Na tehdejším knižním trhu se objevila spousta románů a povídek patřící k žánru sci-fi, a mnohé z nich se  právě tímto tématem aspoň okrajově zabývaly. Třeba  tím, jak bude lidstvo expandovat do kosmu. Podle jejich autorů jsme teď měli být ve fázi úspěšného osidlování Marsu, Venuše, o Měsíci ani nemluvě. A to přitom byly tyto scénáře  vypracované v době, kdy  o osobních počítačích, mobilech a jiných  vymoženostech ještě nebylo ani tuchy. Pravda, psali to většinou mladí, často teprve začínající spisovatelé, jejichž  znalosti o problémech rozvoje  společností byly minimální a hodně,hodně zjednodušené.  Bylo by zajímavé srovnat všechny ty tehdy vypracované žebříčky výdobytků  (objevy, vynálezy atd.), které do roku 2000 či dokonce 2050 měly být  dosaženy, aby se lidstvu zajistil dobrý vývoj do budoucna.

V sobotu se na Novinkách cz. o zprávě NASA, která se  obvykle nezabývá  budoucností lidstva, objevila zajímavá informace  právě o budoucnosti lidstva.   Tato organizace zveřejnila  varovnou prognózu o tom, co se stane  s lidstvem, budou-li stávající trendy  směřující k vyčerpání zdrojů pokračovat, což inspiruje k přemýšlení o tom, proč  se z nás stali takoví škarohlídové   a pesimisté. Opomíjíme přitom fakt, že se lidstvu jako celku (nemluvím o všech lidech !) nikdy v minulosti  přes všechny současné problémy nežilo materiálně lépe než teď, i když nás je  na Zemi již sedm miliard. Přesto si stále stěžujeme. I v Čechách  není nijak   neobvyklé,  že potkáte známé, a  brzy po uvítání uslyšíte o tom, co nás čeká a nemine v podobě  různých trablů a možná i katastrof.  Prakticky nikdy  se však nedozvíte o tomto vývoji něco pozitivního.  Dokonce  jakoby  to patřilo  k místnímu bontonu. Možná, že to souvisí s tou  šňůrou hororů a thrillerů, které  různé televizní  stanice prakticky nepřetržitě  vysílají, možná se stavem domácí i vnější politiky. Ale  je možné, že se to táhne už s námi dlouho. Snad od rozpadu starého Rakouska-Uherska.  Je toho plná i bible českého národa sepsaná J. Haškem po válce, poté co prošel zkušeností z Bugulmy.  Nicméně i tam je pár optimistických  vět, třebas jak se Švejk loučí se sapérem Vodičkou a slibují si, že se po válce sejdou u Kalicha, což vyznělo tehdy velmi optimisticky.

Těžký pesimismus ovládl myšlení  mnoha lidí zvláště poté, co si začátkem 70. let  přečetli tehdy  hodně známou knihu Limity růstu, na níž se podíleli hlavně manželé Meadowsovi. Tam byly hlavním tématem právě důsledky vyčerpání mnoha zdrojů jak energie, tak  jiných surovin. Závěr byl jednoznačný: měli jsme přijmout různé restrikce  a přejít  na strategii nulového růstu. Nepřešli jsme však a žijeme stylem vyznačujícím se ještě větším plýtváním než tehdy. Ale je rok 2014, amy  jsme přesto ještě tady!

Otázkou je ovšem, v jakém jsme  stavu. Svědčí o tom i nárůst civilizačních choroba jiné defekty. Nemá smysl  se zde zabývat tímto problémem, ani tím, proč  tehdejší varovné prognózy (bylo jich více) nevyšly. Zajímavá je jedna věc. Když se sejdu se známými, většinou  s bývalými kolegy, neustále dominují obavy  z budoucnosti v jejich povídání o tom, co se děje a bude dít.  Dokonce když se podívám na  komentáře, které jsem zde předtím zveřejnil, také je to plné strachů z budoucnosti. Co to v nás je? Neumíme snad už  vidět budoucnost trochu jinak? Třeba vnímat také to, co se podařilo i co se  má ještě podařit, co  nás hezkého očekává atd. ? Je jasné, že zde jistou roli hraje věk a zdraví. To vystihl hezky ve svém scénáři k Vesničce mé, střediskové  Svěrák, když vložil do úst Hrušínským hrajícího  místního doktora větu adresovanou místnímu hospodskému, který si mu stěžoval na kumulující se zdravotní problémy. „Jeď se podívat do Pelhřimova, prohlédni se krematorium, ať víš do čeho jdeš“.

