Po zatčení následoval únik z policejního protokolu z výslechu V. Jourové do médií. Dnešníma očima viděno, normálka. Tehdy to ovšem bylo něco nového. Při výslechu V. Jourová samozřejmě využila všech možností ke své zákonné obhajobě, možná i nadsázku. Média jásala, neboť V. Jourová se při výslechu zmínila, že někdo z „mých“ lidí (já jsem byl přece jako ministr jejím nadřízeným) na ni jako na náměstkyni ministra vyvíjel nátlak, pokud jde o nějaký dotační titul. Koneckonců i dotaz může být vyložen, je-li takový zájem, jako nátlak.
Smutná, přímo berijovská konstrukce příběhu. Hlavním terčem celého spiknutí části policie (ÚOOZ) a státního zastupitelství byl tehdejší předseda ČSSD, předtím premiér ČR a ještě předtím ministr pro místní rozvoj, vše v jedné osobě. V. Jourová měla prostě smůlu, že v nesprávný čas byla mou náměstkyní.
A důvod celé policejní akce: otřást pozicí tehdejšího lídra ČSSD a obecně pozicí této strany těsně před komunálními a senátními volbami. Kdo je za tuto policejní konstrukci odpovědný? No přece tehdejší šéfové policejního ÚOOZ: Kubice, Vlas (prý osobně Jourovou zatýkal na letišti) a Hruška. A také ochotný státní zástupce, který, se zatčením, na základě chatrného důkazu, souhlasil. Za pár týdnů po volbách byla V. Jourová z vazby propuštěna. Už jí nebylo ve vazbě třeba.
Smutnou roli v celém příběhu ovšem zahrála česká média. Hlavně přičinlivé angažmá Novy a jejích tehdejších velkých hvězd R. Johna a J. Kroupy by nemělo být zapomenuto.
Nejprve účast na policejní provokaci, kdy ÚOOZ (a Nova?) nahrávali opilecké seance „zločinců“ z Budišova a spol., vedených soc. dem. starostou Budišova Péťou. Opileckou diskuzi na seancích „usměrňoval“ policejní agent, později odsouzený pro trestnou činnost k mnohaletému trestu.
Nežijeme sice v časech Stalina a Gottwalda, ale iniciátoři a uskutečňovatelé nezákonností z října 2006 unikli spravedlnosti stejně jako ti v padesátých letech. A nikoho to nebolí, může se to kdykoli a bez rizika pro loutkáře zopakovat
Výsledek říjnových voleb v roce 2006 byl mafiánským způsobem ovlivněn. A poznamenaný život jedné rodiny a jednoho člověka přece nestojí za řeč, alespoň v očích loutkařů. Když se kácí les, létají třísky…
Odehrálo se to jako někde v banánové republice, ale mezi dvěma světovými válkami. Kdyby ovšem česká média byla schopna plnit svou funkci „hlídacího psa“ demokracie, nemohlo by k takovému hrůznému porušení zákona jako v případě V. Jourové vůbec dojít. A nedošlo by ani k nechutné předvolební šarádě. Stačilo by jen, aby česká média byla pluralitní, jako je tomu v celé západní Evropě. Tam by v případě takto skandálního zásahu policie část médií vyvinula zničující tlak na loutkáře.
Dnes, jak se zdá, česká média cestu k pluralitě à la západní Evropa nenastoupí.
Jiří Paroubek