V totalitním Česku v padesátých letech věšeli, v šedesátých letech posílali k lopatě, v sedmdesátých a osmdesátých letech věznili. V demokratickém Česku na přelomu dvacátého a jednadvacátého století pokydali a dosud kydají mediálním hnojem.

Zažil to můj děda, zažili to oba mí rodiče, zažil jsem to i já, a to nejméně sedmkrát. Třikrát se tak stalo ještě v totalitě, tak by člověk skoro řekl, že se to nepočítá. I když to nikdy nebylo jednoduché. Po čtvrté v rámci předvolební kampaně v roce 2006 prostřednictvím mediálně vykonstruované a jinak zcela vylhané kauze “Kakao“.

Tehdejší ODS předestřela v roce 2005 občanům svou Modrou šanci opřenou o tzv. rovnou daň, jejíž ekonomický zázrak odvodili z tzv. Lafferovy teorie, která tvrdila, že čím budou nižší daně, tím bude vyšší jejich výběr.

Svými argumenty, čísly i odbornými názory opřenými o největší ekonomické kapacity tohoto světa jsem v průběhu roku 2005 celou Modrou šanci postupně rozstřílel. Byl jsem v té době předseda rozpočtového výboru a předseda poslaneckého klubu ČSSD. Voliči i odborná veřejnost přestávali Modré šanci věřit, a dávali za pravdu mně.

Poté, co jsem označil Modrou šanci za ekonomické tmářství, čelil jsem dokonce trestnímu oznámení za pomluvu. To však bylo odloženo, a tak následoval, jak mi potom sdělil jeden z mocných, „oprávněný trest.“

A tak ODS v křečovitých obavách, že prohraje třetí parlamentní volby za sebou, rozhodla pro kampaň, jejímž hlavním prvkem byla kriminalizace představitelů ČSSD. Já jsem přišel na řadu jako první a na svět světlo světa spatřila kauza „Kakao“, která se opírala o moji cestu do Ghany v roce 2001 se dvěma podnikateli. Cestu jsem absolvoval ve svém volném čase, za své a jednání jsem se účastnil toliko jako svědek.

Po ní následovaly další – biolíh a mnohé další obsažené mimo jiné v tzv. Kubiceho zprávě. Poté následovala kauza Budišov, díky které strávila za mřížemi několik desítek dní i dnešní česká eurokomisařka Věra Jourová.

Všechny byly lživé, nepravdivé a vykonstruované, včetně „Kakaa“, které bylo celé založeno na nikým a ničím nepotvrzených a nijak nedoložených tvrzeních jednoho člověka, který byl tři roky poté, co jsem se s ním na krátkou dobu v roce 2001 potkával, odsouzen na 10 let za podvody. Celkem více než 4 500 článků, v nichž se desítky mediálních nájemných zabijáků předbíhalo, kdo si do „kakaového krále“ kopne více.

Měl jsem naprosto čisté svědomí, ale už ne prostor k vyvážené diskusi, a protože jsem neměl šanci dokázat a prokázat svou nevinu, rozhodl jsem se nebýt prostředkem, používaným proti vlastní straně v probíhající volební kampani a po dvaceti letech poslanecké práce jsem odstoupil ze všech svých funkcí i z kandidátky.Jako možná jediný z takto vysoce postavených politiků jsem se vzdal poslanecké funkce, poslanecké imunity i poslaneckého platu, byť mě k tomu nikdo nenutil, byť jsem se ocitnul ze dne na den na ulici bez jakékoli perspektivy.

Celou kauzu začala šetřit Policie ČR a přesto, že vyšetřovatelé záhy zjistili, že se jedná o nesmysly, trvalo dva roky, než byla kauza odložena s tím, že v celé kauze není nic, z čeho by mohl být kdokoli z čehokoli obviněn.

Bohužel pravda si mediálním bahnem prodírala cestu jen obtížně a jen velmi pozorní čtenáři se mohli v několika článcích, které se daly spočítat na prstech jedné ruky dozvědět, že jsem byl neprávem očerněn.

Například ČTK už 29. 6. 2006 ve svém zpravodajství napsala:
„ Podle zdroje ČTK to vypadá, že peníze byly „čisté“. Zjistilo se totiž, že Kraus mluvil pravdu, když nedávno vypověděl, že si peníze půjčil a že už je také splatil – rovněž z legálního zdroje. Jsou na to potvrzení, podotkl zdroj.“

A 30. 6. 2008 se pouze na třech internetových serverech čtenáři dozvěděli, že Kraus je nevinen. Například IDnes.cz napsal:  „Policejní komisař vydal usnesení, kterým tu věc odložil,“ řekla státní zástupkyně Šárka Pokorná. Podle Pokorné policisté nezjistili nic, co by je oprávnilo zahájit trestní stíhání.

