Předsedkyně komise si vyměnila sluneční brýle za dioptrické a zkontrolovala v mé zánovní občance mou aktuální fotografii a bydliště. Pak podala průkaz zapisovatelce a ta mě hledala v seznamu místních voličů. Bylo jich devadesát osm, mé devadesáté deváté jméno chybělo. „Proto jsem ve schránce neměla volební lístky!“ pochopila jsem. „My o vás nevěděli,“ pokrčila rameny předsedkyně. „Vám to nevyčítám. Ať žije digitalizace! Kdyby ten údaj o mém novém bydlišti posílali z Českého Brodu poštovním holubem, urazil by těch deset kilometrů za tři měsíce i pěšky.“ „Lístky vám samozřejmě dáme,“ uklidňovala mě předsedkyně. „Platný doklad totožnosti a údajem o bydlišti máte, takže my vás do toho seznamu voličů zkrátka a dobře připíšeme,“ dodala protektorsky. Zbývající členové  komise spiklenecky přikývli, zapisovatelka uchopila průpisku a hůlkovým písmem doplnila mé jméno na konec předtištěného seznamu voličů. Pak si z občanského průkazu opsala adresu, datum narození a užasle vyhrkla: „Vám ta občanka platí až do roku 2059!“ „No vidíte, takže se ještě uvidíme mnohokrát!“ slíbila jsem a furiantsky to zaklepala na dřevo stolu, který o víkendech pokrývají pivní tácky, sáčky s brambůrky a popelníky.