Kancléřka zejména ocenila plán české vlády na zapojení do fiskálního paktu, který prý má přispět k větší stabilitě eurozóny. Jak je v našich médiích zvykem, tyto vzletné věty vytvářejí dojem, že se naše země stává lepší a důležitější. Neříká se však, v jakém kontextu a za jakou cenu. Sobotkova snaha nechat českou ekonomiku a poté de facto celou státnost na pospas eurounijním, a tedy především německým zájmům, by měla být posuzována ne jako zásluha, nýbrž jako kroky jdoucí přímo proti zájmům země, jejíž vládu právě vede. Stačí se zastavit u podstatných pojmů obsažených v citované zprávě. Pak teprve porozumíme tomu, co činí a čemu otevírá náš premiér stavidla v centrech evropské moci.

Evropská unie by se měla více integrovat a vyvíjet směrem k federaci. To řekl už na podzim roku 2012 předseda Evropské komise José Barroso. Předávání dalších pravomocí Bruselu je podle Barrosa nutné hlavně v současných krizových časech, protože užší integrace je prý receptem, který by mohl vyřešit ekonomické problémy. Ty už jsou tak rozsáhlé, že se podle něj na národní úrovni vyřešit nedají. "Členské státy už ve vnějším světě dávno nejsou s to samy ovlivnit běh věcí,“ řekl doslova.

Federalizace Evropské unie by znamenala zavedení společné fiskální a hospodářské politiky, výsledkem by zřejmě bylo i rozsáhlé přerozdělování mezi chudšími a bohatšími zeměmi. Takový scénář má ale v rámci sedmadvacítky mnoho odpůrců - jedním z nich byla donedávna i Česká republika. Proti federalizaci EU se tradičně hlasitě stavěl exprezident Václav Klaus, ale i tehdejší premiér Petr Nečas.

Sobotka je pro bruselské a berlínské sociální inženýry poslušným spojencem. V čem?

Federalistická iniciativa má dvě navzájem integrálně propojené roviny – politickou a ekonomickou. Ambice na vytvoření bankovní unie znamená přenos kompetencí z národních centrálních bank na Evropskou centrální banku. Ta by podle tohoto modelu měla de facto udělovat a odebírat bankovní licence, regulovat bankovní trh v zemích Eurozóny, případně dalších zemích EU.  Tím nutně dojde k logické tendenci koncentrovat vlastnictví centrálně regulovaných bank do rukou úzké skupiny vlastníků, a tím vlastně k samotné likvidaci bankovního trhu. Obdobně fiskální unie – ta předpokládá, že státy nejen z Eurozóny, ale i mimo ni, budou koordinovat tvorbu národních rozpočtů s mocenským centrem. To znamená, že národní rozpočty budou schvalovány nejprve v Bruselu či Berlíně, a potom tedy předány k aklamačnímu odkývnutí národním parlamentům, z nichž se takto stanou jen formální sbory, přijdou o jednu z klíčových pravomocí, jimiž se zastupitelská demokracie vyznačuje. Tím už de facto bude dokončena totální kolonizace eurounijního prostoru, podřízení veškerého ekonomického dění centrálnímu dohledu, které je přímým a logickým předstupněm vytvoření federace či jiného superstrátu, jenž by měl už jen dát politickou fasádu již završené hospodářské centralizaci. Když se tedy Bohuslav Sobotka usmívá na Angelu Merkelovou při zmínce o fiskální unii, znamená to právě toto a nic jiného. Měli bychom to mít stále na mysli.

Petr Žantovský