Koho to čeká, to mne napadlo nad komentáři znalých profesorů, že naše školství zatím nadále vzdělává jen pro potřeby Společnosti 1.0 nebo 2.0. Nahoře se šermuje úvahami o čtvrté průmyslové revoluci, a dole se učí podle osvědčených metod ze století páry.

Možná je to jen špatný název, ale vyznívá to jako špatné pojetí. Když konečně dorazila i do Česka představa o potřebě digitalizace kde čeho, nejen Průmyslu 4.0, začalo se mluvit o Společnosti 4.0. Vypadlo však z toho to hlavní, občan. Zkuste ho najít v oficiálním vysvětlovacím textu:

„Společnost 4.0 přetváří celé hodnotové řetězce a propojení zákazník-výrobce-dodavatel, proto musíme již v této rané fázi začít širokou debatu na národní úrovni, a to se všemi zainteresovanými stranami – soukromými společnostmi, odbory a svazy zaměstnavatelů, akademickou sférou a státem. Pouze tak můžeme Českou republiku připravit na společenské změny, které budou souviset s aktivitami 4.0.“

Máme právo spoluúčasti jako zákazníci, samozřejmě, podle stavu peněženky. Můžeme odborově remcat, ale to se nějak se zaměstnavateli vyřídí. Lze o tom akademicky bádat, pokud to někdo zaplatí. A jsme-li podnikatelé, můžeme se utkat se státem v souboji na razítka. Ale jako občané o tom můžeme leda číst v novinách. Šťastná budoucnost 4.0 se vyvíjí jinde, a až přijde, bude vyhlášena.

Komu je určena? Zaměstnavatelům naroste hřebínek, až nastoupí roboti a zmírní nedostatek pracovních sil. Stát setřepe otravné ochránce rozpočtu, protože bude vyplácet méně úředníků u šaltru. Odbory posílí nad velkým tématem obnovené nezaměstnanosti. Akademici budou blouznit o počítačích, které už nepotřebují lidi. A občan zamáčkne slzu, protože čekal, že umělá inteligence se postaví na jeho stranu, na stranu svobody.

Jako občan bych přece čekal, že takto posíleni rozerveme okovy, kterými jsme přivázáni ke globalizačním závodům ke dnu. Že se pokusíme o lokální nezávislost na vyděračských vzdálených korporacích. Že se zpřístupní přímá demokracie, když jí digitalizace nabízí křídla. A že tak dostaneme prostor k prosazování vlastních místních pravidel, ve kterých jsou hrabivost a soupeření vytlačovány sdílením a reciprocitou.

Místo toho mám být jen pod důkladnějším dohledem? Tak to je opravdu nakládačka 4:0. Uklidnit mne může jen to, že co je naplánováno, to se neuskuteční. Co je naprogramováno, nefunguje. A kdybych se nakonec přecejen pokusil zařadit, šlápnu vedle, protože to nikdo nechtěl nacvičovat.

Dofňukat. Jde o úzký pohled ministerstva průmyslu, opomíjený občan se do hry vrátí. S tím nácvikem je to však vážné. K čemu by to bylo, i kdyby to fungovalo, když se toho nikdo nebude umět uchopit?

Ale ani s tím chybějícím nácvikem to není úplně beznadějné. Kde na to nestačí školy, ujímají se toho žáci. Profesor Michael Šebek, který vede Katedru řídící techniky na Fakultě elektrotechnické ČVUT, mi před časem v rozhovoru pro Literární noviny popisoval studentskou soutěž robotiky. Původně ji vymyslel pro doktorandy ČVUT, ale pak se do toho začali hlásit i běžní studenti inženýrských oborů, po nich středoškoláci, a nakonec záklaďáci. Stačí na to lego a pár levných součástek.

Letos už byla tato soutěž mezinárodní se stovkami účastníků, roboti nastupovali například do zápasů sumo. V příštím 16. ročníku budou mladší roboti vracet domů ztraceného medvídka, zatímco vyšší ligu čeká soutěž Free Style nebo souboj robotů ve skladu o plechovky s kečupem.

Je tu i světová studentská soutěž umělé inteligence, odehrává se v Americe a pořádá ji Amazon. Tam jede za Česko elitní tým CIIRC ČVUT se svým žvanivým chatbotem Alquist. Soutěží se v umělé konverzaci. Kdo to zvládne bezchybně aspoň 20 minut, může vyhrát milion dolarů. CIIRC, to je ta budova v pytlíku na dolním okraji dejvického Kulaťáku. Sídlí v něm fungl nové integrované centrum robotiky a umělé inteligence, vytvořené českým průkopníkem, profesorem Vladimírem Maříkem.

