Válka povzbuzuje výrobu zbraní a mor zase mobilizaci zdravotnického sytému a farmaceutického průmyslu, což přinese radostná čísla HDP. Ta se však týkají jen někoho a některých regionů, zatímco ostatní zalehne bída. K optimistickým předpovědím ministerstva financí, že HDP letos bude aspoň na těch 1,4 procenta a příští rok  dokonce 2,6 procenta, což povodně nemusí ohrozit, proto musíme přidat fakt, že statisíce lidí přišly o všechno, reálné mzdy znovu váznou, zisk bude vyvezen do zahraničí a státní rozpočet zatne sekeru ještě hlouběji.

Ale i kdyby ty povodně nebyly, narůstá krize automobilového průmyslu v Německu, Španělsku a dalších částech Evropy, ocelárny zkrachovalé Liberta vstanou z popela jen se zlomkem kapacity, vysoké ceny energie dusí spoustu dalších podniků a fosilní inkumbenti, největší hospodářská a politická moc v této zemi, dělají všechno pro to, aby konkurence, která jim narůstá v obnovitelných zdrojích, co nejdéle klopýtala.

V takových situacích se obyčejně oči upírají k centrální bance, aby snížila úrokové sazby, zpřístupnila peníze a všemi dalšími dostupnými nástroji nabídla povzbuzení. Něco z toho už se děje. Naposledy na začátku srpna ČNB snížila základní sazbu (14 denní repo) o čtvrťák na 4,5 procenta a do konce roku to nejspíš ještě jednou nebo dvakrát zopakuje, takže skončíme na 4 procentech. Rok tak skončíme s reálnou sazbou 2 %, protože inflace se sesune ke 2 procentům.

Nebo nesesune? To je to, oč se v tuto chvíli jedná. Je tu několik rizik. První je koruna. V létě odrazila tlak na oslabování, ale je strašně zranitelná ze dvou směrů. Jedním je rychle rostoucí státní zadlužení, ke kterému teď povodně přisadí dalších 30 miliard korun, ne-li více. To je však jen viditelná část dluhu. Návštěva jihokorejského prezidenta v Praze signalizuje, že plánovaná výstavba jaderného bloku v Dukovanech bude s partnerem, kterého má Westinghouse v hrsti svými patenty na technologie. To si nejspíš vynutí (americkou účast, přestože už byla českou vládou jednou odmítnutá jako termínově a nákladově nejasná. Tedy drahá. Drahá pak ale bude i elektřina ve stínu jaderek, což je podobný dárek konkurenceschopnosti jako je odstřelení Nord Streamu.

Neméně velká porce dluhu se může vyklubat z těžko vyčíslitelných nákladů zbrojního programu, kde třeba o stíhačkách F-35 dostáváme hrůzné zprávy z Británie a dalších zemí, jak se prodraží díky nespolehlivosti výroby i provozu. Nemluvě o tom, že česká cena je k Američanům bezpříkladně přívětivá, protože na žvásty o 2 procentech HDP na obranu se jen těžko lepí nějaké smysluplné plány vyzbrojování.

Častěji se také mluví o mzdách, které jsou v hlubokém propadu ve srovnání s reálnou hodnotou, kterou měly před covidem, tedy před pěti lety. Jinými slovy, po pěti letech máte reálně – po odečtu inflace – míň než předtím. Jen náklady na bydlení, energie, vodu, služby nebo potraviny radostně rostly. Lidé se bojí, volí raději úspory než nějaký větší výdaj. V létě se finanční situace domácností  podle některých průzkumů trochu lepšila, ale z tragicky nízké úrovně.

https://assets.kpmg.com/content/dam/kpmg/cz/pdf/2024/Prezentace k financ%C3%ADm dom%C3%A1cnost%C3%AD 2024.pdf

Teď však domácnosti dostanou nový náraz, protože koho to nevytopilo, ten bude pomáhat příbuzným. Dá se čekat rozhodná exploze mzdových požadavků, kterým bude podnikatelská sféra čelit zvyšováním tlaku na dovoz laciných pracovních sil ze zahraničí (imigraci). Může se blížit nástup nezaměstnanosti. Reakce společnosti mohou být podobné jako v Německu nebo ve Francii, kde se prosazují antisystémové strany. Je to jako když se zmítáte v horečkách a pomůžou vám až protichřipkové antigeny. Systém je pro většinu společnosti zničující a to vyvolává obranné reakce. Některé pravé, jiné levé, ale v základních věcech, jako je odpor proti válce a drahotě, se shodnou.

Koruna to musí přežít. Centrální banka má péči o naši měnu o to těžší, že vedle otřesené domácí ekonomiky a rostoucího státního zadlužení ji ještě omezují obrovské devizové rezervy, které jsou znovu na úrovni někdejšího kurzového závazku, tedy revolučního vývoje po 7. listopadu 2013, kdy se ČNB za Singerova guvernérství rozhodla pro povzbuzení ekonomiky slabou korunou. To se dělá tak, že se nakupují eura a dolary do rezerv. Koruny vydáváte, eura hromadíte. ČNB tak během tohoto cyklu vypustila do oběhu 2 biliony korun v době, kdy HDP ČR činil 4 biliony korun. A pak už jí nezbylo, než aby se o ty dva biliony bála, nic jiného se s takovou lavinou peněz nedalo dělat.

