Kroniky nám o ohromných výkyvech počasí zanechaly veliké svědectví. O sněhu v červenci, o fialkách v lednu. Copak dnes, dnes nám dělá počasí „jen“ veliké nepříjemnosti, výjimečně, bohužel, způsobí i tragédi o rozměru desítek mrtvých, ale když před staletími přišlo třeba několikaleté sucho, pomřely u nás i desítky procent obyvatel země, to by dnes byly miliony.
Posledních pár staletí máme už nejen kroniky, máme i teploměry a meteorologické stanice. Většina z nich funguje teprve nějakých 40 let, ale jsou i starší, včetně té nejstarší, v pražském Klementinu, ta měří už od roku 1775. No, tehdy byla Praha desetkrát menší, neohřívala ji klimatizace či doprava, efekt teplotního ostrova tedy určitě od té doby vzrostl.
I tak je ale zajímavé, že absolutní rekord k dnešnímu dni není příliš starý, pochází z roku 1998 a jeho hodnota je 36.1 stupně Celsia. Pro naopak nejchladnější den k dnešnímu datu bychom museli hlouběji do minulosti. Hlouběji o celé dva roky. Dne 21. července 1996 totiž v Klementinu naměřili 9.1 stupně. Za dva roky takovéhle oteplení, o celých 27 stupňů! To by za 50 let bylo o 675 stupňů tepleji!
Zkrátka, na počasí nikdy nebylo spolehnutí. S tím by se mělo něco dělat. Je třeba stanovit ideál, jak má být správně teplo, jak má foukat a jak hodně a jak často má pršet. Měl by k tomu být přijat příslušný zákon a na jeho dodržování by mělo být zřízeno nové ministerstvo.
Něco mi říká, že bych s takovými nápady neměl chodit ven ani v nadsázce. Ještě se toho někdo chytí, vezme to jako vážnou inspiraci a začne realizovat. Že ne? Koukněme se kolem sebe, možná už s tím začal.