Ve vánočním poselství sdělil národu, že v naší společnosti je dokonalá svoboda slova a demokracie, přičemž v jiném projevu pro občany požadoval regulované informace (cenzuru) a vyzýval občany k udávání. Zde už přestává mít smysl s premiérem polemizovat. Možná se již jedná o psychiatrickou diagnózu a premiér by měl být zbaven svéprávnosti a podstoupit léčení. Stav svobody slova vymezuje bývalý komunistický vyšetřovatel a vojenský prokurátor, toho času Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž, který národu sdělil, že kdo nebude vyjadřovat stejné názory jako vláda, bude trestně stíhán a skutečně zhruba se stovkou lidí bylo zahájeno trestné stíhání a další byli vyhozeni ze zaměstnání (Bednářová).

Nejde o to, zda lidé říkají pravdu či lež, ale o to, aby byli poslušní a říkali, co se v tu chvíli požaduje a smí. Část populace je již tak naprogramovaná, že bez problému je schopna proklamovat v minimálním časovém odstupu zcela protikladné názory dle požadavku mainstreamových médií, ale přesněji Velkého bratra. Dokonalosti v tom dosáhla antikomunistická Pražská kavárna, pro které bylo roky hlavním heslem: „Neexistuje bývalý komunista, to je jako bývalý černoch“. Po příslušném pokynu bývalého předsedu organizace KSČ a vyškoleného komunistického rozvědčíka volili dokonce za prezidenta.

Zvláště devadesátá léta se těší velké zpětné pozornosti, přičemž existuje několik pohledů na toto období. Jeden pohled charakterizuje devadesátá léta jako divoká, což souvisí s vraždami, tunelováním, rozkrádáním, loupežemi, korupcí a vydíráním. Během devadesátých let jsme se „protransformovali“ do situace, kterou prof. M. Zelený charakterizuje jako absenci české ekonomiky, všechny velké korporace sídlí v zahraničí, a doc. Švihlíková jako koloniální ekonomiku.

V devadesátých letech se česká společnost odlišovala od té současné více než si myslíme, a proto i vztah mezi svobodou slova a společností byl jiný. V devadesátých letech společnost žila v mýtu sametové revoluce a současnou společnost vnímala jako důsledek svých společenských a politických aktivit. Proto většina společnosti zastávala mainstreamové názory. Václav Havel a Václav Klaus byli bozi, k nímž se lidé upínali a kteří formovali jejich vědomí, názory a postoje. K ekonomické transformaci nebyla žádná diskuse, existoval jediný názor a diskuse byla možná pouze k tempu této transformace. Výjimkou byl ekonom prof. Milan Zelený, který však měl jako emigrant a zahraniční profesor silnější postavení.

Další skupina zůstala v KSČ (KSČM) a dělala místní a regionální politiku a byla většinou konformní vůči mýtu sametové revoluce. Za tímto přístupem byla ještě živá reflexe chyb a zločinů komunistické strany, jak ve společnosti, tak i v samotné komunistické straně.  Pokud byla tato skupina kritická, tak kritika nebyla radikální a nevyžadovala cenzuru.

Čtvrtá skupina již dělala kariéru v jiných stranách a kariéra se dělá v rámci konformity a loajality k moci. Z této skupiny nikdy nezazněl názor, který byl již mnohokrát nebyl bezpečně vysloven, a tudíž nepředstavoval žádné kariérní riziko. Takže ani tato skupina nepotřebovala pro své názory svobodu slova.

Tuto proměnu hodnotového systému společnosti jsem exaktně změřil na generačně odlišných skupinách mládeže. Mládež je nejsensitivnější složka společnosti, a proto nejcitlivěji a nejrychleji reaguje na změny ve společnosti. Při srovnání výsledků výzkumu hodnotové orientace mládeže v osmdesátých a v devadesátých letech nejsilnější změna byla u hodnoty majetek. Tato změna nevypovídá pouze o změně hodnoty u mládeže, ale i u celé společnosti. Současně se však nezměnila hodnota platu, což odpovídalo tehdejší společenské atmosféře. Je třeba zbohatnout, ale prací a platem se nezbohatne.

Samozřejmě, že mohli být ve společnosti i další potenciální nositelé alternativních názorů. Disidenti a chartisté byli fascinování Václavem Havlem a těm několika málo slušným trvalo nějakou dobu, než prozřeli ze zkonstruované imprintované iluze a pochopili katastrofální společenskou skutečnost.

Většinu novin převzal zahraniční kapitál, především německý. Nenápadně se do české společnosti šířil pohled sudetských Němců na 2. světovou válku a podobná témata. Do takto mediálně vytunelovaného prostředí pak již mohli politicky vstupovat politici jako D. Herman, P. Bělobrádek, P. Fiala.

Jak se scénář listopadového převratu  promítal do reality a stával se společenskou skutečností v podobě korupcí, tunelování, rozkrádání, destrukce, likvidace české ekonomiky, začali se postupně objevovat jedinci, kteří se na rozkrádání nepodíleli a byli schopni skutečnost vnímat a kritizovat.

