Slovo politizace je ošemetné, protože může vyjadřovat jak skutečnou ingerenci politických stran a osob do vysílání toho média, ale může zároveň znamenat to, že lidé v médiu samém deformují informace o událostech svým politickým názorem na věc. Oba extrémy jsou nepřijatelné, na tom se snad shodneme napříč postojovým spektrem.

Obhájci absolutní autonomie veřejnoprávních médií často argumentují zahraničními vzory. Nejvíce BBC, ačkoli historie i současnost této instituce je značně vzdálená tomu, co se u nás chápe pod pojmem veřejnoprávní médium.

Zůstaňme tedy při srovnávání u zemí starého kontinentu, jejichž kulturní a historické podloží je zhruba příbuzné s tím naším.  Zajímavé je předně podívat se, jak ve které zemi mají řešen vztah mezi politickými institucemi a veřejnoprávními médii, zejména televizními.

Tak například v Německu je deset vysílatelů veřejné služby, každý je zřízen jiným zákonem a s rozdílným organizačním uspořádáním, nelze tedy mluvit o nějakém jediném „německém modelu“. Nicméně existují některé společné zásady a principy. Vrcholové řízení a kontrola všech deseti vysílatelů veřejné služby má téměř totožnou strukturu, jíž vévodí takzvaná Rundfunkrat (tedy vysílací rada). Obecně se u nás neví, že do ní mají právo nominovat své zástupce parlamentní politické strany, v některých případech i vláda, dále profesní svazy a odbory, a také zájmové a občanské organizace, církve a regionální sdružení. Pravidlem však je, že člen této rady je zběhlý v odborné problematice – jedná se často například o vysokoškolské učitele či teoretiky médií.

Ještě užší propojení státních institucí a médií veřejné služby vidíme ve Francii. Tam má vrcholné mediální pravomoci v ruce orgán státní správy s názvem Nejvyšší audiovizuální rada (CSA).  Jejím úkolem je mj. kontrolovat média veřejné služby. Tuto radu tvoří devět členů, z nichž tři jmenuje dolní komora parlamentu Národní shromáždění, tři jmenuje horní komora parlamentu Senát a tři členy jmenuje prezident. Tato rada také rozhoduje o složení správních rad jednotlivých veřejnoprávních médií. Například čtrnáct členů správní rady France Télévisions má toto složení: dva členové parlamentu jmenovaní příslušnými kulturními výbory dolní a horní komory, pět zástupců státu, zpravidla jsou to úředníci ministerstva kultury, financí, hospodářství nebo Státní rady, pět nezávislých osobností jmenovaných CSA s mediální kvalifikací, dva zástupci zastupující zaměstnance podniků vlastněných státem.

Pro nás asi nejbližší a jako nejlepší vzor může sloužit příklad Rakouska: Zde existuje pouze jeden subjekt, který tuto službu vykonává - nadace Österreichischer Rundfunk. V jejím čele je Nadační rada, která má 35 členů, a to tak, že šest členů jmenuje spolková vláda na základě poměrného zastoupení politických stran v parlamentu, devět členů jmenují spolkové země, devět členů jmenuje spolková vláda, šest členů jmenuje Divácká rada a pět členů jmenují odbory.

Tato fakta nepotřebují komentář. U nás uhnízděné obavy z údajné politizace skrze propojení veřejnoprávních médií se státními institucemi jsou zjevně jen proklamacemi, které mají skrýt, že zaměstnanci například České televize si prostě nechtějí nechat nikým nahlížet do jejich karet. Privatizují obsah vysílání a nazývají to svobodou a nezávislostí.