Já si dovolím téma nakousnout z jiné strany. Nedlouho po onom Velkém listopadu vyšlo 1. číslo novin s názvem Studentské listy. Vedl je student žurnalistiky Pavel Žáček, později známý jako ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. První číslo listů vyšlo 29. prosince, v den první volby Václava Havla presidentem. Na první straně – místo úvodníku – vyšla moje glosa s názvem „Jak teď budu žít?“. Byla to parafráze na jednu hlášku z představení Alexandra Vampilova Provinční anekdoty, které se tehdy dávalo v Činoherním klubu. Postava Kalošina v podání Petra Nárožného se tam vyrovnává se situací, kdy se jí rozpadá celý dosavadní svět, všechny hodnoty berou zasvé a postava opravdu neví, „jak teď bude žít“. Což nebyl výlev defétismu, jen nejistoty – čeká nás to dobré, nebo to zlé? Kdo zná odpověď? Tak jsem se ptal i já v tom článku ve Studentských listech.

Po dvaceti pěti letech mám velké nutkání tu otázku položit znovu. Za ten čas se všechno změnilo. Předně: nechtěli jsme socialismus, také jsme jej nějaký nedlouhý čas neměli, nu a nyní jej znovu máme. Ale jiný socialismus. Mnohem úřednější, důslednější, brutálnější, řízený zištnými zájmy těch, kdo předstírají, že budují dobro neboli socialismus. Nejen ten bruselský, ale celoevropský. Ve jménu tohoto nového socialismu se zavádějí genderové kvóty a vyhrožuje se všem, kdo se tomu vzepřou, hrubými sankcemi. Ve jménu tohoto socialismu vyhazujeme stovky miliard za zbytečnosti – počínaje evropeizačními brožurkami a konče státními alimenty za neplatiče, místo abychom tyto peníze využili na rozvoj svobodného podnikání, které jediné je zdrojem bohatství nejen pro své vlastníky, ale především pro zaměstnance. Ve jménu tohoto socialismu zakládáme nové a nové fondy proti korupci místo toho, abychom zmenšili prostor pro korupční příležitosti tím, že zmenšíme počet státních zaměstnanců na nezbytné minimum, které se bude starat o službu občanům, a ne o jejich dirigování, usměrňování a šikanování.

Ve jménu nového socialismu ale také hledáme vnějšího i vnitřního nepřítele našeho pomyslného budoucího dobra. Symboly zla se stávají zpravidla ti, kdo nahlas vyjádří nesouhlas s idejemi a praktikami tohoto nového socialismu. Takoví jsou nejprve veřejně zostuzeni, a pak umlčeni. A je úplně lhostejné, jedná-li se o předchozího presidenta, nebo posledního bloggera. V zahraničí se nepřítel našeho nového socialismu též hledá poměrně snadno: je to každý, kdo projevuje zájmy odlišné od těch, jež jsou předepsány naším novým socialismem. Mohou to být vzpurní chorvatští zemědělci, mohou to být nizozemští akademici distancující se od oficiální propagandy své země diktované z Bruselu, a může to být i věrchuška v Kremlu.

Dobře to bylo vidět na oslavě čtvrtstoletí pádu berlínské zdi. Česká televize odvysílala kus projevu německé premiérky, ale nedala ani půl slova Michailu Gorbačovovi, o němž sice říkáme, že svým rozumem umožnil listopad v celé Evropě, ale zároveň se nám teď nehodí do našeho nového ideového a zájmového krámu. Gorbačov vzor 89 je košer, Gorbačov vzor 2014 páchne. A v tom je jistý symbol toho, v čem dnes žijeme. Je na místě ptát se, a co možná nejhlasitěji: Jak budeme žít dál? O socialismu před listopadem jsme věděli, že ho nechceme. Víme to i o tom dnešním?