V dubnu podle odhadu ISDe vzrostla meziročně cenová hladina minimálně 4%, nikoli o oficiálně uváděných 3,2 %.

Česká míra inflace ve výši 3,3 % (podle Bruselu), respektive 3,2 % podle ČSÚ (viz Příloha, tabulka 1), je pochybné číslo odhadnuté podle pochybné metodiky na základě ještě pochybnějších dat. Na základě těchto pochybných čísel však následně dochází k pomýlené konstrukci monetární politiky se všemi závažnými důsledky.

V hospodářsky mírových dobách jsme si zvykli, že Český statistický úřad, ústřední orgán státní správy, zveřejňuje rychle dostupná, kvalitní, detailní čísla o míře inflace. V době koronavirové války, kdy informace o cenové hladině nejvíce potřebujeme, sice máme k dispozici číslo, dokonce s desetinným místem, nevíme o něm ovšem takřka nic. Víme jen, že je naprosto nepřesné a nedůvěryhodné.

Česká ekonomická statistika má za sebou bohatou historii a patří k nejkvalitnějším na světě. Je proto tragické, že se kvůli zapojení ČSÚ v unijním Evropském statistickém systému nedokázala v krizových momentech emancipovat od Bruselu – na rozdíl od české vlády, která 13. března uzavřením hranic rozhodla o emancipaci od Komise a de facto jednostranně vypověděla Schengenskou dohodu. Pokud bychom použili vlastní statistickou metodu, nezkreslenou bruselskou optikou, měli bychom možná lepší vstupní informace nejen pro občany, ale zejména pro konstrukci efektivní krizové fiskální a monetární politiky.

Z těchto důvodů se rozhodla nezveřejňovat nekvalitní data o dubnové inflaci například největší světová demokracie – Indie. Indická centrální banka oznámila, že chce o své monetární politice rozhodnout raději na základě zvláštního alternativního průzkumu než podle snadno zpochybnitelných údajů.[1] Podobně vládní americký úřad Bureau for Labour Statistics uvádí, že nebude zveřejňovat podrobnější cenové indexy, nebude-li schopen zaručit jejich vysokou kvalitu.[2]

Eurostatu bohužel stejná odborná pokora chybí, a tak je v dnešní EU možné vést zcela nesmyslné debaty nad zcela nevěrohodnými daty a na jejich základě konstruovat ve skutečnosti destruktivní měnovou politiku. Jak je možné brát vážně data, podle kterých byla v zavirovaném dubnu deflace ve třinácti státech? Jak je možné slepě důvěřovat v další pokles cen kvůli minulému jednorázovému šokovému zlevnění ropy, když ropa začala opět výrazně zdražovat? Jak je možné ignorovat propast mezi bezprecedentním zdražováním potravin, které vidí spotřebitelé v obchodech, a meziměsíční českou deflací reportovanou statistickým úřadem? V evropském přístupu ke statistikám je evidentně něco špatně. Cílem této analýzy je ukázat co.

Centrální bankéři ve svých vyjádřeních očekávají buď desinflaci (zpomalení tempa růstu cenové hladiny), nebo dokonce deflaci: viceguvernér ČNB Marek Mora například nedávno uvedl, že „ceny budou klesat, tempo růstu cen se bude snižovat“. Obavou z „horšího scénáře“, podle kterého by šly ceny „dokonce pod nulu,“ pak vysvětluje rozvolněnou měnovou politiku.[3] Podobně člen bankovní rady Vojtěch Benda říká, že „inflace je na sestupu“ a vysvětluje, že kvůli „současnému ekonomickému a pandemickému vývoji“ existují obavy, že „ceny půjdou dolů a inflace bude výrazně klesat.“[4]

Jak rozumět obavám z desinflace respektive deflace ve světle titulků „Ceny potravin i elektřiny raketově rostou“?[5] Máme skutečně důvod „obávat se“ deflace, když cena květáku hrozí překročit sto korun? Hrozí nám vysoká míra inflace, jak se obává spotřebitel, anebo deflace, jak tvrdí vládní a bankovní ekonomové?

