Náměstkyně ministra zahraničí USA Victoria Nulandová, senátoři Chris Murphy a John McCain, ministři zahraničí Německa a Holandska Guido Westerwelle a  Frans Timmermans, komisařka Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnost  Catherine Ashtonová, dokonce bývalý prezident Gruzie Michail Saakašvili, europoslanec Jacek Protasiewicz, Linas Linkevičius - ministr zahraničí Litvy, která předsedá Radě EU, bývalý polský premiér Jaroslav Kaczyński, a také pár českých politiků, kteří v sobě náhle objevili ambici pohnout věcmi na Ukrajině, třeba senátor Jaromír Štětina, známý jako zastánce čečenských bojovníků proti Rusku, nebo sociální demokraté Libor Rouček či Lubomír Zaorálek. Výčet zahraničních politiků, kteří se pokoušejí určit další vývoj na Ukrajině, samozřejmě není ani zdaleka úplný, zachycuje jen některé z těch, kteří se obtěžovali dojet osobně na Ukrajinu hned v prvních okamžicích lámání chleba na kyjevském Náměstí nezávislosti známém jako Majdan. A tato mezinárodní elita vykřikla unisono, že ten, kdo se vměšuje do vnitřních věcí Ukrajiny je – světe div se – Rusko. Toť první paradox.

A druhý přichází hned vzápětí. Nejprve desítky domácích dobrovolníků obsadily letiště v Simferopolu. Podle vlastních slov chtěli zabránit tomu, aby je obsadila ukrajinská armáda, od níž očekávali vojenský vpád do té části Ukrajiny, která z drtivé většiny nesdílí nadšení z převratu, jenž se odehrál na západě země a v Kyjevě. Souběžně s tím v ulicích Charkova a Doněcka, milionových velkoměst, demonstrovali desetitisíce lidí svůj nesouhlas s kyjevským převratem. Zpravodaj České televize Miroslav Karas se docela příznačně podřekl, když prohlásil: „Ruská menšina je tady ve většině“. Souběžně s tím vláda Autonomní republiky Krym ústy premiéra Sergeje Aksjonova prohlásila,  že za legitimního a jediného prezidenta Ukrajiny považuje Viktora Janukovyče a hodlá jej jako prezidenta respektovat s tím, že svou funkci po čas politického puče v Kyjevě, vykonává z exilu. Připomeňme pro pořádek, že v přímých prezidentských volbách v roce 2010 Janukovyč vyšel vítězně z prvního kola se ziskem 35 % hlasů. Druhá skončila tehdejší premiérka Julija Tymošenková se ziskem 25 % hlasů. Po druhém kole vyhrál Janukovyč se ziskem 49% nad Tymošenkovou, která obdržela 45,5% hlasů. Kampaň před druhým kolem nikoli náhodou připomínala i kampaň v českých presidentských volbách – zde to bylo pod heslem „Všichni proti Zemanovi“, tam zase „Všichni proti Janukovyčovi“.

Mezinárodní pozorovatelé vzápětí označili volby za regulérní a čestné. Janukovyč tedy byl zvolen demokraticky v přímé volbě. Z tohoto pohledu lze jeho sesazení kyjevským parlamentem považovat skutečně za neústavní krok a důkaz toho, že tu jde o státní převrat, nikoli celostátní revoluci, jak tvrdí západní politici a naše média. Ostatně o demokratičnosti nových panovníků Kyjeva vypovídá i to, že zrušili do té doby platný zákon, umožňující užívat v oficiálním styku jazyky menšin, zejména ruštinu.

A paradox třetí: Někteří odvážlivci se snaží srovnávat dnešní situaci na Ukrajině s rokem 1968 v Československu. Do obou zemí přece přijely ruské jednotky. Ovšem, ale na Ukrajině žije přes 8 milionů Rusů a ti volají po právu na sebeurčení regionů, které obývají. Z Československa přišel zvací dopis několika dočasně odstavených komunistických aparátníků, na Ukrajině jde o hlas milionů obyvatel. Mimochodem, když se mezinárodní politické elity tak snadno dohodly na osamostatnění mnohem menšího Kosova, proč nepřiznají právo na sebeurčení ukrajinským Rusům? Jinými slovy: kdo tedy usiluje o to, aby na Ukrajině doopravdy začala válka?

Petr Žantovský