Proč se dlouhodobě nedaří prosazovat stabilní akviziční plány, které by nejen zajistily dostatečné vybavení pro naše ozbrojené síly, ale i zamezily korupci? Odpověď je nasnadě, i když může působit poněkud překvapivě. Často totiž chybí i to úplně základní v podobě širší politické shody o tom, co je vlastně „obranyschopnost“ České republiky, jaké jsou reálné hrozby, kterým bude muset naše země v horizontu několika příštích let čelit, a jaké schopnosti musí mít česká armáda, aby jim byla schopna účinně čelit. Takto zásadní debata se však nevede, a pokud ano, tak ji současná vláda premiéra Nečase maskuje hektickým vydáváním strategických dokumentů, které jsou však často zastaralé už v době svého zveřejnění. Velká očekávání bohužel v tomto ohledu nenaplnila ani příslušná Bílá kniha, jejíž příprava trvala téměř dva roky.

Jen na základě širší politické shody se můžeme naší armády odpovědně ptát, zda má k dispozici materiální a personální zdroje, které bude v příštích čtyřech až pěti letech potřebovat pro plnění nároků, jež jsou na ni v souvislosti s potenciálními hrozbami kladeny. Takováto inventura schopností ozbrojených sil musí zároveň přinést odpověď na základní otázky, v jakých oblastech je rozumné se soustředit na rozvoj vlastních schopností a v jakých pro změnu zase více spoléhat na naše spojence.

Úspěšná realizace dlouhodobých akvizičních projektů bude vyžadovat zafixování jasného finančního rámce v dlouhodobých programech rozvoje armády, což bude pochopitelně podmíněno už zmiňovanou širší politickou shodou. Závratné navyšování rozpočtu na obranu je sice nepravděpodobné, ale nepochybně můžeme existující prostředky vynakládat s větší rozvahou a mnohem účelněji.

Bohužel resort obrany není vždy po personální stránce schopen zaručit odborné zpracování a řízení ucelených dlouhodobých programů. Nákupy systémů se uměle „drobí“ na dílčí akvizice a „pseudoprojekty“. To vede k navyšování ceny a prodlužování doby realizace. V této souvislosti stačí například vzpomenout nárazové nákupy lehkých obrněných transportérů nebo letounů CASA.

Zvykli jsme si až příliš často se klíčových schopností ve státní správě zbavovat či je neúčelně přesouvat do rukou privátního sektoru. Zmizela tak poptávka po odbornících – kvalifikovaných státních zaměstnancích, schopných definovat a plánovat dlouhodobé zájmy, priority a cíle státu a řídit jejich plnění v rámci vytyčených národních strategií.

Problém armádních zakázek tak zůstává bolavým místem resortu obrany, jež nejen zatěžuje státní kasu a vzbuzuje zájem orgánů činných v trestním řízení, ale, což je mnohem zásadnější, ukazuje i na mnohem závažnější strukturální problémy v oblasti bezpečnostní politiky naší země.

Jan Hamáček