Větší či menší odborníci každý den v médiích komentují, zda-li je vhodné řešit azylová řízení na evropském stupni, jak reformovat evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku, a v jak velké míře naši kulturu, kulturu jednotnou ve své rozmanitosti, ovlivní ta „jiná“.

Žádnou z otázek zaměřujících se na řešení krize z dlouhodobého hlediska nelze bagatelizovat. Je nicméně dobré se také zabývat způsobem financování tak nákladného břemena, kterým migrační krize nepochybně je. Jinými slovy, kdo to všechno zaplatí.

Evropská komise už při představení původního návrhu rozpočtu pro rok 2016 dala najevo, že chystá kroky, které by členským státům na poli migrace měly alespoň částečně finančně ulevit. Již v původním návrhu rozpočtu na příští rok počítala s 833 miliony eur pro Azylový, migrační a integrační fond a Fond pro vnitřní bezpečnost, které jsou v této oblasti hlavními finančními nástroji. Stejně tak i v tomto roce došlo k podání rozpočtových pozměňovacích návrhů, jejichž účelem je lépe zvládnout řízení migračních toků. Plenární shromáždění Evropského parlamentu tak kupříkladu včera zrychleně schválilo posílení dvou výše zmíněných fondů až o 100 milionů eur, potřebné navýšení personálu agentur a prostředků pro humanitární pomoc a Evropský nástroj sousedství.

Tento kolektivní postup považuji za správný a férový. Migrační krize je celoevropský problém a bylo by naivní předpokládat, že se některých členských států, které se momentálně zdají být pro migranty nepřitažlivé, netýká. Návrhy některých evropských zemí, které samotné budu mít velmi omezený dopad, a které berou spíše podobu účetního experimentu, nežli vážného plánu naopak za správné nepovažuji.

Nesouhlasím s rakouským návrhem udělit výdajům členských zemí na řešení migrační krize výjimku z konvergenčních kritérií a kritérií Paktu stability a růstu. Kdo bude dohlížet na to, zda jsou původně daná pravidla zrovna v tom či onom konkrétním případě ohýbána korektně, nebo zda někdo zneužívá situace pro vylepšení deficitního rozpočtu? Takové účetní kouzelnictví by klidně mohlo ohrozit potřebný hospodářský růst a provokovat k upravování pravidel i v budoucnu.

Evropský rozpočet, jako společný nástroj umožňuje krize tohoto rozměru zvládat. Nemůže být však do nekonečna napínán. Evropská komise ani členské státy by se rozhodně neměly snažit situaci řešit přerozdělováním rozpočtových obálek. S “přesměrováváním” financí máme svoje zkušenosti a končívá platební neschopností běžících užitečných projektů. Finance rozpočtově určené pro jiný účel by prostě měly být tabu, jinak vytváříme skrytý deficit, který jednou někdo bude muset zaplatit. Ostatně rozpočet se už nyní potýká s platebními problémy vyplývajícími z podobného přístupu členských států a tak nebo tak bude nutné co nejdříve navýšit i úroveň jeho celkových platebních prostředků.