Spor o inflaci je sporem o charakter příští krize. Koronavirová aféra vyvolala vůbec poprvé v mírové historii dlouhé, záměrné, takřka celosvětové zmrazení či zastavení ekonomiky (tzv. lockdown). Česká vláda naše hospodářství prakticky uspala. Nejednalo se o lokální umrtvení, nýbrž o celkovou anestezii pacienta, který byl již tak velmi vážně nemocný a u kterého jsou okolnosti probuzení i kvalita jeho následného života více než nejisté. Obecně platí, že vážně nemocný pacient nemá být zbytečně vystavován riziku narkózy. O nadcházející recesi (kterou stále ještě nemůžeme s určitostí identifikovat, neboť neznáme makroekonomické agregáty za druhý kvartál), toho proto víme jen tuze málo.

Recese na straně agregátní poptávky je skutečně doprovázena poklesem cenové hladiny. Důvody k této klasické recesi máme v době koronové tři:

• Spotřebitelé sice byli ochotni nakupovat, ale nemohli, neboť řada obchodů a velká část sektoru služeb byla v dubnu zavřená z rozhodnutí vlády, ministerstva zdravotnictví, a především příslovečných epidemiologů. Část našich jarních úspor byla vynucená: nebylo možné utrácet, protože hospody byly zavřené, nemělo smysl kupovat letní zájezdy s nejistou realizací a jen málokdo by si troufl pořídit osobní automobil v e-shopu.

• Šetrnost je také důsledkem strachu z budoucnosti: po měsících bujarého utrácení a prudkého růstu mezd se najednou všechny dosavadní jistoty otřásly v základech. Americká čísla z trhu práce pak obavy z další vlny propouštění posílila.

• Část úspor je vyvolaná důsledky karantény: při zákazu vycházení se například ušetřilo na benzinu nebo čistírně obleků. K těmto třem důvodům na straně spotřeby je nutno přidat pokles vývozů, neboť uzamčení se týkalo většiny našich obchodních partnerů, a také pokles investic podniků, které zůstaly z velké části zavřené. Celková agregátní poptávka (respektive hrubý domácí produkt) tak klesá spolu s cenovou hladinou.

Pokles agregátní poptávky však může být nejen vyvážen, ale dokonce převýšen poklesem agregátní nabídky. Hlavním důvodem nabídkového šoku zejména v oblasti potravinové výroby je nedostatek pracovníků. Ve Finsku loni pracovalo 16 000 zahraničních zemědělských dělníků, letos je podle apelu finské vlády budou muset nahradit mladí Finové,[6] britská vláda podobně apeluje na vlastenecké cítění Britů. Německé zemědělství ročně zaměstnává na 300 000 zahraničních pracovníků, především Rumunů a Poláků, letos má dostat zvláštní povolení k příjezdu necelá třetina.[7] V českém zemědělství pak podle ministerstva chybí aktuálně 3500, výhledově dokonce 5000 pracovníků.[8] V Jemenu se dokonce hovoří o hrozbě hladomoru. Přidejme k tomu sucho, neúrodu, omezení dopravy, zemědělské dotace – a výsledkem je květák dražší o 67 %, cukr, vepřová pečeně nebo mouka dražší o pětinu a jablka o čtyřicet procent (viz obrázek 2).

Existují tedy relevantní důvody jak pro růst, tak i pro pokles cen. Zodpovědná vláda proto musí nervózně vyčkávat na čísla z reálné ekonomiky a v mezičase se snažit pokud možno na nic nesahat, nic neměnit, ničím nehýbat.

