Na počátku dvacátého století byla u nás státe rozšířená představa, že Rakouská monarchie je sice žalář národů, ale kdyby neexistovala, museli bychom si ji vytvořit. Vlivní politikové rozvíjeli Palackého myšlenku, že úkolem Rakouska je stabilizovat střední Evropu a Balkán a vymezit evropskou civilizaci vůči Rusku. Tuto představu zastával jak Masaryk, tak Beneš a téměř všichni naši tehdejší politikové. Jen malá Strana radikálně státoprávní (nebo také Státoprávně pokroková strana) o této pravdě pochybovala a systematicky promýšlela kroky k osamostatnění. Však ji za to čeští politikové notně nenáviděli. Alois Rašín byl za protirakouskou činnost dvakrát uvězněn a odsouzen k trestu smrti. Přišel říjen 1918 a najednou bylo potřeba sepsat deklaraci nezávislosti. Nepsal ji ani Masaryk, ani Beneš, překvapivě se ukázalo, že Rašín byl o krok před všemi tehdejšími politiky. Měl promyšleny nejenom právní aspekty rozpadu monarchie, měl připravené i konkrétní kroky a měl vybudovanou strukturu spolupracovníků, kteří vznik samostatného státu provedli. Masaryk nakonec doslova naskakoval do rozjetého vlaku směrem na Prahu. Však to také státoprávní politikové do smrti Masarykovi vyčítali, že hájil monarchii v době, kdy byli coby tehdejší disidenti ve vězení.

V lednu 1920 se mocný Beneš s vítězoslavnými pocity vracel z pařížské mírové konference. Rašínova strana se mezitím změnila na Československou národní demokracii a její výrazný poslanec Viktor Dyk, jinak známý spíš jako básník, blízký spolupracovník Rašína, byl jediným výrazným kritikem mírového uspořádání, které Beneš vyjednal. Zatímco média Beneše oslavovala, díky čemuž se krátce poté stal předsedou vlády, Viktor Dyk kritizoval mírové smlouvy a poválečné uspořádání Evropy s tím, že povedou k další světové válce.

Ironií osudu během druhé světové války musel Beneš asistovat u rozpadu systému, který pomáhal vyjednat a prosadit. Rozpadly se všechny jeho konstrukce evropské bezpečnosti. Musel zažít hluboké zklamání od francouzských politiků. V Benešově zklamání mimo jiných tehdy sehrál důležitou roli také Jean Monnet, pozdější autor myšlenky evropské integrace, který prosadil podporu Mnichovské smlouvy ve francouzském parlamentu.

Definitivní konec mírového systému, u jehož zrodu asistoval Edvard Beneš, přinesl rok 1989. Státy, které pařížská konference stvořila, jako Jugoslávie a Československo, se rozpadly. Rozpadl se i Sovětský svaz. Připomeňme si, že tehdejší mocní politikové jako Václav Havel a Petr Pithart do poslední chvíle rozpad Československa odmítali. Prosazovali konání referenda, které by pravděpodobně rozhodlo o tom, že Československo má být zachováno. A prosazení výsledku referenda by nebylo možné jinak, než vysláním armády na Slovensko k obnovení platnosti federálních zákonů. Další osud obdobný rozpadu Jugoslávie byl snadno předvídatelný.

Již tehdy bylo možné vyvodit závěr, že státy a podobné entity, které nevznikly přirozeným způsobem, jsou velmi nestabilní. Plánování státních hranic s tužkou a gumou nad mapou Evropy skoro s jistotou vede k válce.

Carl Gustav Jung napsal pozoruhodnou publikaci o hlubinné psychologii nacionalismu. Národní archetypy, jejichž existenci vědecky prokázal, nazval prehistorickými bestiemi, které se pokojně popásají na zelených pastvinách v mírových dobách, ale v případě pocitu nejistoty jsou schopné se probudit a k překvapení všech ničit vše, co se jim postaví do cesty. Myšlenka evropské integrace je až příliš zřetelným pokračováním plánovacích politických tendencí, které panovaly v Evropě po celé dvacáté století, ale co je podstatné, snaží se podplatit Jungovy prehistorické nacionalistické bestie blahobytem. Přitom právě soustavné popírání jejich existence je naopak může probudit ze spánku.