Naopak do populace a společnosti „přitékají“ nové populační ročníky, které mají pouze dětskou nebo vůbec žádnou zkušenost z předlistopadové společnosti. Sociálně zráli v devadesátých let, kdy prudce vzrostla dětská kriminalita, alkoholizmus mladistvých a jako nový fenomén se masově rozšířila konzumace drog, nejdříve u mladistvých a ke konci devadesátých let i u dětské populace. V devadesátých letech byla mládež, která jako děti v osmdesátých letech v kroužcích Atari a v podobných zařízeních získávaly počítačové dovednosti, nositelem komputerizace společnosti. Zde je zdroj a počátek trendu, který je spojen i s následnými generacemi mládeže, únik z reality do změněného stavu vědomí pomocí drog nebo do virtuální reality pomocí počítače. Tento trend dále prohloubil COVID s vynucenými lockdowny.

Zcela jiná situace je u současné mladé a střední generace, které si myslí, že žijí ve společnosti, v níž svoboda slova je. Myslí si to, protože jim to řekl Velký bratr a oni samy říkají pouze to, co se říká a co je v České televizi, tudíž nikdy se svým názorem nenarazí, a tak na vlastní kůži nepoznají, že svoboda slova není. Nejenže se ztotožňují s těmi správnými názory, ale jsou zcela netolerantní k jiným alternativním názorům. Zvláště řada mladých novinářů, elfové a další, hlídači správných názorů a dezinformací ve své fanatické nenávisti k jiným názorům si nezadají s hitlerjugend či s Rudými gardami Mao Ce-tunga. Pro ně svoboda slova je svoboda mít ten správný, to znamená jejich názor, vše ostatní je desinformace a hoax. U těchto generací se ztratila schopnost s druhým názorem polemizovat, argumenty zpochybňovat jeho pravdivost, případně docházet k novému názoru jako výsledek diskuse. Jedinci, kteří se tomuto trendu vymykají jsou v generaci marginální.

Totalitní moc dělá vše pro to, aby takový přístup ke svobodě slova udržela a prohloubila. Dnes již existuje segment v akademické sféře, v němž prostituující se akademici za tučné granty v různých vysokoškolských a výzkumných institucích dodávají teoriím o desinformacích a regulovaných informacích zdání vědecké věrohodnosti. Snaží se vytvořit kvadraturu kruhu, dokázat, že ve společnosti je nutné trestně stíhat alternativní názory, aby byla obhájena svoboda slova.  

Ze společnosti odcházejí generace s určitou vzdělaností, kulturou a sociabilitou a jsou nahrazovány novými generacemi, které procházejí vzdělávacím systémem, který je soustavně znehodnocován od základní až po vysoké školy. To se samozřejmě projevuje i na výsledku vzdělávacího procesu, na vzdělanostní úrovni mladé a střední generace. Nejde pouze o znalosti, tyto neznalosti jsou bagatelizovány tvrzením, že jsou proti memorování. Více jde o neschopnost kritické analýzy, vyhledávání potřebných informací, práci s fakty a s informacemi, o nízkou úroveň logiky v jejich mluvené i psané řeči. Týká se to celé generace, ale nejvíce se to projevuje u mladých novinářů. Články novinářů mladé a střední generace, když odhlédnu od názorů, postojů a hodnot, charakterizuje, že nejsou postaveny na faktech, argumentech a kritické analýze.

Brilantní články naopak čtu od autorů více než starých, Zdeněk Zbořil, který má blíže k devadesátce než osmdesátce, nedávno ve věku 95 let zemřelá Stanislava Kučerová, která až do své smrti publikovala vynikající články, Marie Neudorfová publikující ve věku 83 let, ve věku 96 stále publikující Mojmír Grygar.   

Předsedou senátu, který vynesl rozsudek byl Mgr. Roman Lada. Osobou soudce je kauza závažnější, protože R.L. je prvním viceprezidentem Soudcovské unie ČR což znamená, že do určité míry soudce takovéhoto právního a mravního vědomí a úrovně je soudcovskou normou. Je příslušníkem normalizační generace, což je generace, která ve věku mládeže sociálně zrála v normalizaci. Tuto generaci charakterizuje pragmatizmus, sociální adaptabilita a potlačené mravní vědomí. Typickými představiteli této generace jsou Petr Pavel a Petr Kolář. Výpovědí o osobnosti Mgr. R. Lady je konfrontace několika faktů. Dle dalších aktivit a funkce je evidentní, že R.L. je kariérně ambiciózní, ale přitom do svých 58 let nebyl schopen získat akademický titul JUDr., přesto je kariérně úspěšný.

Sociálno, sociální skutečnost stejně jako svoboda slova nejsou konstanty, ale dynamické kategorie, které se současně vzájemně ovlivňují. Kvalita sociálna a každá jeho změna poněkud zabarvuje „svobodu slova“.

 Docházím k závěru, že svoboda slova v Československu a v Česku od roku 1948 do současnosti nikdy neexistovala. Snad s výjimkou roku 1968 a několika týdnů na konci roku 1989. Tehdy však lidem svoboda slova byla k ničemu, protože žili falešnou realitou.