Jednou z mnoha je i postava tzv. pátera Jozefa, což byla mediální přezdívka bývalého ministra zahraničí, která snad souvisela se způsobem jeho údajně rozšafného, ale obvykle nic neříkajícího a silně monotónního projevu. I když z politiky tato persóna  přes absolutní nedostatek jakéhokoliv charizmatu zcela nezmizela (dokonce  nějakou dobu  byl poslancem europarlamentu)  a  tu a tam se objevuje i v médiích, představuje  nepochybně  takový oříšek pro badatele, jakým  je pro překladatele  úsloví "co by dup". Zvláště ovšem pro ty, kteří se  budou v budoucnu  zabývat  vznikem a úpadkem transformace, což je v současnosti až na nepatrné výjimky zcela neobsazený problém.  Jak by také mohl být, když studentům  společenských věd jej nikdo nepřednáší!  Přitom právě  ti, s kterými je spojován Listopad mohou být klíčem k porozumění tomu, co Listopadu předcházelo.

Nezažil jsem muže narozeného v r. 1946 v Moskvě  v zemi, kde tehdy vládl velký malý Josef, jen jako ministra, ale  i jako prvního vedoucího  (doposud funkčního) CERGE na Karlově univerzitě, a dokonce i  jako odborného pracovníka VÚSTE v 80. letech. Měl tehdy výhodu, že jako Polák přiženivší se do Česka, mohl na svůj pas jezdit ven.  Ve vědě byl poměrně nenápadným zjevem. Patřil  však  k dlouholetým velmi  blízkým a důvěrným přátelům  lidí, které lze označit za klíčové transformátory. Tedy těch, kteří v Československu připravovali a zaváděli  systémové změny v ekonomice i ve společnosti  na počátku  poslední dekády dvacátého století,  a kteří nastoupili do veledůležitých pozic  hned po Listopadu. 

Když se  s nimi rozešel ještě před tzv. sarajevským atentátem, projevil tímto aktem více než pozoruhodnou  předvídavost. Nebyl  a doposud není   spojován na veřejnosti s příjmy, které plynuly do pokladny ODS z různých, dodnes   nevyřešených případů  superkorupce. Unikl i podezření - ač dlouhou dobu  neoficiální muž č. 2 v ODS - že by jeho jméno figurovalo v různých dalších podezřelých transakcích.  Možná v nich jel, ale  nebyl z toho určitě veřejností podezříván. Na první pohled tedy neposkvrněný člověk.

Přesto  každý, kdo se bude zabývat první polovinou devadesátých let v Čechách, bude  překvapen, kam až sahal jeho vliv.  Nejen na ministerstvu zahraničí, kde po odchodu J. Dienstbiera  a zřízení českého  zamini dokázal toto ministerstvo  personálně zakonzervovat  způsobem, že jeho "bejvalci" (lidé, kterými se tam obklopil patřili k tzv. velmi vlivným rodinám ve zdejší společnosti  nejen v 90. letech) tahají za nitky řízení  tohoto resortu dodnes.

Jestliže    je něco pravdivého na tvrzení, že tzv. Listopad v tehdejším Československu  provedla v prvé řadě tzv. sovětská agentura (viz moje studie "Operace Listopad 1989" z r. 2012), pak  Jozef Zieleniec k této agentuře nemohl nepatřit. Nikoliv proto, že se snad narodil v Moskvě. Ani kvůli jeho rodině (bratr činný v řízení sovětské zpravodajské sítě ve východní Evropě, otec, který působil dlouhá léta v  řízení ideologické práce v Polsku po válce, a měl  značné zásluhy i na obsazení východní části Polska v září 1939 Sovětským svazem).  

