Když jsem tak v neděli v poledne poslouchal válečný obal k překvapivě zajímavé debatě o energetické krizi, musel jsem smeknout. Tak vynalézavou podporu válečnému úsilí vítězných mocností, kterou tu předváděl moderátor, by ani Emanuel nedokázal líp. Bylo to hodno jména Moravec.

Hosty byli ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS), bývalý guvernér ČNB a člen Zemanovy vlády (ČSSD) Jiří Rusnok a ekonom Jan Švejnar, který vede globální ekonomický výzkum na Columbia University v New Yorku a byl kandidátem na prezidenta republiky za ČSSD. Čili jeden supertrhovec proti dvěma socanům. Avšak tady najednou ideologické brýle spadly a aspoň o té energetice se mluvilo rozumně.

„Vláda tady má primárně odpovědnost vůči vlastním voličům, vůči stabilitě této země,“ pronesl Rusnok směrem k případnému konfliktu s evropskými pravidly. Švejnar podpořil myšlenku daně z mimořádných zisků, ale neomezoval by ji jen na některé obory.

Příští týden se dozvíme, jak konkrétně mají jednotlivá vládní řešení vypadat a během dnů by se mohly přijmout i potřebné zákony. Hrozba veřejných protestů, které si nenechají nasadit náhubek, léčí vládu ze slepoty lépe než Lurdy. Ale zatím jen v něčem, protože nejde jen o ceny, a už vůbec jen o ceny elektřiny. Jde i o tu válku. Nepomohou iluze, že slabší chvíli vyhrává.

Válka na Ukrajině je samozřejmě neodmyslitelnou součástí toho, co se děje. Tato válka má teď dvě podstatné vlastnosti. Tou první je, že Západ nechce sázet na mrtvého koně. Americký ministr zahraničních věcí Anthony Blinken teď osobně přijel do Kyjeva zkontrolovat, zda má cenu tam posílat další zbraně a další pomoc, aby to jen nezvyšovalo náklady prohry. To nutí ukrajinské velení do sebevražedných akcí, kdy obsazují prázdná města a vesnice v ohni nepřátelské dělostřelecké palby a zvyšují denní počty ztrát na tisícovky.

Toto zbytečné vybíjení celé jedné generace Ukrajiny, přeměna na rozbitou zemi vdov a starých panen, jen prodlužuje a vyhrocuje evropskou a světovou energetickou krizi. Připomeňme si však, že tato krize měla vzniknout i bez války, když tlak některých významných mocností přiměl Německo, aby se vzdalo používání dokončeného plynovodu Nord Stream 2 z Ruska.

Náhražkou měly být dodávky podstatně dražšího zkapalněného břidlicového plynu z USA. Dnes - po sedmi měsících války – už by nám to, že je dražší, tolik nevadilo. Poznali jsme, že plyn může stát dvacetkrát tolik než před dvěma léty. Horší je, že i toho drahého plynu je málo a Spojené státy ho nemohou dodat tolik, o kolik nás připravila kombinace války a vyřazení klíčových plynovodů. Nemají ho, ani ho nelze tolik zpracovat a přepravit. Kdo s tím počítal, naletěl.

Připomeňme si také, že válce přecházelo totální selhání diplomacie, absolutní arogance Západu, s jakou přistupoval k ruským obavám o národní bezpečnost. Přitom se nedá říci, že by to bylo proto, že třeba Washington je na otázky národní bezpečnosti málo citlivý. Opak je pravdou, nikdo druhý není taková netýkavka. Vzpomeňme na bizarní cla na dovoz oceli a hliníku z EU do USA, která zavedl na obranu národní bezpečnosti před spojenci americký prezident Donald Trump a která byla zrušena až skoro rok po jeho odchodu.

Když to zkrátíme, lepší svět by byl takový, kdyby se o bezpečnosti Ruska jednalo a k něčemu se došlo, kdyby válka ani nevznikla, nebo rychle skončila, a kdyby plyn tekl a zima byla jako jiná. Když jsem však v neděli v poledne poslouchal válečný obal k překvapivě zajímavé debatě o energetické krizi, musel jsem smeknout. Jak už jsem řekl, tak vynalézavou podporu válečnému úsilí našich vítězných mocností, kterou tu předváděl moderátor, by ani Emanuel stejného jména nedokázal líp. Jeho ideologická zaslepenost vytékala z obrazovky, že jsem musel pod televizorem opakovaně vytřít. Válku ano, a energii taky. A nezatěžovat moc rozpočet!

