Na tento post byl jediným nominovaným kandidátem komunista Zdeněk Ondráček, což zřejmě nebylo vůbec “po chuti” etablovaným kádrovákům, militantním ideologům a setrvalým obhájcům elit z řad ODS, TOP 09 a některým jiným. Demagogická smršť špíny a zášti, která celou volbu provázela, spoluilustrovala nejen duševní úpadek pravicové scény, ale především plně obnažila deficit v jejich deklarovaném demokratickém myšlení.

Pro nezasvěcené, o co vlastně šlo? Demokraticky zvolený poslanec Ondráček, po několik “předlistopadových” měsíců frekventant střední praporčické školy Veřejné bezpečnosti a současně i příslušník zdejší školní jednotky, tzv. Pohotovostního pluku VB, byl ve vypjatých listopadových dnech roku 1989 povolán, tak jako stovky jiných, k udržení veřejného pořádku v rámci mimořáných bezpečnostních opatření v Praze. Rozkazu přirozeně uposlechl a při demonstracích se choval a jednal přesně v mezích platných zákonů.

Jen tak pro zajímavost, příslušníky Pohotovostního pluku VB ČSR byli v té době prakticky všichni uchazeči o práci u policejního sboru, kteří po absolvování vlastního “civilního” studia nastoupili na již zmíněnou praporčickou školu ministerstva vnitra ČSR nebo SSR. V průběhu mnoha let se jednalo o tisíce a tisíce mladých lidí, připravujících se zde bránit svoji zemi především před kriminalitou. Někteří z nich, a nebylo a stále není jich rozhodně málo, jsou dodnes v plukovnických či generálských hodnostech a přirozeně také ve vysokých funkcích,  a to například na postech některých krajských ředitelů Policie ČR, nebo obsadili čelní politické posty. Aktuální ministr vnitra Lubomír Metnar je asi tím aktuálně nejvíce viditelným.

A právě zmíněná účast, resp. výkon služby, při bezpečnostním zásahu proti oficiálně nepovolené demonstraci, kterých se i v mnoha zemích s tzv. demokratickou tradicí konají desítky a je na nich  často velice brutálně zasahováno, často i za použití gumových projektilů apod., je dnes pro kádrováky typu Kalouska, Pekarové-Adamové, Stanjury, Rakušana, ale i některých dalších, údajnou velkou skvrnou na Ondráčkově morálním kreditu.

Člověk skutečně žasne, kam až jsou někteří schopni, ve své nenávisti k odlišnému politickému přesvědčení a v touze po vlastní moci, zajít. Ondráčkova omluva a pokání by to prý “možná” spravilo, ale je skutečně se za co omlouvat? To si tito, často sami již dávno “padlí andělé”, opravdu neuvědomují, že policisté jsou v každém režimu vždy jen pouhým nástrojem exekutivní moci? A nezapomínají také, v tomto ohledu, kolik lidských osudů oni sami, například prostřednictvím segregačních lustračních zákonů, nebo i prostou veřejnou dehonestací jednotlivců a skupin již “polistopadově” minimálně profesně zlikvidovali?

Zřejmě jim to nevadí a ve své, pro národ destruktivní, strategii pokračují a úterní snčmovní jednání toho bylo dalším příkladem. Pod okna sezvaná občanská demonstrace proti volbě, s exhibujícími poslaneckými souvěrci, byla však již jen jakousi “labutí písní”. Z více než milionové Prahy dorazilo pouhých několik desítek lidí, přičemž o některých z nich je navíc známo, že si žádnou obdobnou akci ujít nenechají. Tento fakt jasně ilustroval, že moc “kávárenské dehonestační sekty”, stejně jako celá havlistická nepolitická politika prostá zásad parlamentní demokracie”, a to dokonce již i v místě svého zrodu, pozvolna sublimuje.

Snad i oni časem pochopí, že každý poslanec, Ondráčka tedy nevyjímaje, disponuje mandátem od občanů stejné politické síly a může být ve sněmovně volen, a to i bez ohledu na svoji minulost, do všech funkcí. Kdyby ale na toto nepřistoupili, potom by ani oni sami, “popřevratově” čistí či očištění, na komunisty “předpisově hubující”, nemohli být voleni také vůbec nikam. Mají toho na “svém hrbu”, i když z jiného úhlu pohledu, také totiž nespočet!