Klaus vadí. Vadí dlouhodobě. A vadí dlouhodobě jistým kruhům, které nelibě nesou jeho pronárodní a protiunijní politiku. Jsou to shodou okolností tytéž kruhy, jejichž exponenti ho dnes a denně mediálně ostřelují - ale ač se tito tváří, že ono mediální ostřelování je jediné, čeho jsou schopni, není to tak úplně pravda. Vedle útoků mediálních vždy paralelně existovaly, existují a ještě nějakou dobu zřejmě vznikat budou plány, jak se Klause zbavit rychleji, než pouze čekat do příštích voleb, zda semena této protiklausovské propagandy padla na úrodnou půdu a zmanipulovaný lid ho odmítne sám od sebe.

Ona totiž zpravidla protiklausovská rétorika působí na jeho popularitu blahodárně, takže se dá říci, že čím větší jsou mediální ataky na prezidenta, tím více se míjejí účinkem a právě proto jsou plány na Klausovu likvidaci (politickou, ale i fyzickou) oprašovány a různě v čase modifikovány.

Abych byl přesnější, nikdy nedošlo - nebo o tom alespoň nevíme - k pokusům o jejich naplnění. Vždy se buď provalí ve stádiu příprav, nebo - a to bývá ještě častěji - jde vlastně "jen" o vzkazy, výhrůžky či varování, často veřejně sdělované, naznačující, jak by se věci mohly vyvíjet, kdyby prezident na svých postojích trval.  

Jsem přesvědčen o tom, že chrastavská záležitost je přesně tímto případem. Útočník sice střílel, ale pouze plastovými náboji. Nechtěl prezidenta zabít, ale chtěl jemu (i celé veřejnosti) ukázat, co se může stát někdy příště. Kdy a proč? To musí vědět Václav Klaus sám a zcela jistě to ví. Podobné vzkazy určitě vnímá a dobře rozumí tomu, co znamenají. Proto také ihned po události do médií vzkázal, že se zastrašit nenechá.

***

Indicií svědčících o tom, že nešlo o náhodnou situaci, je hned několik a teorií, které by vše vysvětlovaly, se za ten týden vyrojilo bezpočet. Původně jsem chtěl v tomto textu ty největší nesrovnalosti zmínit, ale nyní vidím, že by to bylo zbytečné. Psalo se o tom už několikrát a pouze bych opakoval již řečené. Je potěšitelné, že lidé začínají být k jistým událostem, respektive k jejich mediálnímu vyznění, skeptičtější, více přemýšlí, zvažují, všímají si detailů i celku - zda nastíněná verze dává smysl a komu by tento způsob její prezentace mohl hrát do karet. Takto náhodné události nevypadají, shodují se. Ono hájkovské ´vše bylo trochu jinak, než jak je nám říkáno´ je totiž nutno vztáhnout i na "chrastavský atentát" a neklást ho za vinu frustrovanému mladému komunistovi, jak se píše v tisku a dokola opakuje v televizních zprávách. To je s největší pravděpodobností jen zastírací "legenda" pro veřejnost, ale podstata útoku je někde jinde. Už jen proto, že jakoby uniklý přepis komunikace členů ochranky je zfalšovaný a ten už stěží můžeme mladému kovodělníkovi přičíst na vrub. Jde o širší hru, do které je zapojeno více lidí, než vůbec tušíme.

Shoduji se proto s právníkem a prezidentovým poradcem Jaroslavem Kubou, který některé nesrovnalosti už ten samý večer, kdy k atentátu došlo, přesně popsal a vyslovil domněnku, že mohlo jít o osobní varování prezidentovi.

Neboli někdo prezidentovi vzkazuje, že když nebude hrát podle jejich pravidel, bude zle. Ale podle pravidel koho?

Nevíme. Ale protože zároveň nešlo o první výhrůžku či vzkaz hrající si s motivem smrti, který byl Václavu Klausovi adresován, můžeme se domnívat, že je to pořád tatáž skupina lidí. A protože autoři předchozích "vzkazů" byli snáze identifikovatelní, můžeme se domnívat, že i nejnovější "mafiánská kulka" pochází z řad zavilých Klausových nepřátel. Zase jsme u té pravdolásky, která ale nikdy nejedná sama od sebe, ale na pokyny ze zahraničí.

