To první stanovisko je dost radikální, v podstatě říká, že když studenti nyní protestují proti politice nejlepšího egomaniakálního hrobaře českého školství, nejen vysokého, měli si to rozmyslet již dříve. Měli přečíst volební programy politických stran a dle obsahu textu rozlišit a očividně pochopit, zda jim politika dané strany opravdu vyhovuje.  Ironicky se přitom poukazuje na květnový průzkum 2010 společnosti Člověk v tísni (vskutku ojedinělý pokus této instituce zmapovat před volbami stav mysli absolventů vyšších středních škol, gymnázií a učňovských zařízení – jsem zvědav, zda to zopakuje jako jistě objektivní organizace třeba letos měsíc před krajskými volbami) z něhož vyšla jako drtivý vítěz TOP 09, následována ODS a Věcmi veřejnými s celkovým ziskem přes 56 procent hlasů. Ti všichni školné a reformy VŠ „slibovali“. Socani – odmítající školné - by prolezli do sněmovny s odřenýma ušima s 5,27 procenta a u gymnazistů, tedy těch, kteří se zpravidla na vysoké školy dostanou a nyní jsou v prvních ročnících VŠ, by jich volilo sotva 3,23 procenta.

To vše doplněno klipovou masírkou rychlokvašených zbohatlických hereckých manýrů „přemluv bábu“, vajíčkovou polofašizoidní férií rozbíjení mítinků sociálních demokratů, z níž Modrý tým ODS nikdy nesmyl svoji roli, doplňuje obraz roku 2010. Ublížení kritici studentů navíc poukazují, že právě kvůli zjevnému nepochopení volebních textů, se houfně až davově část mladých vrhla na povrchní či periferní vady na kráse jako bradavice a podobně. Na což poněkud nešťastně protistrana reagovala litry benzinu „dejte jim cumla“ a zárověň hrozila (nejen) policejními zákroky.

To pak vede „ukřivděné“ k nynějším výrokům třeba poslance Vítězslava Jandáka (ČSSD), které lze volně vyložit „Jen ať platí školné! Chtěli to, tak budou mít!“, „Chtěli reformu VŠ? Tak ji tedy mají!“ Naštěstí poněkud ojedinělým.

Takové výlevy neberou v potaz vývoj názorů. Lidé se vyvíjí a jejich názory jakbysmet. To, co před dvěma lety považoval člověk za skvělý názor, že se s politiky určitého typu netančí, začíná se měnit v jasné politické stanovisko, které nyní má jinou a o reálnou hrozbu opřené argumenty.  Mnoho studentů jistě pojímá revoltu tradičně jako happening. Nicméně většina – patrně i na základě diskusí, analýzy a syntézy předložených argumentů – začíná i do médií hovořit poměrně jasně. Tím, čím více se na protestech neobjevuje jen rýmovačka Dobeše, do koše! Studenti gymnázií a vyšších středních škol jistě poodrostli.

Je to vidět na jiném heslu: „Vzdělání není byznys!“ A objevuje se všude – v Praze, Českých Budějovicích, Brně, Olomouci, v Ústí nad labem i v Plzni.

To je zcela jiný rozměr současných protestů. Na pochopení, že změny správních rad VŠ dostanou do rukou zároveń političtí a ekonomičtí šíbři. Je srozumitelné, že školné (či zápisné) vede veřejné vysoké školství do rukou privatizátorů a do byznysu, v němž se vytrácí snaha o kritické myšlení na úkor zisku. A také o sociální selekci. Právě tento přerod myšlení studentů je třeba ocenit!

Jde také o samotné chápání vzdělání. Pravice neustále mladým lidem vnucuje tvrzení, že je to pouze egoistický soukromý statek. Přičemž je to tvrzení zcela v rozporu se společenskou skutečností. Když Američané chtěli dohnat sputnikový šok, investovali do vysokého školství miliardy dolarů ze státních prostředků. Prostě vzdělaná společnost je vyšší přidaná hodnota pro celou společnost, i když se můžeme dohadovat o tom, zda je třeba více škol humanitního nebo technického směru. Je také otázkou, proč ministerstvo školství toleruje tolik soukromých škol a jejich růst v téměř každém okresním městě. Když už tedy hovoří o kvalitě. Každému je zřejmé, že množství soukromých VŠ jen vytváří inflační konkurenci státním univerzitám. To nemá se vzděláváním a vědomostí obyvatel nic společného.

Nebezpečím pro oligarchie je vždy kritické myšlení. A o tom je v mnoha ohledech právě podstata vysokého školství a také sympatie k utlačovaným. I k těm, kteří si útlak ani neuvědomují. To je pro vysokoškoláky nové. Pravicově orientovaná námezdní síla si neuvědomuje, že je jen námezdní silou, střední vrstva se brání představě, že jej již téměř sockou (ač v mnoha případech tak tomu již je), a proto kritické myšlení je nutné jako sůl.

Vysokoškoláci mají šanci své požadavky prosadit. Ale nic není izolované. Musí jim k tomu dopomoci solidární občané, odbory, a – uznávám, že je to kruté – i některé politické strany. To je realita.  A že vysokoškolákům jde po krku celkem bezvýznamný, ale kompaktní člen Nečasovy konzervativní vlády, je jen součástí pravicového likvidačnícho ataku vůči sociálnímu státu. Právě tuto skutečnost si budou muset vysokoškoláci osvojit.

Psáno pro Prvnizpravy.cz
Jiří Kouda