Nebýt skautů, kteří ten stan půjčili, možná by to všechno bylo jinak.  Ze společnosti Radiojournal se pak stal Československý rozhlas  a pak už to šlo ráz na ráz. Budovou na Vinohradské, kam se později rozhlas přestěhoval, v pravidelných intervalech produsávaly holínky, do rozhlasu se volali čeští policisté a taky byla za státní hymnou slyšet střelba.  Až se rozhlas  nakonec stal Českým.  Doufejme, že jediná revoluce, která rozhlas v nejbližších dějinách čeká, bude jen ta technologická a sbírka holínek v archivu se už nerozroste.

Třítýdenní schůze parlamentu skončila. Mám zvláštní dojem, jakoby poslancům jejich práce byla v podstatě jedno, Jednání sněmovny jsou utahaná. Pamatuji bohatýrské doby, kdy všichni sice nebyli přikázáním místopředsedkyně sněmovny ctnostní, ale zástupce lidu práce bavila, i oni se dokázali bavit a práce jim odsýpala.  Vzpomínám na  Miloše Titze, Karla Laštůvku, Karla Vymětala, Evu Novákovou, Waltra Bartoše….  Jejich slovo platilo, jak slíbili, tak i konali. Ctili politický program svých stran. To, co dělali, je zajímalo, vzdělávali se a široce informovali dříve,  než rozhodovali. Nebyli to jen úředníci s hypotékou.

Sněmovna zvolila do rozhlasové rady kuchaře Ivana Vodochodského. Hejna nactiutrhačných anonymů, rozesílaných se smíchovské internetové kavárny po něm toužila, je tedy tam. Třeba bude dobrý, ale dobrý začátek to, žel, není.  Ale s tím se musí vyrovnat sám.  Možná by bývalo bylo lepší volbu opakovat.

Rozhodně se ale bude opakovat volba do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Jako již minule, nedostala se do Rady favoritka, navržená klubem ANO, Jana Kasalová. Do Rady se nedostal ani Václav Mencl, navržený klubem ODS. Nad Kasalovou, ač navrženou koaliční  stranou, zjevně nadšení nepanuje.

Sněmovna schválila novelu ústavy, která rozšiřuje pravomoci NKÚ.   Pravděpodobně i na Český rozhlas a Českou televizi, což Ústava, samozřejmě, nevyjmenovává, to až zákon. Jen by bylo dobré, kdyby poslanci měli na paměti, že není možné oběma institucím kontrolovat umělecké výkony.  Jakkoliv tvrdí, že do „umění“ sahat nebudou, ale  dokud to tam není napsáno, jako by nebylo. V současné atmosféře ve sněmovně se obávám, že by poslanci rozebírání médií veřejné služby jen přihlíželi.  Maximálně by možná něco slíbili.

Sněmovnou prošla novela autorského zákona, která prodlužuje práva je zvukovým nahrávkám z 50 na 70 let.  Žádný z pozměňovacích návrhů neprošel, jde totiž o pouhou aplikaci evropské normy, která už jednou ve sněmovně byla, ale rozpuštění sněmovny ji předběhlo.  Doba se prodlužuje proto, že lidský život se prodlužuje. Tvrdí EK, v níž ještě není dostatek pirátů. Novela dále řeší  osiřelá díla a autorská práva  nálezců neznámých děl.

