Dnes se pojďme podívat, jakými způsoby nejčastěji sportují ti, kterým ještě není aktivní pohyb úplně cizí. 

                                       Dospělí             Děti (5 – 18 let)
Organizovaně                 11,6 %                51,2 %
S přáteli / kamarády       13,3 %                12,1 %
Individuálně                    21,9 %                  2,9 %            
Různě                            17,8 %                  7,5 %
(Nesportuji                     35,4 %                26,3 %)

Ponecháme-li pro tentokrát stranou ta vysoká procenta nesportujících, nejsou výše uvedené údaje na první pohled nijak ohromující, ale přesto se na ně pojďme podívat podrobněji. Oproti lednu 2021 zaznamenáváme u dospělých zřetelný pokles sportujících organizovaně (leden 2021 – 14 %) a s přáteli (leden 2021 – 17%). V tak krátkém časovém rozmezí jsou 3 – 4 procentní body rozdílu jistým znamením trendu, který svědčí nejen o postupném úbytku sportujících, ale také o tom, že lidé přestávají mít zájem sportovat společně, ve skupinách vrstevníků, ať už pod vedením trenéra, nebo i ve volně utvářených skupinách přátel. Na rozdíl od tohoto trendu se procento občanů sportujících individuálně během posledních necelých dvou let nezměnilo.

Můžeme se domnívat, že pozorovatelný odklon od skupinového sportování je jedním z průvodních znaků rostoucího individualismu? Jde o vliv nedostatku času, zvyšujícího se pracovního i osobního vypětí, velké vytíženosti a zaneprázdnění v osobním životě, permanentního stresu? Nebo je hlavní příčinou touha po větší osobní nezávislosti a jakési pseudosvobodě, jejímž důsledkem je i neochota se přizpůsobovat někomu jinému včetně přátel? Je to dobře, nebo špatně? Jde snad o přirozený, zásadní a pochopitelný trend vývoje člověka od tvora společenského k sobeckému a nespolečenskému, nebo je to jen krátká epizoda lidské historie daná okamžitou sociálně ekonomickou a politickou situací? Co z toho vyplývá pro jednotlivce i pro celou naši společnost? Podobně bychom se mohli ptát ještě dlouho, ale směrodatné závěry bychom neměli dělat bez spolupráce s odborníky, sociology, filozofy, historiky, ekonomy a dalšími.  

Daří se jim to? Ani tady nelze paušalizovat, některým se to jistě daří skvěle a opakovaně, jiným méně či vůbec. Na tomto místě ale musím zmínit časté zaměření sportovních spolků především na výkon (ty oddíly a kluby, kterých se to netýká, nechť mi laskavě prominou). Mistrovských sportovních dovedností a nejlepších výsledků však může dosáhnout jen malé procento dětí a mládeže, zatímco většina dětí (ti „méně šikovní“) přestává být v oddílech žádoucí, věnuje se jim méně pozornosti než těm sportovně talentovanějším. A upadající zájem trenérů o ně vede mnohdy k tomu, že dítě v kolektivu nedobrovolně, nebo i samo skončí, na sport zanevře a přestane sportovat úplně. S přihlédnutím k tomu, že rodiče, kteří vedou systematicky své děti k lásce k pohybu a sportu jsou oproti těm jinak zaměřeným nebo pohodlnějším ve výrazné menšině, se společenská odpovědnost sportovních spolků ještě zvyšuje.

Ano, na tomto místě se nám logicky naskýtá otázka, zda je pro život jedince i společnosti důležitější krátké životní období sportovní slávy, nebo celoživotní pozitivní vztah k pohybovým aktivitám. Jasně, obojí má svůj význam a hodnotu, problém nelze stavět takto antagonisticky a kategoricky. Je ale jasné, že na tyto a podobné zásadní otázky by měli najít odpovědi nejen samotní mladí sportovci, jejich rodiče a trenéři, ale rozumnou rovnováhu mezi těmito schematicky naznačenými hodnotami sportu by měli rychle objevit a následně stabilizovat zejména politici a státní úředníci, kteří o směřování a podpoře českého sportovního prostředí rozhodují.