První zdánlivě tvrdá čísla (z 13. května 2020) na první pohled podporují hypotézu poklesu cenové hladiny, a tedy klasické recese. Meziroční míra inflace klesla z únorových 3,7 % na březnových 3,4 % a dubnová 3,2 procenta, meziměsíčně v dubnu cenová hladina dokonce klesala.[9] Prostý pohled na data tedy více než ospravedlňuje uvolněnou monetární politiku centrální banky. Jak však opakovaně připomíná Angus Deaton, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, ekonom musí vědět, kde se dané číslo vzalo, jak vzniklo, o jaké ekonomické realitě ve skutečnosti vypovídá. Jinak přece budeme věřit průzkumu veřejného mínění, který byl prováděn mezi třemi desítkami učitelů, jinak průzkumu, kterého se zúčastnilo pět tisíc občanů České republiky reprezentující celou populaci. Kde se tedy vzala hodnota dubnové meziroční míry inflace 3,2 %?

Spotřební koš dnes sestává ze zhruba 700 položek: od piva, přes obuv, smažící pánev, sedm let starou Škodu Octavia, svíčkovou na smetaně v restauraci, letenku nebo návštěvu kadeřníka. Značnou část spotřebního koše jsme si přitom v dubnu legálně koupit nemohli. Evropský statistický úřad proto plošně doporučil národním statistickým úřadům zcela nový přístup. A národní úřady, včetně Českého statistického úřadu, přistoupily i na velmi problematické metody.

Prvním problémem jsou ceny v zavřených provozovnách a celých odvětvích. Pokud má kadeřnice nebo kosmetička zavřeno, pokud se neprodávají letenky a pokud jsou zavřeny hospody a hotely, nezáleží na tom, jakou cenu vykazují – do výdajů našich rodin se stejně nedostanou. Eurostat však doporučil, aby se v dubnu znovu vykazovaly ceny z března (takzvané imputované ceny). Meziměsíčně se pak ceny letenek, kadeřnictví nebo obědů v restauracích zdánlivě prakticky neměnily a zavření části ekonomiky se ve vykazované míře inflace vůbec neprojevilo. Tento přístup je zhruba stejně smysluplný, jako kdyby lékař o léčbě pacienta, který se v dubnu nedostavil do ordinace, rozhodoval na základě výsledků krevních testů z února a března, namísto toho, aby pacienta ve ztížených koronavirových podmínkách povolal k odběru a teprve poté o léčbě rozhodl. Optimista může usoudit, že je tato strategie vhodná, neboť „lepší něco, než nic“. Realista správně namítne, že než špatná rada, je lepší mlčet.

Český statistický úřad v Metodické poznámce k indexu spotřebitelských cen za duben 2020 (COVID-19) mimo jiné uvádí:

• Velká většina cen oděvů a obuvi byla vyšetřena na internetu. Výjimkou byly textilní galanterie a některé služby, kde byly ceny vyšetřeny standardně.

• Pro cenový index letecké dopravy byl použit úhrnný index cen dopravních služeb.

• Pro dovolené s komplexními službami byl pro nutnou imputaci cenového indexu v souladu s doporučením Eurostatu použit typický sezónní faktor.

• Ceny stravování a ubytování byly vyšetřeny na internetu, z ceníků a telefonicky; pro stravovací služby také z prodejů z okének. Pro ubytovací služby byly částečně užity ceny za březen.

• Ceny pro kadeřnické salóny a zařízení osobní péče byly vyšetřeny na internetu a z ceníků.

Jinými slovy: kvůli zachování způsobu výpočtu míry inflace v dobách mírových vstupovaly během nouzového stavu do výpočtu ceny letenek, přestože se nelétalo, ceny ubytování, přestože hotely nesměly noclehy poskytovat, a ceny kadeřnických salonů, přestože se musela stříhat doma i ministryně financí.

Druhý problém představuje zboží a služby, které sice zlevnily, ale zároveň jsme je téměř přestali kupovat. Od počátku nouzového stavu například byla v řadě měst městská hromadná doprava prakticky „zdarma“, ovšem počet cestujících výrazně klesl – v Praze dokonce až o 80 %[10]. Z hlediska oficiálních statistik jednoznačně docházelo ke snižování cen, z hlediska domácnosti se téměř nic nezměnilo. Podobně benzin sice zlevnil v průměru o deset procent, ale řidiči v karanténě tankovali významně méně – tomu odpovídal i pokles automobilové dopravy zhruba o třetinu. Dopad těchto snížení cen se proto mnohem více projevil v číslech než v našich peněženkách.

