Citovaný výrok francouzského myslitele je navýsost aktuální v dnešní době, kdy jsou v evropských zemích vystaveny brutálním útokům tak zvané měkké cíle. Takovýmto fyzikálním pojmem označují bezpečnostní experti obyčejné lidi ohrožené teroristickým útokem. Jednoduše ty, kdo nepožívají ze zákona (ale i mimo něj) masivní osobní ochranu, jaká je poskytována jen „vzácné“ privilegované sortě  příslušníků establishmentu.

Další islamistický teroristický útok, který za sebou zanechal v Londýně řadu nevinných otevřel opět stavidla blábolivému proudu nejrůznějších demagogických a bezobsažných frází (v Británii pronesených politiky navíc v čase blížících se voleb). Vedle rádoby razantních (siláckých) řečí britské ministerské předsedkyně promluvila rovněž Amber Rudd, nástupkyně Theresy May na postu ministryně vnitra.  Mimo její brilantní postřeh, že tragédii u London Bridge způsobili radikální islámští teroristé,  tato britská Home Secretary v televizi prohlásila, že „potřebujeme zjistit víc o tom, odkud tato radikalizace pochází.“

Ministryně vnitra Rudd naivně se tázající po původu islámské radikalizace se stejně jako většina britských vládnoucích politiků tváří, že islamistický terorismus je jevem, jenž  zčistajasna, mimo jakýkoli historický kontext, spadl z nebe. Nejen britští politici se totiž vyhýbají faktu, že dnešní islamistický terorismus úzce souvisí s agresivní americkou politikou zejména po událostech, k nimž došlo v USA 11.9.2001 (9/11). Tuto politiku intenzivně podporoval tehdejší britský premiér Tony Blair. Ten, předstíraje před britskou veřejností hledání mírového řešení, slíbil bez konzultace s vládními kolegy Bushovi mladšímu, že při jeho plánovaných akcích na Blízkém východě "bude po jeho boku za každých okolností".

Přesto, že v Británii byla roku 2016 zveřejněna dlouho očekávaná  zpráva Chilcotovy komise (jmenované o sedm let dříve labouristickým ministerským předsedou Gordonem Brownem k vyšetření okolností, za nichž roku 2003 premiér Tony Blair rozhodl o vyslání britské armády do irácké války), jakoby se na tehdejší temnou Blairovu roli zapomnělo.  Tony Blair se dle skutkových závěrů Chilcotovy komise bezesporu dopustil válečných zločinů tím, že Spojeným státům svými vylhanými informacemi o jaderných zbraní držených Saddámem Husajnem opatřil argument pro útok na Irák, kam následně vyslal rovněž britskou armádu.  Podílel se tak nejen na smrti 179 britských vojáků, ale i nejméně 150 000 iráckých civilistů. Sám Blair již roku 2015 přiznal, že válka v Iráku do značné míry stojí za existencí Islámského státu.

Blairova blízkovýchodní politika tak měla nesporný vliv na utváření obrazu Spojeného království v očích islámského světa.  Islamistické násilí  v Evropě, poslední dobou se intenzivně projevující v Británii, tedy nevzniklo z ničeho nic.  Agresivní politika USA projevovaná nejen po událostech 9/11, ale uskutečňováním programu Pax Americana (přeloženo jako “Svět podle Ameriky”) již od devadesátých let minulého století, v níž Americe zdatně sekundovala v rámci zvláštních vztahů obou zemí vláda Spojeného království, umožnila především hladký průběh do Evropy se valící migrační invaze.  K nezvladatelnému migračnímu proudu přispělo odstranění protimigrační závory, již účinně spuštěnou držel režim libyjského plukovníka Kaddáfího, který byl protiprávně zlikvidován Severoatlantickou aliancí.  Spolu s muslimskými utečenci před následky války mohly tak do Evropy proniknout nejen sami teroristé, ale zejména zkázonosná ideologie mající za následek oběti islamistického násilí.


Jednání sebevražedných atentátníků může představovat buď přímou pomstu za zabití muslimských žen, dětí a starců v blízkovýchodní válce nebo jsou tyto oběti vhodnou ideologickou záminkou při získávání islamistů neváhajících jít do smrtelné mise končící výkřikem “Alahu Akbar”. Islamistický atak na Evropu se teroristickému vedení organizuje lépe, jestliže je zdůvodňován (a to skutečným) barbarstvím páchaným v rámci blízkovýchodní války Západním Satanem.  Á propos, jaký dojem o západní kultuře chce asi vyvolat britská premiérka Theresa May svými výroky o preventivním jaderném úderu nehledě na stovky tisíc mrtvých?

Vlády států, zejména těch, které se chvástají, že jejich militantní ničivé operace jsou vlastně “humanitární” opatření v boji za demokracii a lidská práva by si měli uvědomit, že své nevinné bezbranné občany vystavují možné krvavé odvetě, ať si již o jejím charakteru a pachatelích budeme myslet cokoli.  

Zkrátka, vlády “hrdinně” bojující za prosazování západních hodnot nemohou v tomto často nesmyslném boji hnát svůj lid před sebou jako dobytek, zatímco příslušníci establishmentu budou sedět v suchu a teple, chráněni pevnou zdí a neprůstřelným sklem s bandou bodyguardů okolo sebe.  Vláda je povinna své lidi chránit a usilovat o jejich blaho, nikoli je ohrožovat absurdními akcemi s nedozírnými důsledky. Do těchto akcí plně patří slouhovsky ponížená politika menších zemí realizovaná v ubohé snaze zalíbit se velmoci.  

Jak řekl na začátku Montesquieu: Kdo chce vládnout, nesmí hnát lid před sebou, ale kráčet před ním. Možná ještě lépe to charakterizuje Hemingway: V první den války by měl lid postřílet svou vládu, pokud zemi přivede do války.