aké jsme zjistili, že zodpovědní rodiče (67,5 %) se snaží tento deficit napravit, ale jejich úsilí nebývá efektivní.

Jak tedy uspokojit veřejnou poptávku po tom, aby děti byly na složité a nebezpečné životní situace po všech stránkách lépe připraveny, aby měly nejen potřebné teoretické znalosti a vědomosti, ale také praktické schopnosti a dovednosti?

Dnes se podíváme, jaký význam pro přípravu dětí na krizové situace přikládají občané školám a sportovním spolkům.


Dvě třetiny dospělých by byly rády, kdyby se témata branné výchovy opět dostala do školních osnov a stala se součástí povinného vzdělávání dětí. Vzpomeňme si na ještě nedávnou dobu, kdy brannost byla téměř sprostým slovem a většina dospělých s nelibostí či posměchem vzpomínala na pochodová cvičení s maskou přes rameno či na čištění a nasazování plynových masek pod odborným dohledem učitele. Ano, pod vlivem tehdejší ideologie šlo jistě o nevhodně zvolený obsah i metodiku výuky.   

Dnešní mladé generace už si ani pod pojmem branná výchova neumějí představit nic konkrétního, protože vyrůstaly v době, kdy se rušila povinná vojenská služba, zeštíhlovala armáda, nebezpečí válečných konfliktů či jiných krizí bylo podceňováno a snad i záměrně z myslí lidí vytlačováno. A to je bezpochyby hlavním důvodem dnešní nepřipravenosti dětí na krizové situace.  

Doba se však velmi rychle změnila a lidé se opět, pod tlakem okolních událostí, začínají chovat tak, jak se chovali po celá dlouhá tisíciletí. Obavy z válek, konfliktů či přírodních i člověkem způsobených katastrof jsou pro lidi přirozené a vlastně pomáhají lidstvu přežívat a vyvíjet se.

Asi jste si všimli, že trend podporovatelů zařazení těchto témat do povinné školní výuky je v posledních letech sestupný. Také vás to překvapilo? Spíše bych předpokládal setrvalý stav, či mírně vzestupnou tendenci, jelikož není pochyb o tom, že bezpečnostní rizika se v průběhu posledních dvou let zvyšují. Můžeme spekulovat o tom, že možná někteří dospělí nechtějí, aby děti vyrůstaly v strachu a obavách z budoucnosti, či nevěří odbornosti učitelů, efektivitě všeho povinného, nebo by chtěli raději svěřit „brannou výuku“ dětí někomu jinému…, tak už dost spekulací.

Faktem zůstává, že 67 % občanů podporuje znovuzavedení témat zvládání krizových situací do povinného školního vzdělávání a „někdo“ by si toho už mohl a měl všimnout.



Oproti podpoře zařazení bezpečnostních témat do školních osnov je tady trend opačný. Vidíme, že stále více lidí (85,5 %) si přeje, aby sportovní kluby převzaly část odpovědnosti a přispěly k tomu, že děti budou lépe vybavené na zvládání různých krizových situací.

Tento trend samozřejmě vítám a zdá se, že lidé stále více vnímají a chápou, že v rámci volnočasové zájmové činnosti se děti mohou naučit potřebným dovednostem jaksi spontánně, přirozeně, atraktivními metodami, a proto velmi efektivně. Většina sportovních odvětví má tu přednost, že posiluje fyzickou kondici sportovců, která je základním předpokladem k tomu, abychom uměli zvládnout většinu složitých bezpečnostních situací. Ale také existuje mnoho klubů, jejichž hlavní činností a zájmem jsou sportovně technické a branně technické disciplíny, které mají k výuce k „brannosti“ ještě mnohem větší předpoklady. Tady se děti přirozeně učí orientovat a pohybovat se v přírodě, zvládat přírodní živly, střílet a zacházet se zbraní atd. a prostřednictvím těchto činností se zdokonalovat pro potřebu případné pomoci sobě i druhým.

Je dobrým znamením, že zájem dětí a mladých lidí o tyto specifické sportovně branné disciplíny roste a že činnost sportovně technických klubů bývá velmi efektivní. Neměl by tedy stát tyto zájmové a dobře fungující spolky podporovat?   

Možná někteří z vás namítnete, že bezpečnostní politika státu nemůže být založená jen na schopnosti dětí řešit různé krize, a budete mít jistě pravdu. Já ale mohu jen znovu opakovat svá slova, samozřejmě, děti nemůžou nasazovat životy v prvních válečných liniích, obsluhovat vojenskou techniku či likvidovat zákeřné střelce. Když se ale ve sportovních a sportovně technických klubech naučí, jak v různých situacích ochránit samy sebe, smysluplně pomoct při požáru, vytáhnout z řeky topící se kamarády, obsluhovat vysílačku, sestrojit a řídit drony, s pomocí psů najít uvězněné v sutinách atd., atd., bude to skvělé, velmi významné a potřebné nejen pro ně a jejich blízké, nýbrž i pro stát. Chci věřit, že se naše společnost už konečně poučí a branné povědomí zařadí k těm nadčasovým potřebám každého občana i státu.

Nezavírejme oči před skutečností, že většina společnosti se cítí stále více ohrožena a občané si přejí, aby se jejich děti uměly v případě ohrožení efektivně ubránit či ochránit. Budeme (my = stát) tento významný společenský impuls i nadále přehlížet a ignorovat? Otevřeně deklarovat, že jsme ve válce a zároveň občany na válku nepřipravovat je totiž mírně řečeno nelogické, ale zcela určitě nezodpovědné!