Před únorovým převzetím moci v roce 1948 byl povolán Klementem Gottwaldem do Prahy. Do té doby bydlel v Ústí nad Labem – v Brné.

Že má vztah Pavel k Ústí, za to může Lilly Fischlová. Heinz a Lilly Fischlovy jako děti utekly do Anglie před obsazením Československa Hitlerem. Fischlovým patřila v Ústí n. L. Münzerhütte, továrna na kovové zboží.

Bedřich Rohan (původním jménem Fritz Rothbaum) z Ústí napsal knihu vzpomínek Ústecký šoulet (Ústí nad Labem 2001). V ní uváděl starý pán, že Lilly Fischlová ve středoanglickém Leicesteru, kam utekla z Ústí, pracovala ve zbrojním podniku a seznámila se s Josefem Pavlem, příslušníkem československého zahraničního vojska, které bylo umístěno nedaleko.

Josef Pavel byl synem malozemědělce ze středních Čech, komunista. Ve třicátých letech byl Komunistickou stranou poslán do SSSR na důstojnickou vysokou školu - na Frunzeho akademii. Cizinci, kteří zde studovali, se stávali specialisty na šíření revoluce. Není proto nic divného na tom, že se objevil jako interbrigadista ve Španělsku a byl majorem mezinárodní brigády podporující španělskou vládu ve válce s armádou generála Franka. Byl tudíž Čechoslovákem s nejvyšší hodností ve Španělsku.

Když poražení republikáni ustoupili do Francie, byl mezi nimi i Pavel. Zde byli internováni a Pavel se přihlásil do československé jednotky. Přesto, že měl jako jediný zkušenosti z války jako důstojník, dostal jenom hodnost svobodníka. Byl automaticky brán jako sovětský agent.  Podle Rohana byl pověřen „čestným úkolem roznášet jako listonoš v brigádě dopisy.“

Pavel se tehdy s Fischlovou oženil. Po válce jel s manželkou do Ústí. Že nebyl Pavel žádné malé pivo bylo jasné z toho, že v Ústí působil v krajském vedení KSČ.

Pro rodinu Pavlových se náhle otevřela světlá budoucnost. Rohan píše: „… Pepík byl Gottwaldem povolán do Prahy a pověřen funkcí zástupce ministra vnitra. Co jsem nevěděl  ani netušil bylo, že mu dal Gottwald tajný úkol vytvořit ozbrojené „milice pracujících“, které pak, v komunistickém státním převratu v únoru 1948, měly hrát rozhodující roli. Po převzetí moci jsme viděli Pavlovy jen zřídka, jako například při přijetí  na rumunském velvyslanectví v Nerudovce. Tehdy už byl Pepík zástupcem  ministra vnitra v hodnosti generála.“

Komunisté pod vedením Gottwalda předpokládali (správně), že nastal čas, kdy je možné převzít moc.

Potom 21. února 1948 rozhodl ústřední výbor KSČ o vytvoření jednotek Lidových milicí. Je to datum oficiálního vzniku Lidových milicí (LM).

Základní kádr LM tvořili dělníci z průmyslových podniků. Z počátku kromě členů KSČ byli v milicích i nestraníci a lidé z jiných politických stran mající důvěru komunistů.

Když 23. února bylo z brněnské Zbrojovky distribuováno 10 000 pušek a 2000 samopalů, k samotnému vyzbrojení jednotek došla většina zbraní až v průběhu 25. února 1948. Ale psychologická příprava již byla v plném proudu. „Posilovali“ hlídkovou službu členů SNB, aby vzniklo zdání legitimity členů LM jako ochránců pořádku.

Pavel teprve v roce 1948 jako odborník vystudovaný na Frunzeho akademii v třicátých letech, dělal to, k čemu dostal výcvik – rozšiřování socialistické revoluce po planetě Zemi.

Pokud se v roce 1945 v korespondenci objevovalo sovětské velitelství ústřední vojenské skupiny, výměna ústřední skupiny za střední by znamenalo v podstatě jenom vypuštění jednoho písmene – ú, ale k tomu došlo až v roce 1968.

Stalin únorovým pučem přišel o možnost pod nějakou záminkou nám pomoci tankovými divizemi ve zvládnutí nestability na území Československa. O to Stalina příliš horlivý Gottwald připravil.

S tímto výkladem sovětského pohledu na únorový puč ve svých vzpomínkách přišel i Rohan.  Hovořil o zbabělém Gottwaldovi. Psal o čistkách ve vlastních řadách, zvláště v řadách židů ve stranických a státních službách, „jako stranický generální tajemník a spiritus rector -vítězného února- Rudolf Stránský a mnozí jiní, mezi nimi také manžel Lilly Fischlové Josef Pavel.“ (Ústecký šoulet, str. 143)

Pavel dostal 25 let vězení těžkého žaláře. Po osmi letech byl Pavel propuštěn z vězení, a první, kdo navštívil jeho a manželku, ústeckou židovku, v bytě v Praze, byl Rohan. Tehdy začal hovořit Pavel o „sovětském imperialismu.“ Ale takový už je život. Neměl zapomenout základní poučky z Frunzeho akademie. Velení světové revoluce je v Moskvě.

Něčeho takového se dočkal. Od 8. dubna do 31. srpna 1968 byl ministrem vnitra ČSSR. Když sovětská vojska vstoupila do tehdejší ČSSR, první kdo letěl od válu, byl Pavel. Čili jeden z těch, který zpozdil příjezd sovětské armády do Československa o dvacet let.

Rohanův pohled na Pavla je až soucitný. Úplně jiný pohled na Pavla měl ústecký učitel a politický vězeň Jaroslav Brodský. Stejně jako Pavel, přijel po válce do města, které neznal. Brodský se stal řídícím učitelem v místní základní škole v Brné na okraji Ústí. Tam bydlel i Pavel. Brodský Pavla miloval jako tyfus, protože Pavel patřil ke komunistům. Ti začali již v roce 1945 utahovat šrouby, které nakonec Brodského dovedly po únoru 1948 až do komunistického žaláře. Když konečně Brodský vězení opustil a patřil později k zakladatelům klubu K 231 sdružujícího politicky postižené čistkami, setkal se kvůli povolení K231 s ministrem vnitra – Pavlem.

O setkání s ním Brodský napsal: „Je to onen sovětský agent, který před dvaceti lety ozbrojil dělníky a hnal je jako nadšené stádo ulicemi Prahy, aby proklestili cestu Sovětům na evropskou křižovatku? … Je to trojský kůň, který se dnes s vyraženými zuby vrací?“ (Řešení Gama, Ústí nad Labem 2007)