Možnosti: Už jsem byl, ať jdou zas jiní. Bude hezky, vezmu raději vnoučata do přírody. Bude pršet, a zdraví je důležitější. Jen ať si to mladí pěkně vyžerou, co bych je zachraňoval, ještě mi to nakonec vyčtou. A závěrem nejoblíbenější: Stejně se nic nezmění. Sám si z uvedeného mohu vybrat cokoli, jenže, jenže ani jedna možnost mě nezbaví odpovědnosti a špatného svědomí. Nemohu přece vyčítat mladým nezkušenost. Nemohu mít za zlé maminkám a tatínkům často oprávněné obavy ze ztráty zaměstnání, které zatím drží rodině slušný životní standard. My důchodci, co jsme chodili v průvodech 1. Máje, shromažďovali se k podpoře naší vyvolené strany při různých příležitostech, a dělali spoustu věcí, na které jsme tenkrát ani dnes nebyli pyšní, MUSÍME, protože nejvíc pamatujeme a víme, jít zas. Nejsme nejzranitelnější, jak nám namlouvají. Jsme nejzkušenější. Ze zaměstnání nás některé vyhodit mohou, ale nenaštvou nás, a popravdě nevím, co by si stát a některé firmy bez pracujících důchodců počal.

Když jsem začal trochu chápat světové dění, často jsem se v duchu ptal, proč naši otcové a dědové dopustili změnu krásných slibů v drsnou realitu padesátých let. Dnes to vím! Protože stejně jako já v roce 89 věřili i oni, že pro své děti a vnoučata tvoří lepší život. I my se dnes na stará kolena musíme pokusit napravit svůj omyl a selhání stejně jako to udělali oni.

My dříve narozeni jsme prožili kus života přípravami na válku, o které jsme věděli, že ji velmi pravděpodobně nepřežijeme přesto, že jsme byli připraveni mnohem lépe než dnes. Jestli se nám podaří zastavit kroky vedoucí vytrvale k jejímu rozpoutání, zachráníme tak možná jak naše potomky, tak vše, co jsme pro ně vytvořili. Udělejme tedy všechno, co je ještě v našich silách!