Kateřina Zemanová se zeptala Karla Schwarzenberga, proč patří k zastáncům a prosazovačům smlouvy ACTA. Schwarzenberg se nejprve snažil z otázky vyklouznout poukazem na to, že ACTA nevstoupila v platnost (tak proč se o tom bavit), napodruhé však na tutéž otázku odpověděl, že ACTA podporuje proto, že nechce, aby byli autoři uměleckých děl kráceni ve svých právech. Chtěl tak vzbudit dojem (mylný), že smlouva ACTA je či měla být zárukou dodržování autorských práv. A taková věc zní jistě správně a sympaticky.

Jak je to tedy doopravdy? Mezinárodní smlouvu ACTA začali připravovat a prosazovat kartelově propojení velkovýrobci zábavního zboží, nejsilnější producenti v audiovizi, výrobci filmů a hudebních nosičů. Ti zhruba před deseti lety zaspali a podcenili vývoj technologií a namísto toho skokově zvýšili ceny svých produktů do výše, která nejenže nevyjadřovala skutečnou hodnotu prodávaných věcí (děl, chcete-li), ale dostala se za psychologickou mez přijatelnosti konzumentů toho zboží. Rozmach digitálních technologií začal masově umožňovat kopírování zvukových či obrazových nosičů v kvalitě 1:1, což v éře analogu (kazety, LP desky) nebylo možné. Reakcí velkého množství lidí na nepřijatelné ceny diktované těmi, kdo ovládali trh, bylo zmasovění toho, čemu se říká sdílení. Pozor, to není obohacování se prodejem kopií děl někoho jiného. To je naprosto nový úkaz, v minulosti nebývaný, kdy jedna celá komunita přejde spontánně v alternativním mimotržním prostoru na bezfinanční distribuci a výměnu. Důsledkem toho samozřejmě poklesl prodej oficiálních nosičů hudby a obrazu a zmenšily se zisky velkovýrobců. To je pak dohnalo k pokusu smluvně si pojistit, aby státy v zájmu zachování jejich (nemravně vysokých) cen a zisků přistoupily ke kriminalizaci těch, kdo sdílejí. Přičemž ona kriminalizace zahrnovala i tak drastické věci, jako pravomoc udělovaná pohraniční policii, aby (např. na letišti) kontrolovala obsah všech digitálních přístrojů cestujících, a zjišťovala, zda náhodou ve svém telefonu, počítači či mp3 přehrávači neskrývají nějaký „nelegální“ obsah. Tedy ten, k němuž jednoduše nemají paragon. Nikdo ale necestuje s taškou paragonů od každého cédéčka, které si normálně koupil a pak nagreboval do telefonu. To už ale ACTA neřešila. Otevírala jednoduše cestu beztrestnému omezování práv a soukromí občanů a posvěcovala úřední a policejní zvůli – v zájmu několika soukromých firem.

Mluví-li tedy Karel Schwarzenberg o ochraně práv, pak by měl správně mluvit spíše o ochraně nároků, a to nikoli autorů, nýbrž producentů. V krámské ceně jednoho nosiče je na autora pomatováno v průměru směšnými 5 – 10 %. Většinu té ceny pozře distribuce (víc než půlku), zbytek producent.  Schwarzenberg tedy, společně s dikcí smlouvy ACTA, bojuje za nároky velkovýrobců, kteří špatnou cenovou politikou de facto autory poškozují, protože sami způsobují, že se děl oficiální cestou prodá méně, a tedy autor je na honoráři zkrácen.

Když už to Karel Schwarzenberg zmínil, tak tedy ještě pár slov k osudu smlouvy ACTA. Tuto smlouvu držela Evropská komise, mohutně zlobbovaná producenty, pod pokličkou, Projednávala se na výboru pro rybolov (sic!), Česko tam zastupoval ministr zemědělství Bendl, který této problematice rozumí ještě méně než rybolovu. Bendl tam, spolu s jinými, smlouvu odkývnul. Její ratifikaci však musel provést Evropský parlament. Jenže mezitím se vzbouřila doslova celá evropská (nejen) internetová veřejnost a dosáhla toho, že se poslanci EP polekali a ACTA zamítli. To samozřejmě neznamená, že v tuto chvíli, kdy čtete tyto řádky, nesedí kdesi v kuloárech stejná skupina, která sepisovala ACTA, a nepřipravuje dokument jiného názvu, ale se stejným obsahem i smyslem. Protože zájmy velkého kapitálu jsou přece nade vším, jak potvrdil konečně i Karel Schwarzenberg.

Petr Žantovský