I my, věční stěžovatelé, bychom měli podobným  radám naslouchat a nenechat se ovlivňovat jen věčnými, možná již dědičnými chmurami na duši, které v nás vyvolávají vlny špatných zpráv v ze zpravodajství ze světa i z domova. Prostě změnit mentalitu nebo aspoň náladu.

Zpráva NASA je vlastně zprávou Goddardova střediska newyorské pobočky NASA, která financovala  rozpracování a sepsání studie o tom, kam směřuje  naše civilizace  s hypotetickým zakalkulovaným předpokladem, že směřuje ke zhroucení. Činnost  vytvořeného týmu  vedla ke studiu starší i nové historie  lidstva jako  neustále se opakujícího procesu, v němž po fázi delšího úspěšného růstu následuje  fáze zhroucení. Na příkladu římské civilizace a tří civilizací, které se zformovaly v Indii, Číně a v Mezopotámii, byly sledovány  změny  v populaci, klimatu, vodním hospodářství, v zemědělských technologiích a také ve využívání energetických zdrojů. Jejich přezkoumání   vedlo ke zjištění o nárůstu napětí ve společnostech, kterých se to týkalo, včetně  jejich rozdělení na  málo početnou bohatou skupinu a na stále se rozšiřující masy chudých, spojené se změnami uvnitř elitních struktur. Tyto struktury tváří v tvář rostoucím problémům  se stávaly navíc slepými vůči pokračujícím tendencím, aniž by jim byly schopny  zabránit. Byly  nakonec konfrontovány s faktem souběhu několika krizí najednou, což vedlo k nezvládnutí dalšího vývoje  a k civilizační katastrofě.  I u nás se vloni objevil objemný titul v nakl. Academia „Kolaps a regenerace“ s podtitulky „Cesty civilizací a kultur“ a „Minulost, současnost  a budoucnost komplexních společností“  s řadou celkem dobrých příspěvků, ale bohužel i s řadou těch velmi sporných, které degradovaly původní záměr této publikace.   

Takový postup zkoumání  starší i nedávné minulosti   není nový. Jeho  zásadním nedostatkem je ale absence pozitivního myšlení, která vylučuje jiné vnímání reality. Ano, jak římská říše, tak Mohendo Džaro,  Bybylón či mayská civilizace a mnoho dalších  fenoménů  už zaniklých společností  starověku, středověku i nedávné doby (včetně sovětské společnosti) jsou již pryč, odešly ze scény.Ale místo nich se přece objevily,  udržely a rozvinuly jiné společnosti. Také po dinosaurech se slehla zem. Začal ale  rozvoj savců atd. Pozoruhodné je i to, že relikty  zmíněných společností v podobě památek na dávné předky dnes docela slušně profitují v podobě  zisků z   cestovního ruchu. Není  žádný problém dospět k závěrům, že každá  existující civilizace má svá stádia, přičemž jedním z nich je stádium zániku, ale zapomíná se na to, že to, co zůstává po zaniklé společnosti, civilizaci v podobě  materiální i jiné,  se stává „humusem“ pro jiné civilizace. A to nejen v podobě  turistických destinací a  s ním spojeného „průmyslu“, ale i v podobě poznání a tedy i poučení o tom, jakých chyb se ta která společnost ve svém rozvoji dopustila.

Sám jsem dokončil nedávno studii o  vývoji v české společnosti před Bílou horou a jejím pozdějším katastrofickém vývoji v období tzv. černé totality. Tedy o vývoji, který  se zdál, že nevyhnutelně -v důsledku útlaku  tehdejšího vládnoucího režimu, v němž dominantní roli hrála katolická církev - směřuje  k zániku české společnosti. Kolem roku 1730-50 už by si nikdo nevsadil na její  další rozvoj ani pětník. Přesto jsme zde jako česká společnost stále. Proto teď pracuji na třetím díle věnovaném příčinám obrození české společnosti.Tedy   tomu, co dalo impuls takovému  pozitivnímu vývoji v období, kdy se vše už jevilo beznadějné, kdy  se přestalo doufat, že nějaké „příští“ ještě bude. Baroko mělo být jakoby hrobem našemu národu.