Kluci kolem Alquistu nejsou žádná béčka. Americké soutěže se zúčastnili už loni a porazili týmy z Princetonu, MIT a Berkeley. Zato profesor Mařík měl horší rok. Nový rektor ČVUT jej nejprve vypudil z vedení CIIRC, než se na začátku listopadu našlo kompromisní řešení a zřídila se pro něj funkce vědeckého ředitele. Hodně se v tom angažoval premiér Andrej Babiš. Teď o tom Babiš s ulehčením referoval na návštěvě u německé kancléřky Angely Merkelové, neboť ta předtím s prof. Maříkem probírala možnosti česko-německé spolupráce.

Profesoři Šebek a Mařík patřili k tahákům podzimní Pražské bezpečnostní konference Střediska bezpečnostní politiky na FSV UK, jejíž část jsem popsal v předchozím příspěvku.

Oba zástupce vzdělávací sféry doplnil Ivan Pilný, nový „internetový“náměstek ministryně průmyslu. V minulé vládě byl ministrem financí, ale začínal v Microsoftu a zůstal oboru blízko.

V panelu, který probíral připravenost Česka na Společnost 4.0 bylo víc osobností, ale omezím se na tyto tři a proberu to nejzajímavější.

Profesor Michael Šebek se nejprve pozastavil nad tím, že v předchozím panelu (k ekonomické bezpečnosti) některé názory byly spíše ze Společnosti 1.0 nebo 2.0 (když se volalo po obnově učňovských zařízení a přizpůsobování škol okamžité potřebě podniků). „Ještě nikdy v dějinách lidstvo nevědělo o budoucnosti tak málo, jako dneska,“ varoval. Všechno se čím dál rychleji mění, a v budoucnu se to bude měnit ještě rychleji.

Jak se tedy připravit na budoucnost, která je nejistá, neznámá a bude se rychle měnit?

Zkusil tedy otázku – co proti tomu můžeme dělat? Odpověď je stručná: Vůbec nic. Odpor je marný. Na jedné straně mohou být nějaké zákony, ale na druhé straně budou počítačoví hackeři někde v garáži, kterým zákony nic neříkají. A to už prý existují i biologičtí hackeři, kteří v garážích vyrábějí biologické viry. Stačí na to dost jednoduché vybavení.

„Nemůžeme proti tomu udělat vůbec nic, musíme se s tím smířit a musíme se na to připravit,“ je přesvědčen Šebek.

Je skoro jisté, že roboti nás nahradí ve spoustě profesí. Spousta profesí zmizí, pokračoval. Téměř jistě vzniknou zase profese nové, takže se zdá, že to bude v pořádku. To však zdaleka není pravda. Poučme se z historie.

Třeba v Americe před sto lety pracovalo v zemědělství padesát procent obyvatelstva, ale dnes na to stačí jen pár lidí. Už první stroje, které se objevily na farmách, učinily spoustu zemědělských dělníků nezaměstnanými. Vedle toho, a právě v té chvíli, však začaly vznikat nové továrny, které spoustu dělníků potřebovaly. Myslíte, že se to takhle samo vyřešilo? Vůbec ne. Propuštění farmářští dělníci nebyli schopni v těch továrnách pracovat.

Americká vláda však udělala geniální věc, když totálně změnila systém vzdělávání. Právě tehdy zavedla high-schools, které má dnes 70 procent Američanů, takže vlastně o tři roky prodloužila povinné vzdělání. Ty tři roky stačily těm propuštěným dělníkům z farem na to, aby se vzdělali a mohli do továren nastoupit.

Profesor Šebek tedy shrnuje: Nevíme, co se stane. Stane-li se něco velkého, musíme úplně změnit vzdělání.

A jak jsou na tom naše školy? Podle Šebka jsou dobře připraveny na 19. století, kdy veškerá informatika byla psát a počítat.

Nemá smysl vzdělávat pro minulost, konstatuje profesor. A má smysl vzdělávat pro současnost? V minulém panelu mnohokrát zaznělo, že když firma potřebuje tu a tu profesi, tak jim ty lidi vzdělejme. Ale to je s odpuštěním naprostá hloupost, děsí se profesor. Vzdělání trvá dlouhou dobu, mezi deseti a dvaceti lety, a ty děti nebudou žít v současnosti. Proč by naše školy mělo zajímat, co ty firmy potřebujou dneska?

