Zatímco naši předkové - zejména za Rakouska - Uherska a do vysoké míry i za 1.republiky - alespoň při oficiálních příležitostech – ctili a udržovali jistou konverzační a rétorickou etiketu, dnes jsme svědky nezadržitelné expanze hovorového, obecného a někdy až argotického jazyka do veřejné sféry.

Politici se častují ironickými a rádoby vtipnými poznámkami, zpochybňujícími intelektové či jiné schopnosti protivníka, nevede se diskuse a výměna názorů, nýbrž přestřelka a přetlačování antagonistických a neslučitelných postojů. Neváží se argumenty, nýbrž jen síla hlasu. K tomu často přistupuje – někdy i záměrná – snaha některých politiků upozornit na svoji osobu nějakým extrémním vyjádřením, v němž často kulhající či dokonce úplně chybějící obsah zakrývá silácká forma. Někteří politici to činívají mnohdy i v oprávněném přesvědčení, že tím zaujmou část obecenstva. Tu část, do jejíchž řad směřují své ideologické šípy a odkud si slibují volební podporu. Politici přitom – vcelku oprávněně – a dodejme: bohužel – předpokládají, že obecenstvo, voličstvo je již dostatečně otrlé, zvyklé na hodně silný kalibr, a je-li třeba získat takové posluchače, musí řečník ty ostatní prostě trumfnout, šokovat, posunout onu pomyslnou mez rétorických tabu dál, než dosud ležela.

Průkopníkem tohoto trendu byl někdejší místopředseda ČSSD Zdeněk Škromach. V celostránkovém interview v Mladé frontě Dnes před víc než deseti lety mimo jiné perly prohlásil o svých odpůrcích, že jsou „kazišuci“, a dále vcelku nenuceně nahradil sloveso „prozradit“ slovesem „vyprdelit“. Škromach, z tehdejší pozice místopředsedy vlády ústavní činitel České republiky, tak vnesl do veřejného prostoru vyjadřovací milieu hostince 4. cenové skupiny. Tím završil jednu a odstartoval další fázi procesu, který politickou komunikaci postupně otevíral netradičnímu výrazivu. Před Škromachem se i jasně útočná a silně neuctivá vyjádření obalovala do relativně politicky korektních frází. Po Škromachovi bylo již možné hovořit explicitně. Nelze se tedy dnes divit, že se nám na parlamentní či vládní půdě rozvinula veškerá fekální, anální či rozmnožovací krasomluva, kterou jsme si až donedávna nechávali do ústraní a kuloárů.

Jak na to zareagovala média? Škromachovy slovní perly ocitovala tehdy autorka toho interview Michaela Jílková jistě s rozkoší do posledního detailu, dobře vědouc, že autentická forma tu řečníka charakterizuje lépe než deset komentářů. Jenomže zůstane tento trend „otevřené“ mluvy v médiích bez další odezvy? Nepřinutí to i média, aby „otevírala“ své výrazivo do dosud neprobádaných vrstev lidové komunikace? Vždyť i média, alespoň ta privátní, to jistě dokážou dobře zdůvodnit ohledem na poptávku, a tedy své ekonomické zájmy. Aneb: kdo chvíli stál, již stojí opodál…

Svérázně se k tématu vyjádřil na serveru G.cz novinář Ivan Brezina. Zveřejnil tam svůj „Výkladový slovník jazyka českých politiků“, v němž s ironií, avšak bezesporu vysoce politicky korektně, popisuje, jak se proměna užívaného lexika odráží nejen ve společensko-etické rovině, ale rovnou i v rovině sémantické. Uvádí to na příkladech, jmenujme alespoň dva. Prdel. „Když je člověku přes sedmdesát, tak si přiznává, že nemá oči na prdeli.“ (Karel Schwarzenberg). Výklad: Dříve - zadní část těla sloužící k defekaci. Dnes - tělesné partie, kde u občanů v postproduktivním věku nejsou umístěny zrakové orgány.“ Nebo ještě štěpnější a lakoničtější: Mrdka. „Mrdka jedna!” (Adriana Krnáčová). Význam: Dříve - ejakulát, tedy výměšek pohlavních žláz osoby mužského pohlaví skládající se ze spermií a semenné (seminální) plazmy. Dnes - politik s jiným názorem než osoba, která tento výraz použila.“

Přeneseno zpět do světa médií, ptejme se: mají média větší formotvorný vliv na komunikační zvyklosti svých čtenářů, nebo je to právě naopak, tedy že je to právě a jedině publikum, kdo svou úrovní určuje podobu produktu, který si kupuje? Troufám si tvrdit, že vliv médií je – možná na rozdíl od oblasti formování politických postojů, kde nějaký objektivní vliv nikdy nebyl úplně prokázán, a pokud, tak spíše kontraproduktivně  – ve sféře formálního vyjadřování patrný.