Údajný miliardář a údajný protikorupční bojovník, zakladatel Nadačního fondu proti korupci, Karel Janeček se do mého hledáčku dostal už několikrát. Nemám v úmyslu opakovat to, co jsem o něm už napsal ve svých předchozích textech, pouze bych připomněl jednu tezi - existuje důvodné podezření, že Karel Janeček nejedná sám za sebe, ale pouze vykonává roli, kterou mu někdo přisoudil. Jeho neobvykle úzké vazby na americkou ambasádu dávají tušit, že tento člověk možná pracuje pro tajné služby Spojených států a že celá jeho mediální pověst je jen jednou velkou legendou k zastření tohoto skutečného poslání.

Víme například, že studoval v USA, že tam prodělal speciální blíže nespecifikovaný výcvik, že jeho firma sídlí ve stejné budově jako sídlí trilaterálista Vladimír Dlouhý a hned vedle amerického velvyslanectví, se kterým je Janečkova budova propojena, že pořádá tiskovky svého Nadačního fondu v Americkém centru a že bývá tak často vídán ve společnosti amerického velvyslance, který Nadačnímu fondu poskytuje veškerou myslitelnou podporu. Jeho oficiální vysvětlení pohádkového zbohatnutí, stejně jako popis jeho údajně veleúspěšného podnikání působí nepřesvědčivě a vyvolává úsměv na rtech lidí, kteří vědí, jak to v takové branži skutečně chodí. Vše nasvědčuje tomu, že to, co o sobě Janeček prohlašuje a co o něm pak prohlašují sdělovací prostředky, je v reálu trochu jinak.  

Když se pak podíváme do archivu médií, máme pocit, jakoby byl Janeček mediálně uplácán z ničeho - před rokem 2007 o něm není žádná zmínka, první najdeme až v dubnu 2007 v ČT. Další opatrné zmínky se začínají vynořovat až v průběhu roku a převážně v pravdoláskařských médiích - v Hospodářských novinách, České televizi, Aktuálně.cz. Ve firmě RSJ, která údajně vydělává ony velké peníze, přitom Janeček působí od roku 1995, vede ji od roku 2000 a firma se stala tzv. tvůrcem trhu v roce 2002. Navíc svůj první milion údajně vydělal v amerických kasinech ještě dříve, než začal podnikat. Pokud byl tedy takto úspěšný už roky předtím, proč o něm ještě v roce 2006 nenajdeme v médiích jedinou větu?

V této souvislosti není nezajímavé podívat se na Karla Janečka staršího, jeho otce, který celý život působil jako špion a pracoval pro českou rozvědku pod diplomatickým krytím v Německu či Švédsku.

Ve světle těchto informací pak dostává úvaha o možné spolupráci Karla Janečka ml. s americkými tajnými službami trochu jiný rozměr.

JABLKO NEPADÁ DALEKO OD STROMU

Karel Janeček st. (*3. 8. 1951, dodnes působí ve statutárních orgánech zmíněné firmy RSJ a.s.) vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Plzni, pak Vysokou školu strojní a elektrotechnickou tamtéž, aby poté nastoupil jako projektant u ČSD.

V listopadu 1975, když byl zároveň na vojenské službě, si - ve svých 24 letech - zažádal o přijetí do služebního poměru příslušníka SNB. U Krajské správy SNB Plzeň totiž pracovala jeho manželka Alena, rozená Kordová. Odtud pozdější Janečkovo krycí jméno "Korda".

Janečkově žádosti bylo vyhověno. Proběhlo kádrovací kolečko, kde se zjišťoval jeho původ (dělnický), politická uvědomělost a angažovanost (člen SSM od roku 1971, kandidát na členství v KSČ od roku 1975, přijat do KSČ v roce 1977), kádrový profil jeho příbuzných a když soudruzi nenašli nic, co by mu mohlo v kariéře na federálním ministerstvu vnitra bránit, byl doporučen v hodnosti podporučíka jako odborný pracovník I. stupně na oddělení chemie OKT Kriminalistického ústavu VB federální správy VB FMV, kam nastoupil 1. září 1976.

Už rok na to si Janeček zažádal o přeložení na Krajskou správu SNB v Plzni - především kvůli neutěšené bytové situaci (bydlel s manželkou a dětmi u rodičů) a také proto, aby byl více s rodinou (doposud musel dojíždět do Prahy). V tu dobu už měli dva syny - Karla (nynější šéf NFPK, 1973) a Tomáše (1974), na cestě byla Barbora, v roce 1989 se ještě narodí Alena.

Změnu chtěl v neposlední řadě i proto, že současná práce mu nevyhovovala - podle jeho slov neodpovídala jeho "mentálnímu založení", jak Janeček píše ve své žádosti o přeložení. Tehdy jezdí (jako odborník na silnoproud) především k haváriím, řeší požáry, výbuchy, zasažení osob elektrickým proudem, takže je často svědkem smrtelných zranění, což se mu vrací v myšlenkách i po skončení pracovní doby a - jak sám uvádí - odráží se pak na jeho psychickém stavu. Trpí depresemi, které vyplývají i z jeho seznámení se závažnými trestnými činy, stojí v Janečkových materiálech.