Předchůdce Evropské unie - Evropská společenství - se pokusila v devadesátých letech v rámci svého popírání existence národní identity uspořádat poměry v bývalé Jugoslávii. Představila plán etnické kantonizace multinárodnostní Bosny, který vedl k ještě plošnějšímu vyhlazování. Západoevropští politikové si nikdy nepřiznali vinu za statisíce lidských životů.

Jednou z myšlenek, na kterých byl od mírové konference v Paříži postaven pořádek v Evropě ve dvacátém století, bylo právo na sebeurčení. Je velkým otazníkem, zda takové právo existuje, ale pokud ano, tak ho má každý národ pouze jednou.

Rozpad bývalé Jugoslávie vedl také k tomu, že se vyostřily vztahy mezi Srby a kosovskými Albánci, kterým se nezamlouvalo postavení menšiny v Srbsku. Nepokoje a konflikty se nakonec staly záminkou pro takzvanou humanitární intervenci - bombardování Bělehradu. Václav Havel tehdy vysvětloval, jak se liší od agrese: agrese směřuje ke získání cizího území, zatímco humanitární intervence nikoli. Faktem je, že humanitární intervence způsobila vlnu uprchlíků asi desetkrát větší, než nepokoje, které jí předcházely. O několik roků později Evropská unie prosadila právo Kosova na sebeurčení a přislíbila, že se Kosovo stane členem jakmile to bude možné. Humanitární intervence se prostě změnila v agresi.

Evropa tak najednou stanula tváří v tvář duplicitnímu právu na sebeurčení. Národ, který si to přeje, může mít dva etnické státy najednou. Přestalo platit, že Albánci mají na výběr být menšinou v Srbsku, nebo odejít do Albánie a být většinou v Albánii. Najednou existují albánské státy dva. Přemýšliví analytikové tehdy upozorňovali, že to je pro Evropu nevratná cesta do záhuby.

Ukrajina vznikla rozpadem Sovětského svazu na území svazové republiky v hranicích, které historicky nedávaly smysl. V devadesátých letech přišli ukrajinští politikové s myšlenkou vytvořit jadernou středoevropskou velmoc, využít jaderné zbraně, které se nacházely na území Ukrajiny a spojit dohromady středoevropské státy do mocenského bloku, který by byl schopen obstát v sousedství Ruské federace i Evropské unie. Tehdy diplomatický tlak přiměl Ukrajinu vzdát se jaderných zbraní výměnou za příslib, že bude garantována územní celistvost Ukrajiny. Ukrajina tak získala nepsaný statut nárazníkového státu mezi Evropou a Ruskem. Dalo by se říci, že zčásti zdědila úkol, který kdysi spočíval na bedrech habsburské monarchie.

Jenže Evropská unie snad proto, aby expanzí na ukrajinský trh na pár let zastřela problémy stagnující ekonomiky, se opakovaně pokoušela postavení Ukrajiny změnit.

U nárazníkových států platí, že obě sousedící mocnosti musí respektovat nedotknutelnost nárazníku. Ve chvíli, kdy jeden soused začne do vnitřních poměrů zasahovat, dojde k polarizaci na opačném konci, podobně, jako když přiblížíte magnet ke kousku železa. Jestliže již v roce 1993 Samuel Huntington upozornil ta to, že přes Ukrajinu prochází tektonický zlom, muselo být každému jasné, že dlouholeté oranžové i jiné aktivity Evropské unie na Ukrajině povedou k tomu, že východní Ukrajina využije práva na duplicitní sebeurčení. Dalo se také očekávat, že při tom poteče krev podobně, jako v Kosovu.

Není náhodou, že se i v USA začínají objevovat články, které tvrdí, že Putin není jediným viníkem událostí na Ukrajině. Možná bychom si měli zamést před vlastním prahem a přiznat si, že události na Ukrajině jsou přímým důsledkem naší mainstreemové pokrytecké politiky.