Server Aktualne.cz zase napsal: „Bývalý předseda poslaneckého klubu ČSSD Michal Kraus, který v roce 2006 opustil vrcholnou politiku kvůli takzvané kakaové aféře, je nevinný.“

Třetím médiem byl server Britskelisty.cz, který napsal 31. 1. 2008 poměrně obsáhlý článek s titulkem:„Dočká se Michal Kraus omluvy médií?“

Celou „kauzu“ později shrnul v jedné ze svých knih tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek: „ Šlo jen a jen o mediální kauzu, která měla zničit politicky Michala Krause jako jednu z klíčových osobností ČSSD ve sněmovně a uškodit sociální demokracii. Byla to naprostocílená a „profesionálně“ odvedená likvidace.“
Popáté jsem mediální dehonestaci čelil poté, když jsem se po zcela zřejmém a faktickém očištění svého jména pokusil v roce 2010 znovu kandidovat do Poslanecké sněmovny, a to z nevolitelného místa.

Řada „novinářů“ už předem pouštěla na voliče hrůzu z toho, že se do politiky vrátím. Když to ale nepomáhalo a bylo zřejmé, že „mí voliči“ mě neopustili,se opět „našel“ další mediální idiot, který tentokrát opět zcela bez důkazů a opět na základě „informace“ z jednoho nedůvěryhodného zdroje v Hospodářských novinách prohlašoval, že jsem komusi přihrál dotaci ze státního rozpočtu a za to dostal byt v Harrachově.

Zejména díky této „kauze“ mi nakonec chybělo 297 preferenčních kroužků, abych postoupil na volitelné, druhé místo kandidátky. Voliči, kteří znali mou skutečnou práci, mě preferovali navzdory pomluvám. Bohužel se našlo i těch několik, kteří se štvavou kampaní nechali odradit.

„Spravedlnosti“ jsem se však dočkal až po dalším roce a půl, na sklonku roku 2011, kdy až na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze musely Hospodářské noviny uveřejnit opravu bludů, které ve volební kampani v roce 2010 hlásaly. Učinily tak opravdu po česku. Dvěma tak malými sloupečky, které mohl přečíst jen ten, který je obdařen naprosto bezvadným zrakem. Inu, demokracie po Česku.

Pošesté to bylo v roce 2012, kdy probíhala Českem řada konferencí na téma financování českého sportu, které pořádal za účasti řady předních českých sportovců bývalý ministr školství Josef Dobeš. Obrátil se na mne, jestli bych nepomohl tuto konferenci v Libereckém kraji připravit a též moderovat, což se i stalo.

Na rozdíl od řady sportovců i sportovních funkcionářů, kteří projevili velkou radost, že jsem se mezi nimi zase objevil, se našel další mediální trouba, který v regionálním vydání Mf Dnes opět zopakoval šest let staré a prací soudů i orgánů v trestním řízení dávno vyvrácené lži a pomluvy, které na moji hlavu nejprve v roce 2006 a poté v roce 2010 nakydali nájemní mediální zabijáci všeho druhu pod zcela originálním názvem „Pan Kakao“ je zpátky, ve kterém samozřejmě neopomenul zmínit i „Kauzu Harrachov“, kterou musely Hospodářské noviny v roce 2011 uvést z rozhodnutí Městského soudu v Praze na pravou míru.

Snad proto, že jsem tehdy mimo jiné prohlásil:"Ve sportu se pohybuji skoro padesát let a ve všech veřejných funkcích jsem jej podporoval. Financování sportovního hnutí se dostalo do krize. Logicky mám zájem na tom, aby sport začal být i politickým tématem."

Anebo možná proto, že Josef Dobeš tehdy prohlásil:"Michal Kraus je člověk, který rozumí sportu a v něčem se pro sport i obětoval a pro mě je dobrý spojenec. Já se spojím se všemi, kteří budou 'kopat' ve prospěch sportu, tedy pro dobrou věc."

Ovšem opět se ozvali lidé, kteří se mého mediálního jména obávali, a tak jsem spolupráci ukončil.

Začal se psát rok 2014 a financování sportu se navzdory všem výzvám opět dostalo na historicky téměř nejnižší hranici po roce 1989. Výdaje na sport se v Česku dostaly hluboko pod úroveň evropského průměru, hluboko pod financování sportu ve většině zemí EU, včetně Slovenska, kde stát na sport vynakládá proti Česku více než čtyřnásobek.

A navíc se v českém sportu začaly dít prazvláštní věci. Místo, aby všichni vrcholoví funkcionáři začali tahat za jeden provaz ve snaze získat pro český sport zoufale chybějící zdroje, začal nejprve skrytý, později však stále zřetelnější naprosto nesmyslný a ze strany některých osob i značně podpásový boj o moc.  