„Školy musí vzdělávat pro budoucnost. Tady cítíme spor: školy musí vzdělávat pro budoucnost, ale budoucnost je nejistá a rychle se měnící. Jak z toho?“

Ale ono to není tak, že o budoucnosti nic nevíme, vysvětluje profesor. My o ní víme poměrně dost, a sice právě to, že o ní nic nevíme. My o ní víme právě to, že se bude rychle měnit. Musíme tedy děti vzdělávat v tom, co se bude hodit v nejisté budoucnosti. Co se bude hodit v každé budoucnosti.

Rozhodně se v každé situaci hodí dobře myslet. Když budeme rozvíjet kreativní kritické myšlení, je to dobrý vklad do budoucna. Školy se musí stát brain fitness centry. „Uvedu příklad: Ztloustnul jsem, měl bych zajít do fitka. Zblbnul jsem, měl bych zajít do školy. Ve středu vzdělání už není matematika, čeština nebo něco takového, ale trénink myšlení,“ trpělivě vysvětluje Šebek.

Další takovou důležitou věcí je tvořivost. Rozvineme-li tvořivost jakéhokoliv druhu – řemeslnou, uměleckou, technickou – tak to prostě umožní tu budoucnost tvořit. Nemusíme se pak učit budoucnost, kterou vytvořil někdo jiný.

Flexibilita je další zásadní věcí. Kolem je spousta změn, lidé si na ně stěžují a nejsou ochotni se jim přizpůsobit. Celý život dělali jedno povolání. Byl jsem celý život horník, a když teď důl zavřou, mohu jít akorát do důchodu. Proto bychom měli hned na začátku vzdělávání lidi připravit na to, že povolání změní několikrát za život. Normální je změna. Nezměna není normální.

Důležitá je spolupráce, spolupráce mezi lidmi, s roboty, počítači. Pro nějakého řemeslníka to bude podstatné. Tašku mu ponese ten robot, sám bude všeobecně šikovný řemeslník, a robot, který bude napojený na cloud , mu řekne všechno o pračkách a jejich spínačích. Proto není potřeba učit řemeslníka, jak vypadá pračka a spínač, je potřeba ho učit šikovnosti.

Našlo by se ještě pár dalších takových vlastností. Rozhodně mezi ně patří schopnost se po celý život učit. A co je lepší - být specialista, nebo generalista? Co se víc hodí v budoucnosti, o které nic nevíte?

Ve speciálnosti nás stroje předhánějí už dneska. Takže končí éra specialistů a začíná éra generalistů, prohlašuje profesor. Potřebujeme se vzdělávat v obecném porozumění základním principům, s tím, že další podrobné znalosti člověk během života několikrát získá, a zase zapomene.

„Takové školy jsou pro nás důležité k tomu, abychom byli future proof, odolní k budoucnosti. Ať už je jakákoliv,“ shrnul profesor Michael Šebek.

Profesor Vladimír Mařík vysvětlil, proč se nejprve uchytil pojem Průmysl 4.0. Průmysl byl totiž nejlépe připraven na totální prosíťování společnosti. Dnes může každý komunikovat s každým, člověk může komunikovat se stroji, stroje mezi sebou, a dokonce mohou komunikovat i výrobky, máme přece internet věcí. Ale je nezbytné uvažovat šířeji v rámci Společnosti 4.0, kde jsou také problémy bezpečnosti a etiky.

Technologicky jdeme dopředu, ale na etiku a bezpečnost zapomínáme. Všechno vidíme moc technicky – jestli to spojení funguje, jestli se dostaneme k datům, jestli z těch dat dokážeme něco vytěžit. Ale ani v průmyslu, kde se automatizace nejvíc prosadila, se s bezpečností nepokročilo. I tam je ten výzkum v plenkách, a odtud se bude odvíjet také další výzkum, který je potřebný pro systémovou bezpečnost celé společnosti.

Technika však neřeší etiku. A tak budeme potřebovat spolupráci se společenskými vědami, psychology, týmy, které etiku profesionálně umí. My to neumíme, konstatoval profesor Mařík.

