Jsme pod svým růstovým potenciálem a přehlížení prorůstové politiky je právě to, co nás přiřazuje k problémovým zemím. Řecké pasti se vyhneme zvyšováním ekonomického výkonu. Ale jak ?

Vliv na specifický výpadek růstu v ČR má nízká investiční aktivita vlády i to, že přímé zahraniční investice u nás přibývají nejpomaleji v regionu. Stavebnictví se propadá už od roku 2008 (je na úrovni zhruba roku 2004). Přechodné oživení zpracovatelského průmyslu zpomaluje. Odbyt ztrácejí zejm. automobilky, které tradičně táhnou výkon odvětví. Firmy v ČR proto plánují další ořezávání nákladů, zejm. nákladů práce. Průmysl v posledních pěti letech propustil na dvě stě tisíc zaměstnanců, letos jich bylo na dvacet tisíc a bude to pokračovat. Je zřejmé, že stabilizace ekonomiky musí být provázena podporou růstu.

Klíčovým prorůstovým opatřením po nástupu pravice po roce 2006 mělo být skokové snížen daní. Za premiéra Mirka Topolánka byla prudce snížena sazba korporátní daně na 19%. S tím byla spojena i představa, že nižší daně se zaplatí tím, že sníží daňové úniky. Vyšší růst a nižší šedá ekonomika měla udržet rovnováhu veřejných financí. Žádnými empirickými daty není potvrzeno zdůvodnění snižování korporátní daně s pomocí teoretické Lafferovi křivky. Prorůstové efekty snížení daně mohou fungovat jedině při snižování skutečně vysoké mezní sazby daně. Připomenu že za Reagana se v USA snižovala horní sazba 70% a stejně došlo k propadu příjmů.

Snižování korporátních daní tak nevedlo k růstu ale k oslabování veřejného sektoru a jeho spotřeby jako růstového faktoru. Pro objektivitu je třeba dodat, že snižování korporátních daní není jen věcí dnes vládnoucí pravice. Levice se před tím také domnívala, že teoretické optimum pro českou ekonomiku je nižší než činí evropský průměr. Při nástupu premiéra Miloše Zemana v roce 1998 činila sazba daně z příjmu korporací 35%, premiér Paroubek předával za osm let v roce 2006 ekonomiku se sazbou korporátní daně.pouhých 24%. Tedy za toto období poklesla sazba korporátní daně o 11 procentních bodů.

Pravicová vláda přidala k tomuto snížení dalších 5 procentních bodů. Celé toto snížování daní rozvoji ekonomické úrovně nepomohlo. Kolik na to měl vliv chybný odhad teoretického optima daňové zátěže a kolik krize, která měla spíše strukturální než cyklický charakter, je samozřejmě věcí další diskuse. To že je ekonomický růst v ČR dnes viditelně horší než v jiných zemích regionu jde na vrub právě domácí vládní politice. Mix konsolidačních opatření devastuje ekonomiku. Zvyšování daní vedlo ke zdražení ale nejenže nezhojilo bilanci státního rozpočtu, nýbrž podvazuje i spotřebu. Firmy si také stěžují, že zmatky v daních jim stěžují podnikatelské rozhodování. Místo zvyšování DPH se měl stát více zaměřit na to, aby byly daně řádně placeny.

Samozřejmě jde o dlouhodobě udržitelný rozvoj, ne o prohloubení nerovnováh až do nějaké sestupné spirály. Základními prostředky jsou nástroje fiskální politiky a politiky rozdělování příjmů. Jejich nositeli je vláda a účastníci mzdových jednání (zaměstnavatelé a odbory). Měnová politika centrální banky má v ČR do značné míry nezávislý charakter.

K nalezení optimální konvergenční strategie se používá vícerozměrná analýza na bázi „magic tetragon“. Autority tvořící hospodářskou politiku stojí před volbou mezi prioritou snížit inflaci a veřejný dluh a nebo anebo podporou hospodářského růstu a následně i zaměstnanosti. Všechny základní cíle hospodářské politiky nelze plnit najednou, proto onen název kouzelný čtyřúhelník.

Restrikce rozpočtových výdajů ve fázi recese komplikuje oživení. Zejména stavební firmy žehrají na absenci prorůstových opatření a slabé vládní investice. Negativní fiskální multiplikátor, tedy brzdný účinek rozpočtové politiky, představoval letos podle ČNB 0,6 procentního bodu. Na rok 2013 je spočítán na 0,8 p.b. To potvrzuje že i v malé otevřené ekonomice má otázka na aktivní hospodářskou politiku smysl.

Pochopitelně tedy sílí debaty o rozpočtovém uvolnění a jsou tu i zahraniční příklady. V Dánsku mají od roku 2011 levicovou vláda. Uplatnili tam v letošním roce politiku nakopnutí růstu (tzv. kick start). V letošním roce prostě uvolnili asi 12 miliard dánských korun navíc na růst. Podobné nakopnutí chystají na rok 2014.

Vedle otázky rozpočtového uvolnění a rozdělení příjmů tu je i měnová politika, která se dosud zužovala na boj s inflací a prováděla spíše měnovou restrikci. Od konce roku 2008 ale ČNB činila dílčí kroky k měnovému uvolnění. Tyto stimuly ale přiškrcené ekonomice trpící různými strukturálními poruchami moc nepomohly. Po trojím snižování měnové sazby nyní klesly sazby po vzoru amerického Fedu až na tzv. technickou nulu.

Po snížení základní úrokové sazby na historické minimum 0.05% už není kam klesat. A tak jediným nástrojem, který ještě ČNB má je oslabení koruny. Verbální intervence asi nepomohou a tak se otevírá dilema obchodu s českou korunou na devizovém trhu. To by znamenalo levnější vývozy, ale také dražší dovozy a obnovení vnějších inflačních tlaků. A inflace by zase umazala podstatnou část očekávaného nepatrného růstu, Náklady firem na pojištění kursových rizik se s ohledem na kolísání kursu zatím nemění

Nezapomeňme dodat, že v ČR spravuje 44 bank celkovou bilanční sumu 4,7 bilionu korun a dosahuje čistého zisku na 53 miliard. Rekordních 35 miliard u velké trojky (ČS, ČSOB a KB) je největší ziskovost v celé Evropě. Čtvrtinu příjmů tvoří poplatky Dále vydělávají na rozdílu mezi úroky z vkladů a z úvěrů a z investic do stabilních státních cenných papírů. Komplikovaným finančním službám a riskantnějšímu úvěrování rozvoje ekonomiky se banky v ČR spíš vyhýbají. Úvěrů v selhání (tedy po lhůtně splatnosti) je u nás zatím jen cca 6%.

A problém je i v tom, že vlastní měna (koruna má plovoucí kurs) nereaguje ani tak na vývoj ekonomiky, ale je spíše výsledkem situace na finančních a měnových trzích. A při absenci jiných investičních příležitostí se může velký kapitál vrhnout na spekulace s komoditami a měnou. Jaký by to mělo dopad na platební bilanci ČR je nasnadě.

Najít dynamickou rovnováhu pro ekonomiku ČR je smyslem hospodářské politiky. Ale jde e o racionální úlohu zahrnující kalkulaci nákladů efektů a rizik. Nejde o ideologický spor mezi odmítáním aktivní politiky státu a hledání nějakého magického koktejlu makroekonomických opatření. Mezi cíli hospodářské politiky může být určité napětí, ale volba jednotlivých nástrojů a kroků by měla být promyšlená a odpovídat reálnému ekonomickému vývoji u nás i v zahraničí. Víc než zralé téma pro soustavnou práci…takže ?

Jiří Dolejš