Jeho činnosti  v období od jeho příchodu do Československa, kde studoval na VŠE  až dodnes  vykazují i v tomto kontextu výrazně  zvýšené množství tzv. prázdnot.  Tedy vakuí, o kterých se nepíše, nemluví, ale za nimiž lze hledat či aspoň vnímat něco významného. Oficiální životopisy proto vynechávají z jeho kurikula  všechny zajímavější pasáže, které by mohly upozornit na jisté nesrovnalosti. Tím nejméně zajímavým  je  asi způsob, jakým se dostal k docentuře, což si ještě pamatuji ze svého působení na akademické půdě v r. 1992. Prakticky mu chyběly s výjimkou dvou menších článků jakékoliv publikace. Dokonce mu snad chyběla i habilitační práce, pokud za ní nepovažujeme balíček zmíněných publikovaných i nepublikovaných, tedy i nerecenzovaných  materiálů.  Přesto toužil stát se docentem. Pamatuji se  jakým trpěl  stresem  zda titul dostane či ne,  když seděl za dveřmi místnosti, kde se jednalo o to, zda bude docentem či ne. Docenturu dostal, stejně jako jeho přítel Klaus, který na tom byl dost podobně.  Mnozí jej asi i proto dodnes  považují za významného akademika, i když k jeho dalším publikovaným pracím patří  snad už jen nějaké publikované rozhovory a pár publicistických článků.

Jde tedy fakticky o kariérově  mimořádně úspěšného člověka, kde chybí jen jedno zjištění - o co se jeho úspěšnost vlastně opírá? Kolik však takových dalších lidí v této republice je, i když  třeba ne až tak úspěšných?  Nejspíše  Jozef patří  k tzv. chráněným lidem, o kterých se nepíše a nemluví.

Nepamatuji se, že by někdo  si u nás dovolil  ve věku, kdy lze již bilancovat, mu položit otázky toho typu jako:

• v čem  jsi byl Jozefe  skutečně dobrý, jaké jsou Tvé skutečně  intelektuální a jiné  kvality?

• jak se člověk s tvou minulostí (Polák původem, navíc z těžce bolševické rodiny) mohl propracovat v Česku do pozic, které   měly být vyhrazeny  jen lidem, jejichž minulost nevyvolává žádné pochybnosti?

• jaké byly tvoje skutečné přínosy pro rozvoj české společnosti?

Nepamatuji, že by je někdo  položil.  Mohu se však  mýlit, což u lidí, kteří mají minulost  tak  zatemněnou jako Jozef není zcela vyloučené. Zieleniec však mohl být také osobou  zcela obyčejnou, která prostě měla jen více štěstí na to, co jiní považují za vrcholný úspěch. Stal se šéfem zamini, místopředsedou ODS v době jejího výsluní a také europoslancem možná jen shodou mnoha náhod. Třeba je to jen jeden z těch obyčejných šťastlivců, kteří k tomu přišli "jako slepí k houslím".

Do Prahy mohl přijít na studie, aby se vymkl z vlivu své rodiny, prožil zde celý svůj život a stal se Čechem  "jako poleno" (i když výslovnost jej  vždy mírně prozrazovala). Neznalost angličtiny  (i když mohla být předstíraná)  jej jakoby vyřazovala z role potenciální spojky mezi budoucími transformátory a lidmi ze světových  bankovních a jiných kruhů  v pozadí (fy jako Sachs and Goldman), které  v druhé polovině osmdesátých let  připravovaly v Československu velké  změny. Údajně s cílem ověřit jejich vhodnost pro měnící se SSSR. Jela v tom na plnou páru i malá sestra 1. správy KGB z Jaseněva, tedy kobyliská rozvědka, alias 1. správa StB.  Josef prostě mohl  být jinými slovy jen náhodný produkt vývoje, který byl ve správný čas na správném místě. Bylo to ale tak?

Nepochybujme, že podobných lidí  jako Zieleniec v naší nedávné historii i současnosti bylo více.   Myslím tím lidí s utajenou minulostí, která mohla být špatná i dobrá, i když ti s tou špatnou minulostí jasně převažují. Nebojme se jich aspoň dodatečně se zeptat :'" kdo doopravdy jste?"  nebo "co jste měli za úkol od xyz udělat, abyste  byli za to pochváleni  a povýšeni?". Pokusil jsem se před  nějakou dobou  s odvoláním  na naše staré kontakty se  Jozefa zeptat, jestli by mi neposkytl důvěrný rozhovor k  připravované  práci o vyhořelé transformaci. Odpověděl mi obratem mailem, že  to nejde. Na to má on i každý jiný právo.  Neurazilo  mne to, ale silně  to povzbudilo moji zvědavost. Zase až tak neznámí jsme si nebyli.