Obrazně řečeno, v ČNB si udělali golema, a pak ztratili šém, bez kterého už uměl jenom bořit. Fakticky to znamenalo, že měnovou politiku už neurčuje centrální banka, ale její devizové rezervy. V takové situaci musíte trvale udržovat vyšší úrokové sazby, než by bylo normálně třeba. Což jsme také viděli. Republiku to místo povzbuzení ochromilo, zpomalilo její investice a technologický vývoj. Konkurenceschopnost poklesla. Když pak přišla inflace, byla taky vyšší, než kdekoliv jinde.

Současný guvernér ČNB Aleš Michl, který nastoupil v červenci 2022, tuto politiku soustavně odsuzoval, ale měli jsme covid, máme válku a doznívá energetická krize s historickou inflací, takže moc prostoru na to neměl. Přijal aspoň rozhodnutí v dalších oblastech, jako že nebude úročit povinné rezervy komerčních bank u ČNB, aby je zbavil pohodlí bezpracných zisků od centrální banky a přinutil k aktivnější úvěrové politice. To mu vyneslo nepřátelství bankovního sektoru.

Rezervy roku 2022 chvíli klesaly, ale pak se jejich hodnota v zahraniční měně vrátila na předchozí úroveň.

https://www.kurzy.cz/ekonomika/devizove-rezervy/

Guvernér Michl už se s tím zřejmě smířil a hledá nástroje, jak z nich vyždímat nějaký výnos. Je tu totiž ještě jeden problém. Posilování koruny, které je ve prospěch konkurenceschopnosti republiky, protože zlevňuje dovoz nových technologií, je z hlediska bilance ČNB ztrátovou záležitostí. Například při současné výši rezerv 138 miliard eur by posílení kurzu EUR/CZK o jednu kačku oslabilo účetní hodnotu těchto rezerv o 138 miliard korun. Připišme je tedy ke ztrátě.

Při oslabování koruny ČNB zase vydělává, takhle roku 2023 umazala 55 miliard korun z nejvyšší kumulativní ztráty v historii, která byla v době Michlova nástupu 487 miliard korun. Samozřejmě, že platí pravidlo, že centrální banka má tolik peněz, kolik zrovna potřebuje. Hbité prstíky rychle vyťukají sebevětší číslo, a je to tam. Jenže všeho do času. Převládá názor, že tato ztráta se někdy bude muset uhradit reálnými penězi, třeba ze státního rozpočtu. To je další pecka na cestě.

Když se Michl zasní, vidí zhruba desetinu rezerv akciích a  část v jiných než státních dluhopisech, zatímco nyní je většina v neúročené hotovosti. Potřebuje proti ztrátě nějaký výnos, který by mohl pokrýt posilování koruny. Ale riskujte peníze do akcií, když se potácí i Volkswagen!

Zapadnout by neměla změna v Michlově týmu. Odchází architekt kurzového závazku Tomáš Holub, nesmírně kvalifikovaný a talentovaný centrální bankéř, který však vsadil na špatnou kartu. Byl průkopníkem užívání modelů a možná jim pak příliš věřil. V době politické krize, když si Šlachta přišel pro premiéra Nečase přímo na vládu, byla obava z hospodářského poklesu, ale úroky byly tou dobou skoro na nule. Holub, tehdy šéf měnové sekce, se zalekl možnosti, že by povzbuzovací impuls spočíval v poklesu úroků pod nulu a prosadil oslabování koruny. Pak už se toho musel držet, takže to muselo skřípat, když nastoupil Michl v protisměru. Holuba vystřídá nový člen bankovní rady ČNB Jakub Seidler, kde asi vládne shoda.

Pro zajímavost, Japonsko žilo s 17 let s úrokovými sazbami na technické nule (0,1 procenta) a zvýšilo je až v minulých dnech na závratných 0,25 procenta (alespoň tak o tom všichni píšou). Mnozí si kladou otázky, proč ta nula nebo i záporné sazby tak dlouho nikomu nevadily. Inu, příčiny byly zhruba dvě.

První, byla deflace, kdy ceny postupně klesaly z nebeských výšin, kam je vyhnala realitní bublina 90 let. Když máte pokles cen o dvě procenta a úrokovou sazbu nula, dostáváte reálný úrok 2 procenta, což je světový standard. Pohoda. U nás to bývá nejčastěji obráceně. Soustředění na nominální sazby proto může být matoucí.

A druhá příčina je možná ještě důležitější. Japonci dbají na svoji suverenitu a cizince do svého bankovního systému moc nepouštějí. Proto je nemusí zajímat, v jaké směnném kurzu jsou zrovna jejich dluhy počítány, protože je to prakticky všechno v jenech, a tam je jeden jen pořád jeden jen, ať už si dolar dělá, co ho napadne. A že si dělá! Jak dolar, tak jen jsou tradičně nesmírně volatilní.

Japonci jsou navíc vlastenci. Když jim vláda řekne, že jejich vklady v bankách jsou v bezpečí, všichni ukázněně kývnou a žádné panické výběry nehrozí. Jak je vidět, všechno neobsáhnou nějaké matematické modely, které centrálním bankám nahrazují delfské věštkyně.

Zbyněk Fiala

vasevec.cz