V našich přeobjektivních sdělovacích prostředcích jsme četli argumenty, že krymské referendum proběhne při okupaci a „s pistolí u hlavy“, jenže oficiální pozorovatel z české republiky na TV Nova konstatoval, že referendum proběhlo klidně, bez konfliktů, s minimem propagačních materiálů a billboardů. Nikdo tedy hlasující k urnám nenaháněl.  Naproti tomu Český rozhlas konstatoval, že „kampaň před referendem o připojení k Rusku provázejí násilnosti.. Slyšeli jsme, že „etničtí Rusové“ tvoří 58%, (jindy 62%, podle TV Nova 2/3, tedy 66%) obyvatel Krymu. Také jsme slyšeli, že krymští Tataři (13% obyvatelstva na Krymu) hodlají referendum bojkotovat. K ukrajinské národnosti se hlásí 24% obyvatel.

Novodobé snahy obyvatel Krymu o navrácení správy jejich věcí do jejich rukou

Referendum z 16. 3. 2014 není první snahou o autonomii. V letech 1921 – 1945 existovala Krymská sovětská socialistická autonomní republika. K Ukrajině byl Krym připojen 1954, ale na základě referenda z 12. 2. 1991 byla tato republika obnovena ještě před vznikem Ukrajiny jako samostatného státu. 5. 5. 1992 vyhlásila krymská vláda vlastní republiku a ústavu. Ukrajinská vláda však v roce 1995 ústavu a prezidentský úřad zrušila, 1997 však ukrajinská ústava uznala autonomní republiku Krym, která má od roku 2000 i vlastní hymnu (zdroj).

Některé motivy pro odtržení od Ukrajiny

Ukrajina měla od počátku své samostatné existence obrovské ekonomické problémy na nichž se velkou měrou podílely rozkradení státního vlastnictví malým počtem tzv. oligarchů a následný rozvrat státní správy. Životní úroveň obyvatelstva Ukrajiny je ještě podstatně nižší než obyvatel Ruska. Pokud prezident Putin na tiskové konferenci uvedl správné údaje, mzdy jsou na Ukrajině proti Rusku třetinové a důchody poloviční. Referendum tedy vyjadřuje také přání zlepšení ekonomické situace a ochrany před rizikem řekněme další necitlivých zásahů západoukrajinských nacionalistů, kteří v nedávném převratu uchvátili moc na Ukrajině.  Český rozhlas přinesl informaci i o skupince Čechů z obce Lobanove na Ukrajině (zde) : „Důchodkyně paní Naďa Procházková se tady stará o českou školu, klub Bohemia a kostel v jedné budově. Události na Majdanu v Kyjevě tak, jak je líčila ji ruská média, ji pořádně vyděsily. Bude hlasovat za připojení k Rusku. „Bojíme se. Narodila jsem se v Rusku. Sestru tam mám, má vyšší důchod než já. Vždy to bylo Rusko. Všechno bude dobré,“ říká.“ 

Jak dopadlo referendum?

Volební účast byla 82%. Připojení k Rusku si přeje 95,5% hlasujících (po sečtení poloviny hlasů), 3,5% dává přednost větší autonomii. Z toho vyplývá, že pro připojení k Rusku se v referendu vyslovilo více než 81% všech obyvatel. Přes tři procenta všech obyvatel se v referendu vyslovilo pro širší autonomii. Zbývajících 16% obyvatel se k referendu nedostavilo z nejrůznějších důvodů včetně možného bojkotu. Pokud by tedy referendum bojkotovalo všech 13% krymských Tatarů, pak by to znamenalo, že naprostá většina krymských obyvatel hlásících se k ukrajinské národnosti se vyslovila pro připojení k Rusku.

A územní změny jinde?

Rozdílná porodnost změnila národnostní složení Kosova. Při vyhlášení autonomní oblasti Kosovo, tvořilo albánské obyvatelstvo 15%. Jenže průměrná srbská matka porodila 2 děti, průměrná albánská 9. Po dvou generacích se tak etnické složení obyvatelstva zásadně změnilo. Pro vyhlášení samostatnosti Kosova byla ovšem rozhodující potřeba USA vybudovat na Balkáně vojenskou základnu – jednu z největších vojenských základen USA v zahraničí.

Rozdělení Československa proběhlo bez referenda, z vůle politických představitelů. Průzkumy veřejného mínění na Slovensku ukázaly teprve těsně před rozdělením a po dlouhém propagandistickém působení nadpoloviční většinu příznivců rozdělení. V České republice podíl příznivců rozdělení nadpoloviční většiny nedosáhl. Byly vytvořeny dva státy, každý výrazně méně významný než stát původní. Pokud by proběhlo referendum, bylo by nutné vůli většiny obyvatel Slovenska respektovat. Rozhodnutí na základě referenda by však bylo rozhodně demokratičtější než dohoda Klaus – Mečiar. Nebylo však umožněno.

Psáno pro Prvnizpravy.cz
Ivan David