Jinak se bude stávat stále častěji, že dopadnou jako třeba na Slovensku nebo v Maďarsku. Jedním z takových mechanismů je, že Brusel dotyčné zemi, kde to voliči pokazili, zarazí peníze. A když si to volič správně uvědomí, peníze se pak zase uvolní. Třeba jako vůči Polsku. Tam Brusel za předchozí vlády zarazil platby ve výši skoro dvou českých státních rozpočtů. Prý kvůli pochybnostem, jestli v Polsku panuje právní stát. Polský volič tento jemný vzkaz pochopil, vládu vyměnil – a peníze se včera daly do pohybu. Právní stát byl evidentně obnoven.

Maďaři budou asi trochu pomalejší. Mají tam zákon, který zakazuje neziskovkám, které propagují homosexualitu jako ten správný pokrokový životní styl, působit na školách. Maďarské děti tak vyrůstají v bludu, že holčičky jsou holčičky a chlapečkové jsou chlapečkové. Jasněže Brusel žádné své peníze nemá. Má jen ty, které mu posílají daňoví poplatníci všech členských zemí. A protože sami tito poplatníci by své peníze jistě utratili za nějaké nesmysly, Brusel jim je vezme a naloží s nimi mnohem moudřeji.

Třeba tak, že s nimi nenaloží. Počká si, až veřejnost v dané zemi pochopí, že by byla sama proti sobě, kdyby podporovala vládu, která odpuzuje peníze. Některé vlády jsou vůbec takové ... nezodpovědné. Nadbíhají svým voličům místo toho, aby usilovali o pochvalu unijních autorit. Vzorná je třeba česká vláda. Našim médiím teď vládne ohromující zpráva, že německá televize pochválila českou vládu za snahu nakoupit někde v Africe granáty a poslat je na Ukrajinu. Naše vláda správně chápe, že souznít s veřejným míněním by bylo čirým populismem a že potvrzení správnosti svých kroků dostane ve spřáteleném zahraničí.

Hodně rozruchu nadělaly v posledních dnech informace, že by vojska některých členských zemí NATO mohla být poslána na Ukrajinu. Vojska členských zemí NATO ostatně působila a bojovala v minulých desetiletích v mnoha desítkách států po celém světě a nikdo z toho takovou vědu nedělal. V některých případech to byla vojska opravdu pod vlajkou NATO (v Jugoslávii), ve většině ostatních ale šlo o sólové či skupinové akce několika členských zemí.

NATO nepochybně uchránila Evropu a svět od zničující války už jen svou existencí. Nikdy nebyl aktivován článek 5 Severoatlantické smlouvy. Ani nemusel, nikdo si na členský stát právě kvůli tomuto článku netroufl. I když, jedna výjimka by se našla. Turecko bylo opakovaně napadeno kurdskými milicemi ze Sýrie a Iráku. Turecké spojence nikdy nenapadlo, že by snad měly Turecko proti tomuto napadení bránit.

V choulostivé situaci byla NATO v době, kdy spolu regulérně válčily dva její členské státy: Řecko a Turecko. Dodnes tyto země nemají uzavřenou mírovou smlouvu, z diplomatického hlediska jde jen o příměří. A dědictvím konfliktu zůstává rozdělený Kypr. Komu bychom asi šli na pomoc, kdyby se konflikt znovu rozhořel?

Probuzená debata ale jeden reálný účinek mít může. Některé členské země mohou získat pocit, že „teď se to smí“ a že v případě svého vstupu do ozbrojeného konfliktu by měly jaksi krytá záda, i když neoficiálně.

Abychom tu místo boje s oteplováním neměli brzo pořádné horko.