Pojďme si některé takové vzkazy připomenout.

Obraz první.

Druhá volba prezidenta republiky. V napjaté, ba dusné, atmosféře, která na Pražském hradě panuje, se dozvídáme, že někteří zákonodárci, poslanci a senátoři, dostávají v dopisech kulky a náboje. Klasické mafiánské znamení. Není vyhrožováno přímo prezidentovi, ale celý případ s ním velice úzce souvisí. Kulky dostávají jen ti zákonodárci, kteří se nechali slyšet, že budou Klause volit a kteří jsou zároveň pověstnými jazýčky na vahách, protože se buď rozhodli na poslední chvíli, nebo do poslední chvíle napínali, aby pak svým rozhodnutím "druhý tábor" zklamali. Myslím ale, že tento výjev sem zcela jistě patří.

Obraz druhý.

Ve vzduchu je opět něco tíživého. Lisabonská smlouva. A Klaus, jako vždy, dělá potíže. Právníci, odborníci na právo, ba ústavní experti "druhého tábora" horečně přemýšlejí, jak situaci, kterou vnímají jako nedůstojnou vůči Evropské unii, vyřešit. A je to dokonce předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který na jednom semináři k tématu Lisabonské smlouvy naznačuje, že existují paragrafy, kterými by šlo vše zachránit - Klause se zbavit. výhrůžka je umně zakomponována do právnických řečí, takže slova o fyzické likvidaci sice nezazní přímo, ale každému, kdo nad věcí přemýšlí, po chvíli dojde, kudy se úvahy havlistů ubírají. Jde o to nějakým způsobem Klausovi zabránit ve vykonávání úřadu, což se může stát například jeho odvoláním, ale i nějak jinak...

Jak jsem řekl výše, nemyslím, že by tehdy někdo měl reálně rozpracovaný plán prezidenta fyzicky odstranit, ale důležité bylo, že "vzpurná" hlava státu dostala vážně míněný vzkaz - nepůjde-li to s vámi, půjde to bez vás. A protože se Klaus nevzdává, může ono "bez vás" znamenat i to nejhorší. Vzkaz, který je velmi dobře čitelný, takže ho nezaznamenal jen prezident sám, ale i další, kteří tehdejší události se zvýšenou citlivostí pozorovali.

Obraz třetí.

Klaus stále dělá potíže. Lisabonskou smlouvu nechce podepsat. Mezi havlisticky orientovanými "lékaři" vzniká plán, jak Klause zbavit úřadu. Řekněme, že to je rozpracování výše zmíněných návrhů - jeden ze způsobů, jak dosáhnout kýženého cíle, že místo Klause na Hrad usedne někdo jiný a podepíše bez okolků. Lékaři chtějí prohlásit prezidenta za blázna, aby mohl být jako funkce neschopný (protože svou nemocí stát ohrožující) odvolán. Domlouvají se, jak to nejlépe provést. Z plánu nakonec sejde, ale to, že existoval, nikdo popřít nemůže - "lékaři" ho mohou pouze bagatelizovat, což také činí, když plán vyjde najevo. Zde Klaus nemá být fyzicky likvidován, ale alespoň umlčen coby duševně nemocný a tudíž pro stát nebezpečný člověk. Plán dost děsivý (i když v novodobé historii už mající jakýsi precedens v podobě téměř identických snah zdiskreditovat pravičáka Stříbrného v době první republiky), na první pohled téměř nerealizovatelný a tudíž bláhový, ale jasně ukazující, kam až je "druhý tábor" ochoten zajít.

Obraz čtvrtý.

