Poslední dobou víří v médiích i na různých společenských fórech nářky veřejnosti (není bez zajímavosti, že především té trenérské…), že klesá pohybová gramotnost dětí, že neumějí udělat kotrmelec či běhat pozadu, že děti ztrácí pozitivní vztah k pohybovým aktivitám apod.

V tomto omezeném prostoru nehodlám hodnotit smysluplnost těchto jednotlivých návrhů, vlastně mi to ani nepřísluší, ale obecně mi většina z nich připadá taky absurdní, protože evidentně povrchně vyjadřují zejména zájmy jejich nositelů a nemají ambici uvažovat o nesporně palčivém problému v širších souvislostech. Přesto se mi ale zachtělo zařadit se na chvíli do této skupiny reformátorů tělesné kultury a zformuloval jsem proto onen nadpis, protože často je podstata paradoxně lépe vidět právě v absurdních souvislostech.

Tak proč by tito lidé měli ve stáří pobírat nezkrácený starobní důchod? Z principu solidarity? Mají ti, kteří se z tělocviku neomlouvali a od mládí se s podporou svých rodičů starali o svoji tělesnou, a prostřednictvím pohybu i o duševní stránku, solidárně přispívat na důchod těm, kteří záměrně a často nezdůvodnitelně necvičili? Představa, že školy budou evidovat počet zameškaných hodin tělesné výchovy a úměrně absencím bude stát dětským absentérům v jejich stáří krátit starobní důchod, je samozřejmě nesmyslná, ale už jste asi porozuměli nadnesenému nadpisu.   

Výchovně vzdělávací praxe však jako by to nebrala v úvahu. Nebo snad rodiče omlouvají své děti stejně často z výuky jiných předmětů? A brali by to učitelé stejně vlažně a rezignovaně, jako omluvy z tělocviku? Umíte si představit, jak v hodině matematiky nebo angličtiny sedí třetina žáků na okenních parapetech a nevěnuje učiteli ani probírané látce pozornost, znuděně zívá, nebo důležitě hledí do chytrých telefonů, na síti řeší něco neodkladného a následně nemusí látku dohánět? Já zatím naštěstí ne, ale možná jen zatím, kdysi dávno dnešní problém totiž taky v aktuálním rozsahu neexistoval.  

Chtěl jsem jen naznačit, že problém špatné fyzické kondice a zhoršující se vztah občanů k tělesným aktivitám rozhodně nevyřeší jednostranné a nepromyšlené opatření. Problém nedostatečného vztahu mladé generace k pohybovým aktivitám, jako součásti zdravého životního stylu, není možné zužovat na kvantitu a kvalitu výuky tělesné výchovy na školách. Budeme-li chtít tento problém úspěšně řešit, pak musíme abstrahovat od úzce zaměřených zájmů některých profesních skupin a řešení nacházet v propojení širších souvislostí, k nimž patří nejen stát, ale také rodina, odborná způsobilost učitelů, infrastruktura sportovišť, společenské priority a mnoho dalších.