Ozývají se také hlasy, že hlavní je udržet jednotu mezi státy EU, ať už bude jakákoli. Evropská unie je nyní jednotná v bezradnosti. Vymýšlí sankce proti Rusku, ale takové, aby moc nebolely. K velkému překvapení Rusko dokáže poměrně rychle kompenzovat důsledky sankcí na jiných světových trzích, zatímco přeregulovaný evropský společný trh bude mít problémy s důsledky sankcí ještě několik let. Sumit NATO v těchto dnech rozpad Ukrajiny legalizoval. Vzkázal Putinovi: Běda, jestli se pokusíš zaútočit na baltské státy. Dva tisíce vojáků na rotujícím principu by se proti tobě postavilo. Dodejme, že na Ukrajině působí možná až pět tisíc ruských dobrovolníků, kteří si vyjeli na dovolenou i s těžkou vojenskou technikou. Výsledky summitu přeložené z diplomatické rétoriky nesou jasné poselství pro Putina: Takže východní Ukrajinu si klidně vezmi.

Začíná malá doba ledová, či malá studená válka. Putin v září minulého roku na Valdajském fóru oznámil, co bude dělat. Vyhlásil, že Rusko se oddělí od Evropy a položí důraz na tu hlavu ruské orlice, která směřuje do Asie. Velmi kriticky se vyjádřil k evropské civilizaci: “Vidíme, jak většina euroatlantických zemí fakticky jde cestou odmítání svých kořenů, včetně křesťanských hodnot, které tvoří základ západní civilizace. Popírají se morální zásady a jakákoli tradiční identita: národní, kulturní, náboženská, nebo dokonce pohlavní. Provádí se politika, která řadí na stejnou úroveň velkou mnohodětnou rodinu a partnerství osob stejného pohlaví, víru v Boha a víru v Satana. Výstřelky politické korektnosti jdou tak daleko , že už se vážně mluví o registraci stran, jejichž cílem je podpora pedofilie. Lidé v mnoha evropských zemích se bojí nebo stydí mluvit o své náboženské příslušnosti. Ruší se a přejmenovávají svátky, aby stydlivě schovali podstatu těchto svátků – jejich morální základ. A tento model se agresivně snaží vnutit celému světu. Jsem přesvědčen, že to je přímá cesta k degradaci a primitivismu, k hluboké demografické a morální krizi.”

“Zároveň vidíme pokusy nějakým způsobem oživit zjednodušený model unipolárního světa, zničit institut mezinárodního práva a národní suverenity. Takový unipolární, zjednodušený svět nepotřebuje suverénní stát, potřebuje vazaly. V historickém smyslu, je to odmítnutí své tváře, odmítnutí rozmanitosti světa daného Bohem a přírodou.”

“Ne náhodou dnes politici a veřejní činitelé v samotné Evropě stále častěji mluví o selhání multikulturismu, o tom, že není schopen zajistit integraci odlišných jazykových a kulturních elementů do společnosti.”

“Budoucí Euroasijská hospodářská unie, o které jsme mluvili v poslední době, není jen souborem vzájemně výhodných dohod. Euroasijská unie je projekt zachování identity národů, historického eurasijského prostoru v novém století a novém světě. Euroasijská integrace je šancí pro země bývalého Sovětského svazu stát se nezávislým centrem celosvětového vývoje a ne periferii pro Evropu nebo pro Asii. Chci zdůraznit, že euroasijská integrace bude také budována na principu rozmanitosti. To je sdružení, ve kterém každý si zachová svou tvář, svou identitu a politickou subjektivitu. Spolu s našimi partnery budeme důsledně, krok za krokem realizovat tento projekt.”

Na Valdajském fóru také Putin vyhlásil, že sjednotí ruský národ na vlasteneckém principu a v diskusi se věnoval zejména postavení ruských menšin na Ukrajině. Opakuji, že to bylo několik měsíců před tím, než jsme byli svědky událostí v Kijevě.

Popularita euroatlantické civilizace ve světě není valná. Těžko důvěřovat civilizaci, která nedodržuje svá vlastní pravidla, která nehraje férově. Těžko důvěřovat politice, která neumí přiznat své chyby a neumí plnit dané sliby. Ve světě se rodí nové spojenectví, nový světový řád, který vědomě polemizuje s euroatlantickou civilizací. Malá doba studená bude přechodem k novému uspořádání světa. Možná bychom měli namísto jednostranné kritiky Ruska trochu více přemýšlet nad vlastní odpovědností. Naši politikové a Evropská unie totiž nese za krizi na Ukrajině podobnou odpovědnost, jako Rusko. Proto nechci být ani Putinovcem, ani pravdoláskařem.