Pořád se točíme kolem téhož, i když tento výjev spadá do doby o pár měsíců dřívější. Je těsně před volbami do Evropského parlamentu a Strana zelených uveřejňuje volební spot, ve kterém si její představitelé hrají na moudré hospodáře a pokrokové farmáře, kteří zavedou na zapšklý český dvorek trochu toho evropského pořádku. Snad pak dá i ten protivný kohout pokoj, říkají na adresu opeřence přivázaného řemínkem za nohu k papírové maketě Pražského hradu. Ve skandálním pokračování tohoto spotu pak tehdejší šéf SZ Martin Bursík kohoutu domlouvá:

"Václave, teď už přestává legrace, teď už ohrožuješ nejen Českou republiku, ale celou Evropu. Celá Evropa čeká, co uděláš," říká Bursík. Na pozadí jeho domluvy je slyšet zvuk brousku ostřícího sekeru. To poslanec Přemysl Rabas brousí popravčí nástroj a podává ho Bursíkovi. Bursík velkoryse naznačuje, že to snad nebude potřeba. "Tak podepiš a přestaň škodit ČR a Evropě," snaží se Bursík na poslední chvíli kohoutovi domluvit a podává mu pero a Lisabonskou smlouvu. Rabas brousí dál. "Je úplně tuhej," komentuje posměšně Bursík postoj kohouta.

Jednoznačná výhrůžka smrtí. Vypadá to sice jako velká legrace, ale není to nic jiného, než vzkaz, jaké může mít Klausovo politické počínání důsledky. Myslím, že byla chyba, že se celá věc tehdy přešla - podle mne šlo o jednoznačné vydírání a vyhrožování smrtí, na což máme paragrafy. Leč "druhému táboru" projde mnohé a čím více mu to prochází, tím více přitvrzuje. I proto může nastat později něco jako obraz pátý...

Obraz pátý

Divadelní hra Pohřbívání. Je postavena na motivu živě přenášeného a komentovaného státního pohřbu Václava Klause v blíže nespecifikované budoucnosti. Není důležité, jak a kdy Klaus zemřel. Ani ta hromada urážek, zesměšňování a vulgarit na adresu prezidenta není rozhodující. Rozhodující a děsivý je onen motiv smrti prezidenta (a nejen prezidenta - viz "mrtvola Petra Hájka plovoucí v Čertovce"), kterou si skupina pravdoláskařských divadelníků s krvelačnou chutí vychutnává.

***

A to jsou jen varování, která si namátkou vybavuji v paměti. Varování, o kterých jsme se dozvěděli, protože byla určena i pro veřejnost. Vůbec netušíme, jaké vzkazy prezident dostává v soukromí.

Někdo by mohl všechny jednotlivé případy omluvit, zlehčit a vysmát se jim, stejně jako hlavní myšlence tohoto článku. Politika byla vždycky špína, tak čemu se tedy divíme. Ale ruku na srdce, znáte jiného českého politika, o kterém by se dalo konstatovat, že je na něj dlouhodobě útočeno tímto způsobem - za použití více či méně skrytých výhrůžek smrtí a popravou? Hádám, že takových politiků už víc nebude.

Jiný by zase mohl namítnout, že se vlastně nikdy nic nestalo, že i kdyby to byla pravda, šlo vždy jen o náznaky a prezident nikdy na životě ohrožen nebyl, stejně jako v Chrastavě, kde se střílelo jen plastovými náboji. Já si ale naopak myslím, že tyto útoky mají sílící tendenci - od narážek a vzkazů mezi řádky se přešlo k sekerám, k rakvím a nyní nejnověji - k přímému útoku se zbraní, ba dokonce ke střelbě. Ne na obraz Klause, ale na něho fyzicky. To vše v přímém přenosu.

Někdo chce, aby se prezident začal bát a otočil. A někdo chce, abychom zároveň viděli, jak je donucován. Není to jen soukromé vydírání, je to veřejné a úmyslně režírované tak, aby národ byl divákem i protagonistou příběhu zároveň, aby byl do této hry vtažen a pomohl na prezidenta zatlačit silou svých emocí.  

Někdo chce zastrašit Klause. A když to nepomůže, klidně ho i zabít...

Psáno pro Prvnizpravy.cz
Adam B. Bartoš