29. dubna 2023 - 07:00
Chtěl bych proto porovnat její prázdné řeči s poselstvím, které dnes při setkání s elitou maďarské společnosti v Budapešti přednesl papež František. Zatímco magistra Čaputová recitovala floskuly typu „Naše poselství je jasné: s Ukrajinou nás spojuje společná budoucnost“ a neupřímné fráze, ze kterých jsem se téměř pozovracel (prý pro mnohé z nás je těžké představit si a naplno procítit, že Ukrajinci ztratili své blízké, a proto je zde, abychom nikdy nic takového nezažili...), zatímco při zasněném pohledu na ruiny skandálně tárala, že „naše pomoc má smysl, přibližuje nás blíže k míru“ – papež František byl mnohem upřímnější, konkrétnější a přesnější. Politickým lídrem nejprve vytkl, že v jejich duších „opadlo nadšení budovat mírové a stabilní společenství národů“, a poté se přihlásil ke slovům, která v roce 1950 vyslovil jeden z otců zakladatelů společné Evropy Robert Schuman. Jeho výkřik pálí jako nůž v srdci:
„Když myslím na sužovanou Ukrajinu, když se dívám na mučednictví Ukrajinců, ptám se, kde je tvořivé úsilí o mír? Kde je diplomacie se svou schopností vykročit na nové a odvážné cesty k jednáním o ukončení konfliktu? Kde jsou „modely míru“, které se mají uvést do hry, aby se překonaly „modely války“?“ Papež jako morální autorita klade naléhavé otázky, ale odpovědi na ně by měli hledat právě politici. František je vlastně konfrontoval s nedostatkem iniciativy ze strany Evropské unie, která se podřizuje logice zbrojení a války, přičemž je „dost apatická vůči míru“. Zároveň nás varuje před tím, abychom si zvykli na „válečný infantilismus“, který se může kdykoli svrhnout a mít katastrofální následky pro celé lidstvo. Papež nás vyzývá znovu objevit „evropskou duši“, nadšení a sen otců zakladatelů sjednocené Evropy, státníky, kteří se uměli dívat za hranice, kteří nepodlehli sirénám nacionalismu a byli schopni opravovat místo rozbíjení. Miliony lidí, kteří dnes vidí, že velké naděje, které vzbudil konec studené války, byly zmařeny a že se vrátily noční můry atomové hrozby, čekají na odpověď: kde je vaše tvůrčí mírové úsilí, politici?
Prosím, porovnejte si to s tím eldorádem trapných frází a póz, do kterých se dnes stylizovala magistra Čaputová. Sama sebe označila v projevu za státničku (sic!), jako by nechápala, že státníkem není každý hlupák se státní funkcí, že státníkem se stává až ten politik, který dohlédne za tu hranici a vytyčí státu perspektivu, která přesahuje horizont voleb. Toto ona nikdy neudělala, ona nedokáže pojmenovat ani události a jevy před tím horizontem. Zatímco František vyzývá k tvůrčímu mírovému úsilí, ona se chvástá tím, že připravujeme další balík sankcí... Ta žena mu líbá prsten moci, ale vůbec mu nerozumí, vůbec nechápe, o čem mluví a co požaduje. Místy jsem měl pocit, že se nedokáže zorientovat ani v základních vztazích. Na tiskové konferenci se s důležitým výrazem ve tváři pochlubila, že se s ukrajinským prezidentem dohodla na „užší komunikaci mezi premiéry našich vlád“... Ona fakt nechápe, že na toto nemá žádné kompetence, že zatímco Volodymyr Zelenskyj jako hlava prezidentského systému to může slíbit, ona jako představitelka parlamentní demokracie daleko překračuje své pravomoci? Nebo je to úplně jedno, neboť Heger si toho vůbec nevšiml a jí to nadiktoval jako obyčejně ministr Kačer?
Místy jsem měl pocit, že se přestala ovládat. Když posloucháte její slova - „Rok, odkdy je Vaše země obětí invaze a rok těžkých chvil a rozhodnutí je zapsán ve Vaší tváři. Odhodlání obranit svou zemi a přivést ji ke spravedlivému míru se nezměnilo. Je mi ctí vyjádřit Vám naši podporu, prezidente Zelenskyj.“ – máte pocit, že je to milostné vyznání, a ne projev prezidentky suverénního státu. Navíc magistra Čaputová opět lhala, když mluvila o nějakém „bukurešťském závazku“ přijmout Ukrajinu do NATO. To je lež, nic takového na summitu NATO v Bukurešti přijato nebylo. Chtěl to udělat americký prezident George Bush, ale Francie a Německo to vetovaly. Zuzana Čaputová opět vnáší do problému americkou optiku, nikoli evropskou.
No a nakonec, bylo obzvláště nechutné, jak se mimořádně zaujatá a zákeřná redaktorka TV Markíza Gabriela Kajtárová opět pokusila vtáhnout ukrajinské představitele do slovenské předvolební kampaně. Velmi sugestivně a neprofesionálně se prezidenta Zelenského zeptala, zda by naše vztahy byly stejně dobré, kdyby ve slovenské vládě po volbách seděli „proruští politici“. Zelenskyj sice tento pokus prozíravě odmítl a označil otázku za vnitřní záležitost Slovenské republiky, ale zároveň vyslovil jednoznačnou podporu Zuzaně Čaputové za to, že hájí ukrajinské hodnoty. Inu, vždyť my víme, pro koho pracuje ... Zatímco Kajtárová dělala své vlasti opět ostudu a demagogicky ji pomlouvala, Zelenskyj v odpovědi na jednu novinářskou otázku strašně zaváděl. Varoval nás, že prý „v roce 1968 vstoupily do Československa tanky téhož státního útvaru, jehož nástupcem je Rusko“. No tak prrr. Jako historik se vyhýbám demagogickému a účelovému poukazování na národnost příslušníků sovětské armády. Ale pokud se budeme bavit takto, pane prezidente, pak je třeba odpovědět stejnou mincí, že většina okupantů z roku 1968 pocházela z Ukrajiny. Takhle to chcete mít naservírované?
Zuzana Čaputová zneužila závěrečnou tiskovou konferenci k předvolební kampani, když prohlásila, že ona garantuje kontinuitu naší zahraniční politiky. Bohužel, přeloženo do srozumitelné řeči to znamená, že garantuje eskalaci konfliktu, prohlubování sankcí, zvyšování zbrojení, podporu militarismu, válečné ekonomiky a udržení konfrontačního tónu v zahraniční politice. Nám by však mělo záležet na tom, aby politici naplňovali spíše přání papeže Františka. Neboť je trapné, pokud si uděláte válečnou turistiku na Ukrajinu jen proto, abyste se vyfotili při ruinách a povzbudili Ukrajince, aby bojovali, ať to stojí, co to stojí, neboť je to v zájmu Západu. František je však napomíná, že mír nevzejde z honby za sledováním strategických zájmů jedné vojenské aliance, ale jen z politiky schopné dívat se zájmy celku a rozvoj všech. Slyšíte, vy farizeové? Posloucháte vůbec toho, vůči kterému kážete doma poslušnost, ale vůči jeho slovům, prosbám a výzvám jste hluší a slepí?
Eduard Chmelár