Jak už jsme uvedli, některé státy (například Indie) se rozhodly pochybná data nezveřejňovat raději vůbec. V další skupině států jsou paralelně k oficiálním statistikám zveřejňovány také konkurenční odhady nezávislých institucí. Třetí skupina států pak oficiální data nekriticky přebírá bez další diskuse.

Podle odhadů britského výzkumného institutu NIESR je během koronavirové karantény skutečná míra inflace o 1,5–1,7 procentního bodu vyšší vzhledem ke změně vah jednotlivých položek ve spotřebním koši. Tabulka 1 shrnuje:

• váhy, které Český statistický úřad používá pro výpočet indexu spotřebitelských cen od roku 2016;

• váhy dopočítané pro potřeby této analýzy na základě odhadu dopadů vládních nařízení na dostupnost jednotlivých položek spotřebního koše během měsíce dubna;

• váhy odhadované pro britskou ekonomiku v době pandemie (studie NIESR, Dixon 2020)[11].

Míra inflace zohledňující skutečnost, že takřka 29 % všech statků ze spotřebního koše nebylo možno v dubnu zakoupit, byla 4,1 %, tedy o 0,9 procentního bodu vyšší oproti reportované míře inflace. Míra inflace odhadovaná s použitím britských vah pak dosahuje dokonce 4,5 % .

Lze diskutovat o správnosti odhadu jednotlivých vah, směr zkreslení oficiálních statistik je však stále stejný. Pro úplnost také doplňme, že Český statistický úřad v Metodice uvádí, že „provedl několik experimentálních propočtů meziměsíčního vývoje mezi březnem a dubnem 2020 úhrnného cenového indexu s vynecháním všech či alespoň významné části položek, které byly v dubnu dostupné jen v omezené míře či vůbec. Všechny tyto propočty naznačují meziměsíční cenový pohyb, který se na úrovni úhrnného indexu liší od publikovaného čísla méně, než 0,1 p. b., což je akceptovatelná tolerance v rámci stanovené metodiky CPI.“ Konkrétní „experimentální váhy“ však zatím zveřejněny nebyly.

Zkreslený odhad míry inflace má tři dopady:

• dopadne na příjemce valorizovaných důchodů či držitele protiinflačních dluhopisů;

• vzhledem ke způsobu výpočtu změn cen i kvůli odhadování struktury spotřebního koše s námi budou pokřivená data dubna 2020 žít až do roku 2022 a dále tak zkreslovat veškeré odhady;

    zatíží rozhodování tvůrců monetární politiky v České národní bance.

Krátce po vyhlášení nouzového stavu snížila bankovní rada České národní banky na svém mimořádném jednání v pondělí 16. března 2020 základní úrokovou sazbu z 2,25 % na 1,75 %. Do května snižovala dvoutýdenní repo sazba ještě dvakrát, až na současných 0,25 %, tedy na nejnižší úroveň od srpna 2017 kdy začala zpřísňovat monetární politiku.

Nyní jsme v situaci, kdy centrální banky, posedlé modlou inflačního cílování, nevnímají skutečnou ekonomiku. Bojí se deflace, a tak podporují růst inflace. Užitečné motoristické pravidlo zní „nejedu, kam nevidím“. Pokud se rozumný řidič musí v naprosté mlze na neznámé cestě rozhodnout kam zabočit, zastaví a počká, až mlha opadne. Zvykli jsme si na rychlou dostupnost přesných a informačně pestrých statistik. Nic z toho není samozřejmostí. Pokud se mají centrální banky rozhodovat v absolutní informační mlze (a smogu), neměly by dělat prudká rozhodnutí. Měly by se zastavit a počkat na kvalitnější data. Protože kdo stojí, nebourá.