Dívám se do tváří lidí a vidím šok. Necitlivost. Naše srdce tíží neustálá zátěž. Znovu a znovu si říkáme: je to noční můra. Nesrovnatelná noční můra. Žádná slova, která by to popsala. Žádná slova, která by to obsahovala.

Také vidím hluboký pocit zrady. Zrada občanů jejich vládou — premiérem a jeho destruktivní koalicí. Zrada všeho, co si jako občané a zejména jako občané tohoto státu vážíme. Zrada jeho formativní a závazné myšlenky. Nejvzácnějšího depozita ze všech – národního domova židovského lidu – který byl předán jeho vůdcům k ochraně a s nímž měli zacházet s úctou. Ale místo toho, co jsme viděli? Co jsme si zvykli vidět, jako by to bylo nevyhnutelné? To, co jsme viděli, je naprosté opuštění státu ve prospěch malicherných, chamtivých programů a cynické, úzkoprsé a delirantní politiky.

To, co se nyní děje, je konkrétní cena, kterou Izrael platí za to, že byl léta sváděn zkorumpovaným vedením, které to hnalo z kopce od špatného k horšímu; která nahlodala její instituce práva a spravedlnosti, její armádu, její vzdělávací systém; který ji byl ochoten vystavit existenčnímu nebezpečí, aby zdržel svého premiéra mimo vězení.

Jen si teď vzpomeňte na to, na čem jsme léta spolupracovali. Vzpomeňte si na všechnu tu energii, myšlenky a peníze, které jsme utratili za sledování Netanjahua a jeho rodiny, jak hrají svá dramata ve stylu Ceaușesca. Vzpomeňte si na groteskní iluze, které vytvořili pro naše nevěřící oči.

V posledních devíti měsících vyšly miliony Izraelců každý týden do ulic, aby protestovaly proti vládě a muži v jejím čele. Bylo to hnutí obrovského významu, pokus vrátit Izrael zpět do kurzu, zpět k vznešené představě u kořenů jeho existence: vytvoření domova pro židovský národ. A ne jen tak ledajaký. Miliony Izraelců chtěly vybudovat liberální, demokratický, mírumilovný stát, který respektuje víru všech lidí. Ale místo toho, aby naslouchal tomu, co protestní hnutí nabízí, rozhodl se jej zdiskreditovat, vylíčit jako zrádce, podněcovat proti němu, prohlubovat nenávist mezi jeho faktory. Přesto využil každé příležitosti, aby prohlásil, jak mocný je Izrael, jak odhodlaný a především – jak dobře je připraven čelit jakékoli hrozbě.

Řekni to rodičům zblázněným žalem, dítěti pohozenému na kraji silnice. Řekněte to rukojmím. Řekněte to lidem, kteří pro vás hlasovali. Řekni to 80 průlomům v nejpokročilejším hraničním plotu na světě.

Ale nenechte se mýlit a nenechte se zmást: Se vší zuřivostí na Netanjahua a jeho lidi a jeho politiku nezpůsobil hrůzu posledních několika dní Izrael. Provedl to Hamás. Okupace je zločin, ale zastřelit stovky civilistů — děti a rodiče, starce a chladnokrevně nemocné — to je horší zločin. I v hierarchii zla existuje „žebříček“. Existuje škála závažnosti, kterou dokáže rozpoznat zdravý rozum a přirozené instinkty. A když vidíte vražedná pole na místě hudebního festivalu, když vidíte teroristy Hamásu na motorkách pronásledovat mladé party, z nichž někteří stále tančí, aniž by si uvědomovali, co se děje…

Nevím, zda by se agentům Hamásu mělo říkat „zvířata“, ale nepochybně ztratili svou lidskost.

Procházíme těmito nocemi a dny jako náměsíční. Snaží se odolat pokušení sledovat děsivé klipy a poslouchat fámy. Cítit, jak strach proniká mezi ty, kteří poprvé za 50 let – od jomkipurské války – zažívají děsivou vyhlídku na porážku.

Kdo budeme, až povstaneme z popela a znovu vstoupíme do našich životů? Když vnitřně pociťujeme bolest ze slov autora Haima Gouriho, napsaných během arabsko-izraelské války v roce 1948: „Jak mnoho je těch, kteří již nejsou mezi námi.“ Kdo budeme a jaké lidské bytosti budeme, až uvidíme, co jsme viděli? Kde začneme po zničení a ztrátě tolika věcí, kterým jsme věřili a kterým jsme věřili?

Mohu-li riskovat odhad: Izrael po válce bude mnohem pravicovější, militantní a rasistický. Válka, která mu byla vnucena, upevnila ty nejextrémnější, nejnenáviděnější stereotypy a předsudky, které rámují – a budou tím pevněji rámovat – izraelskou identitu. A tato identita bude od nynějška také ztělesňovat trauma z října 2023, stejně jako polarizaci, vnitřní trhlinu.

Je možné, že to, co bylo ztraceno – nebo na neurčito pozastaveno – 7. října, byla nepatrná šance na skutečný dialog, na skutečné přijetí existence toho druhého ze strany každého národa? A co teď říkají ti, kteří se oháněli absurdním pojmem „dvojnárodní stát“? Izrael a Palestina, dva národy zdeformované a zkažené nekonečnou válkou, si ani nemohou být navzájem bratranci – ještě někdo věří, že mohou být siamskými dvojčaty? Než bude možné uvažovat o přijetí a uzdravení, bude muset uplynout mnoho let bez války. Mezitím si můžeme jen představovat velikost strachu a nenávisti, která nyní vypluje na povrch. Doufám, modlím se, že na Západním břehu budou Palestinci, kteří se navzdory své nenávisti k Izraeli – svému okupantovi – oddělí, ať už činy nebo slovy, od toho, co udělali jejich krajané. Jako Izraelec nemám právo jim kázat nebo jim říkat, co mají dělat. Ale jako lidská bytost mám právo – a povinnost – vyžadovat od nich humánní a morální chování.

Koncem minulého měsíce lídři Spojených států, Izraele a Saúdské Arábie nadšeně hovořili o mírové dohodě mezi Izraelem a Saúdy, která by vycházela z normalizačních dohod Izraele s Marokem a Spojenými arabskými emiráty. Palestinci jsou v těchto dohodách sotva přítomni. Netanjahu, arogantní a vyzařující sebevědomí, dokázal – podle svých slov – přerušit spojení mezi palestinským problémem a vztahy Izraele s arabskými státy. Izraelsko-saúdská dohoda není bez souvislostí s událostmi „černé soboty“ mezi Gazou a Izraelem. Mír, který by vytvořil, je mírem bohatých. Je to pokus přeskočit jádro konfliktu. Posledních několik dní ukázalo, že je nemožné začít řešit blízkovýchodní tragédii, aniž bychom nabídli řešení, které zmírní utrpení Palestinců.

Jsme schopni setřást zažité vzorce a pochopit, že to, co se zde stalo, je příliš ohromné a příliš strašné na to, abychom se na to dívali skrze zastaralá paradigmata? Ani chování Izraele a jeho zločiny na okupovaných územích po dobu 56 let nemohou ospravedlnit nebo zmírnit to, co bylo odhaleno: hloubka nenávisti vůči Izraeli, bolestné pochopení, že my Izraelci zde budeme muset vždy žít ve zvýšené ostražitosti a neustálé připravenosti na válku. . V neutuchající snaze být zároveň Aténami i Spartou. A zásadní pochybnost o tom, že bychom kdy mohli vést normální, svobodný život, nespoutaní hrozbami a úzkostmi. Stabilní, bezpečný život. Život, který je domovem.