V té době došlo k něčemu pozoruhodnému, nikým dosud  dostatečně nepopsanému a přitom hodně paradoxnímu  jevu. Prakticky už neexistoval vzdělanec, který by psal česky. Ne že by nikdo  neuměl česky. Ale jazyk  po dlouhém  období  úpadku  kulturních společenství (germanizace měst poničených za třicetileté války byla logickým důsledkem rekatolizačního procesu, který vedl k vyhnání kulturní vrstvy, která přežila zničující třicetiletou válku) už zřetelně  zastarával a byl jen  obtížně použitelným  ve státní správě. Čeština, v níž  kolem roku 1470 byla vytištěna po první německé knize i první ne-latinsky psaná, tedy  česká kniha, spěla ke katastrofě. Tedy ten samý jazyk který se už v polovině 16. století stal rovnoprávným s latinou na soudech a po r. 1615 byl hlavním jazykem jednání na zemských sněmech se stal z politických a ideologických příčin nekonkurenceschopným. Stačilo století útlaku ze strany církve, hlavně jezuitů, a také vetřelecké šlechty.  První nová katedra českého jazyka  na universitě nebyla v Praze, kde  dominovali jezuité, ale ve Vídni. V r. 1775 zde vídeňský Čech J. V. Zlobický (1743-1810) vytvořil centrum  obnovy  jazyka. Tedy 23 let poté, co na vojenské akademii z nařízení Marie Terezie bylo vytvořeno  zázemí pro výuku češtiny, a tedy i pro její studium a modernizaci. Dobrovský, Jungmanna další obrozenci v té době většinou ještě nebyli ani na světě. Proč zrovna tam? Když sledujete vývoj české společnosti  po Bílé hoře, nemůžete přehlédnout, že čeština se v té době udržela již jen na vesnicích. Vesnice ovšem byly – zvláště poté, co se vzpamatovaly z válečných hrůz – přirozeným zázemím pro rekrutování nových vojáků do armády rakouské monarchie. Nejen turecké války, ale i války o rakouské dědictví ve 40. letech 18. století  byly náročné na  potravu pro kanóny. Aby však vojáci splnili svoji povinnost, tedy bojovali, příp. i padli za císaře pána a jeho rodinu, muselo se jim velet. Jak velet  vojákům, kteří  neměli vzdělání (tereziánské školské reformy přišly až potom) a neuměli německy ani žblepnout? I o tom Hašek píše ve Švejkovi v příběhu majora Wenzla  z Kutné hory. Češtinu, aspoň tu základní, se museli proto učit  aspiranti na důstojnické hodnosti  (důstojnická akademie)  ve WienerNeustadtu  od r. 1752. Habsburkové tak fakticky svoji podporou modernizace češtiny  položili– jakkoliv se to zdá neuvěřitelné - základy budoucího českého obrození.  Přímým důsledkem toho bylo totiž hledání české identity  a z něho vycházející snaha o rekonstrukci českých dějin s důsledky, které známe. V reálu to souviselo mj. s úpadkem jezuitského řadu, který byl v r. 1773 rozpuštěn (v r. 1814 obnoven).  Je to jen jeden z možných příkladů toho, jak v naprosto beznadějné situaci, kdy se zdá, že už vývoj končí katastrofou, může dojít  k něčemu, co je sice nečekané, ale pro danou společnost velmi pozitivní.  A kupodivu i logické!

I v tom marasmu, který dnes prožíváme v domácí politice, jsou nejspíše  přítomny zárodky něčeho nového, pozitivního. To, že je nevidíme, není ještě důkazem toho, že  neexistují.  Jinými slovy: měli bychom se snažit být pozitivní, a místo katastrof a nevyhnutelného úpadku vidět na horizontu vývoje i nové cesty vývoje. Vzpomeňme si třeba  - možná prorocká  - slova známé písně z listopadové Národní třídy „Jednou bude líp“.

Vladimír Čermák