V tom horším případě si  navíc ještě myslí, že takových argumentů není občanská spodina, za kterou nás považují,  hodna a stejně nemůže dosáhnout výšin jejich rozhledu nad věcmi a událostmi.

Jedním  z mnoha takových, a v současné době na nejrůznějších úrovních mezinárodní politiky i v jejích temných zákoutích opakovaných, je tvrzení, že nelze  „překreslovat hranice v Evropě“,  i když tu Evropu v případě potřeby  se vyhledávají  v jihoruských stepích, dnes opět obývaných podlidmi tatarsko-mongolského původu, jak občany hned několika zemí východní Evropy nazývala v posledních dnech druhé světové války německá nacistická propaganda. Symbol srpu a kladiva nedržela ve svých spárech původně říšská, později republikánská rakouská orlice, ale rudý Stalinův spár, který se sápal na Pražský Hrad. Pro ty méně chápavé byl obraz doplněn heslem Uchvátím-li tě, zahyneš!

Bylo to právě před sedmdesáti lety a zdá se, že se ti kteří vyrábějí současnou evropskou propagandou s americkými ingrediencemi (nebo je to naopak?), si myslí to samé jako jejich předchůdci v předvečer svého odchodu do historie.

Možná, že si ještě vzpomeneme, jak po několikaleté agitaci ve prospěch změny (překreslení) hranic Polska a České republiky, tvrdili téměř všichni přispěvatelé Kudláčkova Českého deníku,  později Českého týdeníku, že poválečné uspořádání hranic v Evropě již dávno vzalo za své. A když  se tehdejší MZV Jan Kavan dotázal signatářů Postupimských dohod, zda členové spojenecké koalice změnili svá stanoviska k textu smlouvy z roku 1945, a ti odpověděli svým kostrbatým diplomatickým jazykem že nikoli, rozpoutala se proti němu štvanice, které se účastnili i ti, o kterých jsme si do té doby mysleli, že  něco podobného nemají zapotřebí.

Kdeže loňské sněhy jsou!  Když se autonomní republika Krym rozhodla připojit k Ruské federaci zapomnělo se na Kyjevskou Rus, Moskevské knížectví a ruské samoděržaví a mluvilo se jen o části Sovětském svazu, jehož hranice se náhle staly „nepřekreslitelné“. A to přesto, že hranice dané „Stalinskou ústavou z roku 1936“ se tehdy rýsovaly s lehkostí, kterou by záviděli britští a francouzští plukovníci a subalterní ministerští úředníci při dělení si koloniální kořisti nejméně od imperialistické podoby 19.století a vlastně až do let první světové války.

Připomeňme, třeba německé kancléřce, která trvá na neměnnosti hranic tentokrát jen v Evropě, že se od roku 1990 za aktivní účasti německých vlád překreslovaly hranice jejího rodného DDR (pojmenované tehdy jako „znovu-sjednocení“),  potom Československa, které bylo v Německu a v době německo-sovětského paktu nazýváno „mrzkým zplozencem versailleského systému“.  (Dnes její přátelé na Ukrajině mluví v takových souvislostech  o „bastardech“.) Potom došlo na „překreslení“ Jugoslávie a částí Balkánského poloostrova.Nebylo ale už „sametové“ , ale pomáhaly mu „letecké údery NATO“  (a jejich kolaterální efekty) a dodávky poněkud zastaralých, ale přesto účinných zbraní ze skladů armády DDR.

To se stále  pohybujeme v Evropě a nepřipomínáme vytváření vojenských základen a věznic na území hned několika států, jistě za pochvalného aplausu občanů těchto zemí, pokud by e o tom mohli dovědět. A stále se ještě nezamýšlíme nad tím, co se odehraje v budoucnosti.

Když se začalo mluvit o rozdělení, nebo prohloubení federalizace Ukrajiny, hned se objevily mapy, jak si takové překreslování hranic představovali účastníci občanské války a jejich zahraniční sponzoři (1919). Zajímavá mapa německé provenience byla z podzimu 1941, pořízená (s odkazem na Brest-litevský mír) v prvních týdnech německého Blitzkriegu, která svěřovala západní Ukrajinu pod kontrolu   Generalgouvernementu  für die besetzten polnischen Gebiete, (1939-1945,  polsky Generalne Gubernatorstwo), centrální část, s hlavním městem Kyjevem, se nazývala Reichsprotektorat Ukraine a jihovýchod, dnes zkoušený občanskou válkou, byl svěřen pod přímou kontrolu německého armádního velení.

To, že se politici a vojenské hlavy obracejí často k velmi jednoduchým stereotypům, bychom mohli snadno doložit změnou mapy Evropy na Versailleské konferenci (1919), která se pak stala obsesí německé politiky a obětí Hitlerovy osobní pomstychtivosti až k jeho hořkému konci.

Kdo jezdí třeba jen za zábavou do Maďarska jistě se setkal s památníky Maďary stále odmítaných důsledků Trianonu, které čas od času nejen připomínají maďarští politici dokonce i ve svých komentářích ukrajinské krize.

A tak stojíme před otázkou, zda to paní Merkelová a někteří její dnešní souputníci v EU myslí s těmi hranicemi doopravdy, a zda jsou pro ně závazné a neměnné hranice z roku 1919  (asi už dávno ne), z Postupimi 1945 (asi také už jen s výhradami), anebo z let 1990-1992? Po zkušenostech s desintegrací střední Evropy a Balkánu, aby její části mohly být integrovány (někdo si myslí, že tunelovány), po oživení ideje nikoli jen Velkého Srbska (ve skutečnosti mezi těmi „Velkými“ tím nejmenším),  Velké Albánie, v rozsahu daleko překračujícím ambice národního hnutí 19.století, a také Velkého Maďarska, které na překreslování hranic v letech 1919 a 1945 doplatilo nejvíce, můžeme s jistotou tvrdit, že to dnešní evropští politici, alespoň ti, kteří jsou přesvědčeni o svém civilizačním poslání, nemyslí vážně.

Nakonec ještě, jak a kdo kreslil hranice současného Polska? Od 18.stol., kdy se Polsko dělilo mezi Rakousko, Prusko a Rusko, a to tak, že nakonec více než sto let připomínala jeho existenci jen různá povstání, se přetvářely jen díly úradkům velmocí. Pilsudského sen o federaci Polska, Ukrajiny, Litvy a Běloruska vedením Poláků (Mezimoří) sice můžeme dnes zaslechnout v podtextu projevů některých militantních polských politiků, ale tím se stává existence Polska opět nejistou a závislou na rozhodování těch druhých, kteří se obvykle neřídí ideály, ale svými realistickými  zájmy.

Vzpomeňme, jak dlouho trvá diskuse o „vyhnání“ německy mluvícího obyvatelstva z historických území v dnešních hranicích Polska, a jak často se v německé a polské publicistice objevuje hypotéza o posunutí západní od Odry a Nisy a kompenzace za ztrátu těchto území na Východě.

Jak víme z mnoha opakovaných historických událostí, i ty nejnepravděpodobnější sny se mohou stát skutečnosti, jsou-li příhodné okolnosti a latentní aktéři zdánlivě nejméně očekávaných dějů. Stačí si koupit jen historický atlas jakékoli provenience a sny se stávají skutečností a také, nezapomínejme, skutečnost snem.