V té době je zrovna volné místo technika pro údržbu výpočetní techniky u plzeňské SNB, takže to vypadá, že rodina bude moci být pohromadě a život bude moci plynout klidněji pro všechny. Do toho však přichází zřejmě ještě lákavější nabídka. Janeček se dozvídá o možnosti přesunu k 1. správě SNB (neboli k hlavní správě rozvědky) a má o takové přeřazení zájem - paradoxně i přesto, že by musel i nadále pracovat v Praze a na služební byt by si musel další dva až tři roky počkat. Při pohovoru naznačuje, že neví, zda se jeho manželka zvládne sama postarat o tři děti, když on bude přes týden v Praze - je mu proto doporučeno, aby to s ní doma probral a dal vědět. Manželka souhlasila.

Při pohovoru Janeček také uvádí, že má k operativní práci kladný postoj, protože se s ní už okrajově setkal během dosavadní praxe. "Jsem si plně vědom, že práce spočívá především v jednání s lidmi a taková práce se mi líbí, takže po náležitém zapracování mi tato činnost nebude činit žádné potíže," věří si.

Klapne to, Janeček je přijat. "Jmenovaný má osobní i odborné předpoklady pro práci na 18. odboru (odbor dokumentačně operativní nelegální rozvědky, pozn. autora). Má k tomu i potřebné společenské jednání a vystupování," stojí v zápise z pohovoru.

A tak nastupuje v roce 1978 na 1. správu FMV a stává se ihned kandidátem na 18. odbor s tím, že by mohl být - po zapracování - zařazen jako "operativní pracovník na německé problematice".

Zároveň dochází k "legendované změně zaměstnání" - tedy nezasvěcení lidé v okolí vidí, že Janeček odešel od SNB a začíná pracovat na federálním ministerstvu zahraničních věcí. Navenek je z něj tedy obyčejný diplomat. Ve skutečnosti jeho práce agenta teprve začíná...

Už brzy se ale ukáže, že s operativní prací moc zkušeností nemá, pročež je mu doporučena škola české rozvědky - absolvuje nejprve studium praporčické a poté důstojnické školy, kde dosahuje dobrých výsledků. Připravuje se na práci v zahraničí, píše se v dokumentech.

A až na malé výjimky je v pravidelných osobních dotaznících kladně hodnocen a chválen.

"Janeček má všeobecné politické i osobní předpoklady vypracovat se na schopného operativního pracovníka čs. rozvědky," píše se v jeho hodnocení z roku 1980.

"Celospolečenské zájmy staví nad osobní. V souladu s politikou KSČ ovlivňuje manželku a podílí se na výchově dětí. Vedoucí úlohu strany uznává a plně ji respektuje, zejména formou osobního podílu na plnění stranických usnesení. Svým postojem k politice KSČ, výkonem legalizačního zaměstnání i snahou plnit uložené úkoly prokazoval správná chápání a realizaci zásad proletářského internacionalismu a socialistického vlastenectví," stojí v kádrových materiálech z roku 1986.

Přesto ale "zůstávají rezervy ve znalostech operativně dokumentační teorie i praxe a v některých oblastech vyhledávací činnosti a procesu rozpracování osob i objektu". Janeček je snaživý, ale žádný agent 007 to není: "Tyto nedostatky spočívají v dosud malé pestrosti, nápaditosti a originalitě používaných pracovních metod."

Proto se mu jako úkol na příští tři roky udává "realizovat do roku 1989 samostatně proces vyhledávání, rozpracování, prověrku, získání - nejméně jednoho zájmového typu z řad cizinců" a "v požadovaných termínech a vysoké kvalitě samostatně zpracovat přidělenou dokumentační akci."

Janeček mluví rusky, anglicky a německy a pravidelně je povyšován vždy k 1. září, k datu svého nástupu k SNB. Z podporučíka (1976) se stává poručíkem (1977), nadporučíkem (1980), kapitánem (1984) a majorem (1989). Ruku v ruce s tím jde řada příplatků a odměn, takže si finančně nemůže na nic stěžovat.

V roce 1982 se poprvé služebně podíval do zahraničí, když ho 1. záloha dlouhodobě vyslala jako agenta na zastupitelský úřad v západoněmeckém Bonnu.

"Nejsou poznatky, že by byl dekonspirován před protivníkem," píše se ve stanovisku k výjezdu do Bonnu v září 1981. Protože ale Janeček coby příslušník rozvědky jede na takovou misi prvně, je ještě před odjezdem "proškolen o zásadách konspirace a chování v zahraničí".

Do Bonnu s rodinou odchází 1. 9. 1982 - oficiálně jako zástupce konzulárního oddělení ZÚ Bonn (říká se tomu legalizační funkce), aby vystřídal jiného, odcházejícího, agenta, kapitána Josefa Sabo (ten se stává vedoucím 18. odboru 1. správy SNB). V hantýrce rozvědky má Janeček funkci staršího referenta. V Bonnu zůstává čtyři roky.

