Kantoři to neměli lehké v žádné době a ani ta současná jim příliš nefandí. Průměrný plat toho, kdo na vysoké škole učí na plný úvazek, vychází podle mzdových tabulek zhruba na 15 tisíc korun.
Je tedy jasné, že nikdo, kdo chce žít alespoň trochu důstojně, jak by se na vysokoškolského učitele slušelo, nemůže zůstat jen u jednoho úvazku. Už třeba jen proto, že učebnice a skripta na jeden semestr, které musí učitel číst spolu s žáky, aby s nimi vůbec udržel krok, vyjdou na přibližně deset tisíc korun.
Učitelé to proto řeší různými vedlejšími příjmy, skrývaným a trpěným angažmá i na jiných vysokých školách. To vše jde samozřejmě na úkor kvality výuky, protože učitel nevěnuje své síly na jedno místo, ale pendluje mezi několika ústavy a navíc mu nezbývá čas na výzkum a bádání.
To v něm vede zároveň k jakémusi vnitřnímu pocitu viny - ví, že by učit jinde neměl a že když se na to přijde, nadřízený sice přimhouří oči (dělají to tak všichni), ale podřízeného může například lehce vydírat, třeba tím, že ho nutí angažovat se v různých školních žabomyších sporech na jeho straně.
Nemluvě o existenční nejistotě, kdy se smlouvy uzavírají jen velice zřídka na dobu neurčitou, mnohem spíše jen na rok a to ještě s neplacenými prázdninami. To vše vytváří tlaky, které nutně dopadají i na studenty.
Aby se tak vůbec uživil, nemá kantor čas sám studovat, zlepšovat se a bádat, nestíhá se věnovat vědeckému výzkumu, který je přitom zároveň vyžadován jako podmínka pro přidělování toužebně vyhlížených finančních odměn, které by alespoň trochu kompenzovaly jeho nízký plat. Dostává se tak do začarovaného kruhu a jeho pocit vnitřního provinění se ještě více prohlubuje spolu s tím, jak je nadřízeným neustále vyzýván k předložení badatelských výsledků - publikační činnosti či přednášek na konferencích.
Výsledky badatelské činnosti se totiž stávají nejen kritériem pro přidělení či nepřidělení osobní odměny, ale jsou na nich zavislé i celé katedry. Podle toho, kolik vědecké činnosti skupina vyučujících na katedře vykáže, si může mezi sebou rozdělit balík peněz určených na "vědu a výzkum".
V praxi tak dochází k tomu, že někteří členové katedry mohou profitovat z práce svých výkonnějších kolegů, protože publikační činnost se vykazuje společně za celou katedru. Ovládne-li navíc méně výkonný kolega rozdělování těchto finančních odměn, může se snadno stát, že tyto bonusy poměrově neodpovídají vynaloženému úsilí toho kterého učitele.
A tak na vysokých školách kvete vzájemné intrikaření a vychytralost těch méně schopných, kteří v honbě za vylepšením vlastního rozpočtu neváhají okrádat poctivější kolegy.
Když se pak na nějaké takové podvody přijde, může z toho na škole vzniknout vleklý konflikt a ti, kteří byli načapáni při nekalostech, se mohou snažit o pomstu a o získání ztraceného vlivu na přerozdělování peněz. Mají-li navíc kontakty do médií, mohou se pokusit vykreslit sami sebe jako oběť a mediálně dehonestovat druhou stranu sporu.
Velkou pomocí jim v tom jsou sami studenti, kteří jsou snadno manipulovatelní, leckdy osobně zaangažovaní (studentky spí se svými vyučujícími a pomáhají jim pak s mladickým elánem vytvářet na škole mediálně působivou revoluci), někdy jejich angažmá je i výsledkem chladného kalkulu či nátlaku, vydírání, chcete-li pozitivní či negativní motivace.
Ani studenti totiž nemají na růžích ustláno. Mnozí z nich, aby se uživili, musejí pracovat - ne všichni mají studium zaplaceno od rodičů. Učebnice a skripta stojí spousty peněz, studenti si přivydělávají a nestíhají se učit, na přednášky chodí jen polovina z nich. I oni jsou proto pod tlakem a dá se s nimi proto snadno manipulovat pomocí různých pohrůžek či naopak nabídnutím výhod (příslib složené zkoušky a podobně).
Trochu zdatnější zákulisní hráč tak dokáže hravě vytvořit neexistující problém a přesvědčit studenty o tom, že by se v takto uměle vytvořeném konfliktu měli postavit na jeho stranu.
Intrikují-li však sami učitelé a bojují-li mezi sebou o lepší příjem, je jasné, že se to nemůže neprojevit i na náladě studentů, kteří často pro naivitu svého mládí mnohdy ani neví, k čemu se propůjčují.
Jenže když se takto vzájemně intrikuje, učitelé se mezi sebou hádají a studenti a studentky si hrají na revolucionáře a mediální hrdiny, něco je někde špatně.
Možná by stálo za to vrátit se na začátek příběhu - vrátit se k otázce kantorského platu. Byl-li by důstojný a odpovídal-li by prestiži tohoto povolání (poslání), možná by se tím mnoha problémům dalo předejít.
Psáno pro Prvnizpravy.cz
Adam B. Bartoš