A stejně jako on má právo mlčet, já mám zase právo se zajímat o to, co kdo z veřejně známých osob kdy byl a čím je, jakou roli sehrál přímo či nepřímo v mém životě. Proto volím i tuto taktiku, aby se  něco  dověděl. Třeba někdo z čtenářů webu má nějaké zajímavé informace  a přes  tento web  mě nakontaktuje s tím, že mu zaručím diskrétnost  jeho sdělení.  Sdělení, které si pak  mohu ověřit z jiných zdrojů,  což ale lze až tehdy, když už vím, na co se mám ptát.  Jozef a jeho minulost mě prostě zajímá. 

Nikdo z dříve veřejně činných osob by  neměl  hrát roli "černé díry". Jinak to můžeme my všichni, kteří tuto společnost tvoříme, a chceme vědět, kdo tuto společnost ovlivňoval  příp. kdo ji řídí, zabalit.   Bez znalosti toho co bylo, nejsme schopni se orientovat v tom, co právě je. Jsem si  jist, že pokud Jozefa vynechám ze svého okruhu bádání, bude v mém vědění o nedávné minulosti prázdno, které by tam být nemělo. Zieleniec není ovšem sám, kdo  se chová jako černá díra, která  nejenže nevydává žádné informace o tom, co bylo, ale  spíše je  „pohlcuje“. Možná toho ví  hodně, ale nemá zájem, aby to věděli i jiní, i když se to těch jiných bytostně dotýká.  V principu jde o to, co vlastně celá ta slavná transformace byla zač, resp. co se zde vlastně dělo během  celého posledního čtvrtstoletí.  Patří k tomu přirozeně  i demytologizace  klíčových persón tohoto období, včetně  lidí pohybujících  se na vrcholu moci jako byli  Havel, Klaus a další. Je zřejmé, že jim to nemusí být vždy milé, když  se při rekonstrukci toho, čím byli doopravdy a proč tím byli,  dotkneme něčeho pro ně hodně citlivého.   

Můžeme si být ale jisti, že aspoň pro některé z nich či  jim blízkých lidí bude dobré, když se konečně vyjasní, jak to s nimi bylo a je  doopravdy. Tedy i to, kdo vlastně byli. Možná to pomůže i jim samým v porozumění jak době, v níž žili a působili, tak sobě samým.  Něco jako léčba sebou samým. To nejpodstatnější na tom  všem však je to, že - nevím jak to lépe slovy vyjádřit -  lidé, kteří nejsou dlouhou dobu schopni odhalit svoji tvář a zbavit se masek, které  stále nasazují, se stanou loutkami  a na  své okolí působí jako  loutky, které někdo tzv. vodí  i v době, kdy už dávno měli přestat hrát. 

Je to také o tom, že jejich okolí může  vadit to, jak a  co předvádějí  a hrají,  jak nepřiměřeně  jsou nalíčeni,  jak jsou jednorozměrní a  jak nemají už odvahu  říci  co  vlastně jsou,  aby si je lidé, před kterými se producírovali  v předepsaných rolích,  mohli konečně zařadit tam, kam patří.  Tedy mezi herce v divadle  velké politiky.   Vadí i to,  že to jsou schopni považovat za normální, i když to normální není, když hrají své role  nejen vůči nám, svým spoluobčanům, ale i vůči svým manželkám, přátelům  a jiným jim  jakoby blízkým lidem.

Nikdo z nich  zdá se  již dávno doopravdy neví, co původně byli a co jsou teď zač. Snad jen to, že jsou to herci, kteří se tak vžili do   svých rolí, že ani tolik let potom, co už jejich představení skončilo, nejsou  schopni říci  v jakém kuse hráli, kdo je režíroval, kdo jim předepsal scénář a čím a jak za to byli odměněni. Štvou mě tím.  Ale možná, že si myslí, že hráli v divadle  herce-režiséra-dramaturga i scénáristy  v jedné osobě.  Anebo  jsou  to možná  lidé posedlí představou o sobě samých jako velkých historických postavách, které "dělají" historii. Prostě vyšinutí devianti. Kdoví. Pokud sami nepromluví, máme volnost si o tom myslet své.