Podivná parta „mediálních poradců“ a „marketingových odborníků“ kolem předsedy ČOV Jiřího Kejvala začala vytvářet virtuální mediální aureolu ČOV, jakožto jediného bojovníka za peníze pro sport s cílem dosáhnout státem stanovené pozice nejvyšší sportovní autority v Česku, která bude ovládat mocensky a hlavně finančně celý český sport. A zatímco začali podnikat jednostranné, s nikým neprojednané a totálně unfér kroky v rozporu se skutečnými zájmy českého sportu, vláda zatím sportovním prostředím nijak neatakovaná připravovala státní rozpočet na rok 2015, kde se vedly toliko diskuse, jestli sport dostane to, co v roce 2014, anebo méně.

A tak co jsem, tak jako už mnohokrát v minulosti, publikoval několik odborných článků na téma financování sportu, na jejichž základě mě požádalo vedení ČUS o externí spolupráci s cílem získat argumentaci pro jednání s vládou o navýšení výdajů zejména do základních článků českého sportu. Se spoluprací jsem souhlasil.Připravil jsem řadu odborných studií, podkladů a materiálů. Při té příležitosti jsem stále více a stále častěji začal narážet na nekalé praktiky některých členů současného vedení ČOV, o kterých jsem začal psát.

A po sedmé jsem se stal nepohodlným kritikem mocných. Nejprve přišly snahy některé mé články cenzurovat, poté po straně sdělené a tudíž nedoložitelné výhrůžky z okruhu mediálních poradců předsedy ČOV, že když nepřestanu, budu mediálně skandalizován.

Po zveřejnění mého názoru na www.prvnizpravy.cz v pondělí 8. 9. 2014 pod názvem „Kterak se veřejné peníze snadno mění v soukromé zisky“ dostaly věci rychlý spád. Ve středu jsem obdržel mail od tiskového mluvčího ČOV, v němž jsem byl obviněn z rétoriky padesátých let, z hluboké neznalosti dané problematiky a z poškozování zájmů ČOV a jeho partnerů.  

Ve čtvrtek jsem panu tiskovému mluvčímu ČOV na v třístránkovém dokumentu na číslech a doložitelných argumentech dokázal, že opak je pravdou. A v pátek už jsem měl telefonát z LN, ve kterých se další nájemný novinářský zabijáček dotazoval na mou práci pro ČUS, na základě čehož vyšel v sobotu v Lidových novinách článek – jak jinak pod názvem „Pan Kakao“ ladí finance pro sport, který dále převzal server www.parlamentnilisty.cz. Samozřejmě se jedná o časovou i věcnou shodu čistě náhodnou.

Samozřejmě, že hlavní náplní článku není čtenáře LN informovat o problémech financování českého sportu, o vrcholících přípravách na nesmírně důležitou odbornou konferenci na téma financování českého sportu, na které se výrazně podílím, ale opět jen a jen na základě opakovaně vyvrácených mediálních lží démonizovat a skandalizovat moji osobu s velmi čitelnou ambicí, že opět zalezu a přestanu „škodit.“ Inu, jak komu a jak v čem.

Škoda, že se onen „pan novinář“ nezeptal na mou práci osob, které sportu zasvětili celý život a sportu opravdu rozumí. A mezi slušnými, poctivými a opravdovými olympioniky je jich celá řada.

Ale stejně jako už mnohokrát v minulosti se musím ptát. Proč asi zase někomu vadí moje práce? A komu slouží moje opětovná nepravdivá mediální skandalizace? Kdo se bojí mých zkušeností, znalostí a dovedností, které mohou v tuto chvíli pomoci získat českému sportu reálnou nikoli virtuálně mediální finanční podporu? Kdo zase místo argumentů, diskuse, čísel a síly názorů vypouští z klece dalšíhonovinářského hňupa, který zalistuje v starých titulcích a bez ohledu na pravdu a skutečnost je zase opíše.

Kdo se obává, že by v takovém případě zůstal ČOV opodál a tak jako ve většině normálních zemí by se staral toliko o přípravu a účast českých sportovců na OH? A tedy dělal věci, které má.

Chtěl bych tedy tímto vzkázat všem, kteří mají opět tendenci mě mediální špínou umlčet, mě tentokrát už neumlčí. Je zřejmé, že mediálním pomluvám a lžím se budu opět bránit a bude-li znovu třeba i právní cestou. A po nějakém čase opět vyhraji.

Jenže situace ve financování českého sportu je už natolik kritická, že nemohu zase čekat několik let, až se znovu ukáže, že pomluvy jsou zkrátka pomluvy a mediální lži jsou zas a jenom mediální lži.

A skutečnosti naznačují, že budu muset ještě přitvrdit.