Naštěstí na televizní omáčce už tolik nezáleží. První zářijová demonstrace rozzuřených občanů vládu evidentně probudila. Ministru průmyslu Jozefu Síkelovi se podařilo využít předsednické funkce na mimořádném bruselském ministerském jednání o energetice a odkopnut šílený nápad Evropské komise o zastropování cen jen ruského plynu z plynovodů. Znamenalo by to, že o ruský plyn přijdeme úplně, protože Rus by narovnal pokus o nerovné zacházení a zavřel by kohoutky.

A ministr financí Zbyněk Stanjura v neděli ohlásil kostru chystaných českých opatření, která vycházejí z toho, že české elektrárny pracují jako dřív, jen vydělávají víc. Uhlí nakopeme doma, jaderné palivo už v reaktorech je, takže vraťme se k úvahám o rozumném zisku, jak se o tom mluví třeba v dávno platném zákonu o cenách. Vláda vidí tři kategorie spotřebitelů – domácnosti, služby pro veřejnost a průmysl, ale cenově by to mělo vyjít víceméně stejně. Řeší se jen garance dostatečných dodávek elektřiny pro nemocnice a podobná zařízení, a konflikt s bruselskými pravidly o veřejné pomoci. Ten ale bude všude, to bychom musili EU rozpustit.

Česko je přitom ve zvláštní situaci. V elektřině jsme na tom nejlépe v Evropě, vyrábíme ze svého a ještě vyvážíme (budoucnost jaderného paliva není pro tuto zimu důležitá). Tady můžeme preferovat národní zájem, a měli jsme to udělat už dávno, místo abychom dávali přednost cizím burzovním spekulacím před přežitím vlastního průmyslu. Náprava přichází velmi opožděně, ale přichází, snad doopravdy.

Horší je to s plynem, kde jsme na tom nejhůř v Evropě, s nejvyšší mírou závislosti na tom ruském. Proto bychom měli mít největší zájem na ukončení války a obnově dodávek. Místo toho usilujeme o vedoucí pozici v podpoře pokračování a rozšiřování války. Na rozdíl od elektřiny, kde to máme takříkajíc v paži (jen chtít!), vláda zatím nabízí jen signály se závany bioplynu.

V celkové energetické bilanci je plyn jen okrajovým zdrojem, ale spousta lidí jím topí a v části průmyslu je technologicky nenahraditelný. Proto je tak důležité, že zastropování ceny plynu z ruské trubky bylo odvráceno, tedy že mosty se nepálí a naděje zůstává. Mimochodem, proč se měl zastavit jen dovoz z ruského plynovodu? Měla se odstranit konkurence zkapalněného ruského plynu, který by nám dodával draho v tankerech některý ze západních překupníků?

Ve hře zatím zůstává úvaha o zastropování ceny plynu ze všech zdrojů, tedy i toho amerického. Byly by USA i pak takovými kamarády? Nebo by daly přednost lepším obchodům? Nelze přeslechnout, že když Evropa zastropuje cenu plynu, může obrátit k Asii i ty tankery, které zatím mířily k evropským břehům.

Pokud jde o plynové signály, není nouze. Nejprve, co máme. Třetina kapacity terminálu pro dovoz zkapalněného plynu v Nizozemsku pro Česko je zajištěna, stejně jako cesty, kudy by se k nám dopravil. Teď ještě, co nemáme. Kde je ten plyn? Má se jednat asi o třicet tankerů, tak jestli už víme kterých a odkud? A pak se ta hluboce zmrazená kapalina musí taky někde zplynovat, aby se dala fouknout do těch zamluvených trubek. Tak kde a kdo to pro nás udělá? Otázka, za kolik to bude, se skoro zdá být v tuto chvíli předčasná.

Levnější proud je samozřejmě bezva, zvlášť když někdo topí elektřinou. Otázka vzniká, co se stane, když tak budou chtít topit i ti, kdo předtím elektřinou netopili, ale zkusí nahradit zhaslý plynový kotel aspoň jedním olejovým radiátorem nebo jiným přihřívadlem. Při nejhorším otevřenou elektrickou troubou, aby se zahřáli aspoň v kuchyni. Co dělat, až síť lehne? Ruského filmu Mrazík už se asi na konci roku nedočkáme, ale známá otázka: „Je ti teplo, děvenko?“ se bude vracet, až se Mrazík přijde poptat osobně.

Válka na nás dolehla v podobě cenového ataku, jaký nikdo nepamatuje. Náprava cen je tedy užitečná, ale skutečně rozumná debata musí pojmout i širší témata, než je komu a za kolik. Kousek od nás se zbytečně vybíjejí dva bratrské národy. Dalo se tomu zabránit, a ještě teď je možné hledat řešení, které je lepší než raketový útok a smrt v zákopech. Rozumnější cena prostě neřeší všechno, něco se za peníze koupit nedá.