„Je to silně interdisciplinární obor. Je nezbytné, aby všichni spolupracovali – společenské vědy, matematici, odboráři, všichni z nějakého pohledu. Aby spolupracovali na hledání pravidel pro chod zasíťovaných systémů, které jsou částečně technické a částečně s lidmi. Zatím se toho udělalo hrozně málo. Pořád se ženeme za lepšími technologiemi, za rychlejším, přenosem, za jemnějším obrazem, ale nemáme pořádný vědecký přístup, jak do toho vnést etiku a bezpečnost, to, co lidé možná budou potřebovat nejvíc,“ uzavřel český průkopník umělé inteligence.

Žijeme v době, kdy výkon technologie exponenciálně vzrůstá a její cena exponenciálně klesá. To má obrovské důsledky, na které nejsme připraveni, upozornil náměstek ministryně průmyslu Ivan Pilný. Neumíme s tím zacházet, a nejsou to jen problémy etické, pokračoval a vymezil se proti tvrzení z předchozího panelu, že potřebujeme umělou inteligencí, aby se do koridorů vešlo víc aut a vlaků. „Ne, my bychom měli tyto prostředky užívat jenom tak, jak je potřebujeme. Auta v soukromém vlastnictví jsou využívána na tři procenta, v korporátním vlastnictví na deset až dvacet procent. Nemá smysl budovat koridory, abychom tyto prostředky takto neefektivně využívali. Je to úplná změna myšlení. To není o tom, co je víc, ale o tom, co je správně.“

Musíme se zabývat i tím, kam až ty technologie pustíme. „Dospělo to už tak daleko, že kdybyste si chtěl někdo vyrobit holčičku se zrzavými vlásky a modrýma očima, tak ji můžete mít. Je otázka, jestli to chceme.“ Je to etický problém, na který nejsme připraveni.

Nemáme na to legislativu. Jak si poradit s autem bez řidiče, které mělo nehodu, ale mohlo si vybrat, koho ohrozí. Je to věc pojištění? Kdo odpovídá za to, že se něco stane? Je to výrobce auta? Je to výrobce jeho softwaru? Je to ten řidič, který tam možná byl? Kdo to je? Na to nejsme připraveni.

A nyní ke vzdělávání:

„Náš vzdělávací systém stále připravuje studenty na profese, které už nebudou existovat nebo se výrazně změní. Nejsme schopni nějakým způsobem reagovat. Dosud jsem zastával, a vlastně ještě zastávám funkci zmocněnce pro digitální vzdělávání – to není o tom, jak zacházet s počítačem, ale jak nastolit úplně nový způsob výuky založený na tomto nástroji. Výuky, kterou je možné personalizovat, protože ji můžeme využít kdykoliv a kdekoliv. Výuky, která je škálovatelná, protože když učitel něco umí, a třeba líp než jiní, tak stále stojí jen před padesáti studenty, zatímco na internetu je zásah daleko větší. Je to taky technologie, která umožní efektivní reakci na to, jak se svět kolem nás mění.

Co by měla udělat státní správa? Především si to uvědomit, a do této oblasti masivně investovat. Týká se to jak vzdělávání, tak umělé inteligence a robotiky. Je třeba vybudovat digitální infrastrukturu. V minulém panelu tady byla zmiňována jakákoliv infrastruktura, dopravní, vodní, energetická. Žádná z těchto infrastruktur nemůže existovat bez té digitální, a my jsme v tom opravdu velmi pozadu.“

Vstřícně se staví ke co-workingu, když se lidé na internetu sdružují a prodávají svoji práci. Pokud jde o zdanění, zanechávají po sobě stopu, takže je to jen otázka přizpůsobení daňového systému. Ale je to velmi efektivní způsob, jak dosáhnout nějaké spolupráce, sdružení k řešení nějaké problému. Je to podle něj daleko efektivnější, než aby lidé chodili 8 hodin do práce a snažili se zoufalým způsobem kooperovat. To jsou nové způsoby, na které nejsme připraveni.

Není to jen v oblasti práce nebo vzdělávání. Je to třeba v medicíně. Ta je zatížena obrovskými náklady částečně proto, že nevyužívá anonymizovaná data. Když vytvoříte nový lék, je to jako když střílíte brokovnicí na vrabce, některý brok trefí, jiný míří vedle. Anonymizovaná data by umožnila ten proces zefektivnit a zpřesnit.

„Znovu opakuji, nejsme připraveni. Nejen mnozí politici, ale i podnikatelé nevnímají, že ta doba nepřijde – ta doba je už tady,“ upozornil Ivan Pilný.