Zdá se dokonce, jako kdyby dění staré jedno století soutěžilo  o svou popularitu, s událostmi spojenými s nepřátelstvím,  krizí, konfrontací a konečně válkou na Ukrajině. Dnes už nikdo nepochybuje, že je to také válka, která se vede z části tradičními zbraněmi, ale také zbraněmi nejnovějšími, včetně raket, které mohou sestřelit letadlo ve výšce 10 tis. metrů, a také zbraněmi politické propagandy, mezi kterými je ideologie nenávisti používána hned na prvním místě. 

Když  dáma prezentovaná jako hollywoodská  Star chtěla spálit atomovými zbraněmi  ruské/moskevské bastardy, připadalo nám to jen jako jakési překročení hranice normality osobnosti a tak trochu jsme na to dokázali zapomenout. Ale bastardi jsou dodnes přítomni ve slovníku těch, kteří se mají mezi sebou dohadovat o  míru a zdá se, že i některé další výroky presidenta a ministerského předsedy Ukrajiny jsou pro česká média nepublikovatelná.  Ale hlavně, jak  mohou sedět u jednacího stolu zmetci  s fašisty, i kdyby se chtěli dohodnou jen o tom, jak zabránit obětem civilistů  na území, o kterém si myslí, že jej ovládají.

Konec konců,  u nás, a ani v mnoha jiných evropských zemích, se nezajímáme o ukrajinské události víc, než by mohlo být důležité pro náš každodenní konzum Daleko od Moskvy.

Mohli bychom si ale připomenout, jak si lidé v Evropě, a také v tehdy carském Rusku, už před více než sto lety představovali, že se mají vést války, když už jim nejde zabránit, a jak se mají sjednávat mírové smlouvy.  Od roku 1864, díky neúnavnosti ženevského zakladatele Červeného kříže Henri Dunanta, náhodného svědka krvavé bitvy u Solferina, jsou uzavírány Ženevské konvence (rozšiřované pak v letech 1906, 1929, 1949, později  agendou OSN). Většina z nich se týkala zlepšení údělu raněných a nemocných v bojujících armádách,  zacházení se zajatci a  ochrany civilního obyvatelstva v době války.

Také v nizozemském Den Haagu se  sešly dvě konference (1899, 1907), které se s velkým úsilím dohodly na dvanácti konvencích, dodnes v podstatě platných. Týkaly se mírového urovnávání mezinárodních sporů,  omezení případů použití vojenské síly,  způsobů zahajování vojenských akcí (vyhlašování války),  zákonů a pravidel pozemní války,  práv a povinností neutrálních zemí a dalších konvencí  týkajících se  válečných operací na mořích.

Pozoruhodným činem byla i judikatura Mezinárodního vojenského soudu v Norimberku (1945-1946), která znamenala odsouzení válečných zločinců jako spiklenců, kteří měli společný plán, který obsahoval páchání zločinů proti míru, což se projevilo v tom, že porušovali  závazky a další pravidla vedení válek a válečné zvyklosti...
 
Od doby tohoto odsouzení zločinů proti míru, a dokonce i posouzení motivace k jejich páchání, se podařilo jen v několika případech dostát liteře těchto soudních výroků, které měly většinou váhu díky garancím velmocí a jejich vojenského potenciálu. Také později obvykle soudil a odsuzoval  jen vítěz, ačkoli Mezinárodní soudu pro lidská práva v Den Haagu se tvářil jako nezávislý. Vítězové, nebo někdy jen ti nejmocnější,  se před zákonem neodpovídali a  lidská paměť, jak víme, většinu těch neodsouzených neudrží v dějinách.

Kdo si ještě pamatuje masakr v Son My (u nás známý jako v My-lai), kde bylo postříleno přes osm set žen a dětí, protože si o nich šílený, snad zdrogovaný,  poddůstojník myslel že pomáhají vietnamským partyzánům?  Kdo ví jaké biologické zbraně se používaly  v Korejské válce a kdo za to byl/nebyl potrestán? Ale hlavně, kolik bylo civilních obětí  všech možných válek v posledních dvaceti, třiceti letech, a kdo  se za to komu zodpovídal?

Měli bychom s úctou vzpomínat na tvůrce haagských a ženevských konvenci, ale nezapomínat, že byly porušovány nejen v obou velkých světových válkách, ale i v mnoha těch menších, které jsou vydávány za policejní akce nebo boj proti terorismu.

Napsal, už v roce 2007, Zbygniew Brzezinski, že War on Terror ovlivnila americkou demokracii, americkou psychiku a postavení USA ve světové politice. To se netýká jen Ameriky. Je lákavé, i  pro její spojence nebo nepřátele, přistoupit na to, že v boji proti teroristům lze opomenout hodnoty, na kterých se lidé dohodli, aby mohli zastavit neovladatelní běsy válek a žít když  ne v míru, tak alespoň v snesitelném příměří. A to přesto, jak napsal H.G.Wells, že  technické znalosti rostou rychleji než moudrost lidského konání. Zdají se totiž slibovat víc, než archaická teze čínských obdivovatelů terorismu, dnes opět tak aktuální: Zabij jednoho, zastrašíš tisíc! 

Zdeněk Zbořil
Psáno pro Prvnizpravy.cz