Až na dopravní nehodu, kterou způsobil v roce 1983, není o Janečkově činnosti v Německu nic bližšího známo.

V lednu 1984 už má na rezidentuře (tj. pojmenování pro špionážní středisko pro určitou oblast, v tomto případě západní Německo, pozn. autora) funkci "starší referent specialista". V roce 1986 se vrací do Československa a na centrále v Praze dále působí v téže funkci.

Na další odchod do ciziny se začíná připravovat v roce 1988. Jako agent se v zahraničí osvědčil, minimálně alespoň tím, že se jeho totožnost neprovalila. "25. odbor 1. správy SNB nemá poznatky o dekonspiraci kpt. ing. Karla Janečka před nepřátelskými speciálními službami. K jeho vyslání do zahraničí není z hlediska odboru námitek," stojí ve stanovisku k jeho vyslání do zahraničí.

V září 1989 je Janeček povýšen do hodnosti majora a 14. listopadu 1989, tedy tři dny před "sametem", odchází na "rezidenturu Stockholm" jako II. tajemník velvyslance. Legalizační agenda - čili verze pro nezasvěcené - zní: pracovník ZÚ pro vědecko-technický rozvoj.

Ve skutečnosti je ale pověřen celým vedením rezidentury Stockholm a dostává přesné instrukce, jak si v rozvědné práci počínat. V dokumentu nazvaném "Obraný režim Kordy" se v odstavci "legalizace a krycí činnost" dočteme, že Janeček "je na ZÚ Stockholm legalizován ve funkci II. velvyslaneckého tajemníka, úkoly bude plnit pod krytím vědecko-technického přidělence, rovněž bude zpracovávat agendu školství a zdravotnictví."

Zajímavé je, že Janeček zůstal ve službách tajných složek i po "převratu". Výše citovaný dokument je totiž z 10. prosince 1989 a obsahuje praktické pokyny, jak si má agent Janeček ve Švédsku počínat (včetně instrukcí o tom, co dělat, kdyby mu například byla protivníkem podána omamná látka).

Do špionáže byla opět zapojena celá rodina. Čteme totiž, že "manželka nemá na rezidentuře stanoveny specifické úkoly", ale "jako příslušnice (SNB, pozn. autora) bude pomáhat konspirativním způsobem odhalovat činnost sledovací skupiny na teritoriu a v případě potřeby při plnění operativních úkolů bude sloužit k naplňování věrohodnosti legend (například legenda rodinného výletu). Nepředpokládá se, že manželka bude zaměstnána na rezidentuře či ZÚ," píše se v dokumentu z prosince 1989.

Další informace o Janečkovi ale není možné zjistit. Janečkův spis v archivu bezpečnostních složek (ABS) má některé údaje po roce 89 začerněné nebo naopak zakryté bílým papírem a v celé složce chybí ze 180 listů 16 stránek. Můžeme se tedy jen domýšlet, jak dlouho po převratu ještě Janeček st. špiónoval.

V tomto prostředí tedy vyrostl protikorupční bojovník Karel Janeček ml.

Příběh jeho otce není příběhem člověka zlomeného vydíráním Státní bezpečnosti, který by se stal donašečem a spolupracovníkem z donucení a který by se třeba - když už není zbytí - snažil spolupracovat (jako mnozí jiní) alespoň jen na oko a co nejméně tak škodit lidem okolo. Ne. Janeček starší ve svých 24 letech nastupuje na ministerstvo vnitra, aby se rok poté dostal na 18. odbor a k české rozvědce. Je agentem ne z donucení, ale z vlastního rozhodnutí, pilně se v této profesi zdokonaluje, cílevědomě si buduje kariéru. I jeho manželka pracuje u SNB, takže malý Karel může dostat skutečně špičkovou průpravu a má tak veškeré předpoklady jít v otcových šlépějích.

A nejspíše se v nich i vydal a dost možná, že ho i v mnohém překonal. Protože byl-li otec zprvu hodnocen jako agent neoriginální a nenápaditý ve své činnosti, Karlu Janečku juniorovi stěží můžeme neoriginálnost v jeho pravděpodobné práci agenta vyčítat. Myslím, že jeho legenda protikorupčního bojovníka je neotřelou a originální myšlenkou par excellence.

Špionáž jeho otce, kterou vykonával pod krytím různých diplomatických funkcí, či krytí, které dodávala jeho matka, když vytvářela podle potřeby "legendy rodinného výletu", přinesla zřejmě své plody.

Zatímco Janeček st. byl možná dobrým agentem, ale navenek širší veřejnosti neznámým úředníkem, obyčejným diplomatem, Janeček ml. je téměř miliardářem a mediálním hrdinou v jedné osobě.

Panečku. Tomu říkám "legenda". Rodiče musí být na svého syna pyšní.

A to je možná teprve začátek...