Miroslav Kalousek  se podíval na facebook ANO a zjistil, že příznivci  jej hodlají pověsit.  „Já jsem večer zpytoval svědomí a v rámci toho zpytování svědomí jsem navštívil facebookové stránky hnutí ANO 2011, abych tam snad načerpal nějaké důvody k tomu, abych tento názor mohl korigovat. Jakýsi váš příznivec, dámy a pánové, tam napsal námět na scénář nového českého filmu Je třeba zabít Kalouska. A hnutí ANO oficiálně prostřednictvím svého administrátora stránek píše: Tak to je ovšem úžasný film.  Povzbuzeni oficiálním názorem druhé nejvyšší parlamentní strany pak příznivci píší jeden za druhým: Pověsit ho na hák hlavou dolů. Ony ty padesátá léta, to musela být krásná doba. Některé praktiky z komunismu by neměly být zapomenuty, hodily by se totiž pro některé poslance z řad TOP 09 a ODS. Prosím, prosím, do toho filmu Je třeba zabít Kalouska chci složit muziku, kde by hlavní housle hrál těžký kulomet. A tak dále, a tak dále.“  Měl pravdu. Sociální sítě a možnosti diskusí pod články přitahují méněcenné šílence, kteří tím vybíjí svou frustraci. Zabránit se tomu asi nedá. Sociální sítě si musí moderovat buď administrátor, určený ku internetovým aktivitám organizace či ten, koho profil to je. Já lidi, kteří se ke mně chovají sprostě či omílají stále totéž dokola blokuji, případně blokuji toho, v jehož profilu se útoky odehrávají.  Někteří mají pocit, že se na netu může všechno. Pokud si to myslí pologramotní frustráti, to se dá pochopit, ale musela jsem zablokovat takto i tiskovou mluvčí poměrně velké a známé kliniky, která nechávala na svém profilu své „přátele“ řádit neuvěřitelným způsobem.  Vím, že bych ji nejen nezaměstnala, ale ani nikomu nedoporučila jako tiskovou mluvčí.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl, že Reflex  nesmí používat k označení Tomia Okamury výraz „Pitomio“ .  Reflex takto označoval šéfa hnutí Úsvit  přes rok,  ale musel se za to omluvit. Vtipné je, že prozatím výrazem „Pitomio“ nesmí označovat Tomia Okamuru  pouze Reflex. Dokud soud nezakáže všem používat novotvar Pitomio. Za orálka se ještě výrok soudu netýká.

Novým předsedou Rady Českého rozhlasu se stal historik  Michal  Stehlík, bývalý děkan  Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.  Novými místopředsedy se stali bývalý ředitel stanice Praha Jiří Vejvoda a vysokoškolský učitel Petr Šafařík.

Největší tuzemskou politicko-mediální bombou byl rozhovor ministra obrany Martina Stropnického pro agenturu Reuters, v níž se vyjádřil, že vzhledem k historickým zkušenostem by asi obyvatelé Česka nebyli nadšeni trvalou přítomností cizích vojsk na svém území.  Tuto svou fantastickou odvahu říci jednou pravdu ovšem vzápětí ztratil. Tváří v tvář kádrovákům ze sněmovny, kteří sice vojska Varšavské smlouvy na našem území doma pod peřinou nenáviděli, ale vojska NATO jsou jistě něco jiného. Inu, co si budeme nalhávat, pevnost páteře není zrovna silnou stránkou ministra a tak nakonec prohlásil, že to bylo nepochopení a vojska armád NATO miluje a touží po nich. Jen bych ráda podotkla, že Česká republika je rovněž členem NATO a tudíž zde vojsko NATO již máme. Aniž nám to tak připadá. Pravdou je,  že vojáci jiných zemí NATO zde jsou též. To co zde není a snad doufám ani nebude, je exteritoriální území vojenské základny,  kde by neplatily české zákony a jejíž obyvatele by česká armáda nemohla kdykoliv vypovědět... Takto plánovala americká armáda nenápadně přísun jaderných hlavic k antiraketám v Polsku a masivní zvýšení výkonu radaru v Brdech. Měli bychom si stále opakovat pacifistické heslo: Cílem je nebýt cíl.

Největší bomba globalizovaného mediálního světa vybuchla v newsroomu deníku New York Times.  O funkci přišla šéfredaktorka Jill Abramson.  Důvody jsou mírně nejasné, ale pravděpodobně šlo o to, že sice dokázala deník vést ekonomicky a čtenářsky úspěšně, ale neuměla zacházet s lidmi. Podle zpráv s newsroomu, které se na Twitteru objevily zhruba deset vteřin po oznámení jejího odchodu,  zacházela Abramson s lidmi necitlivě, zbytečně je ponižovala, „ztratila s newsroomem zcela kontakt“  a novináře nemotivovala. Nejvíce jí vyčítali, že v době, kdy New York Times propustil  velké množství zaměstnanců a zejména ve dnech, kdy propuštění firmu opouštěli, nebyla v redakci, ale odjela na festival nezávislých filmů Sundace.  Její odchod tedy nebyl tak zcela dobrovolný, jakkoliv první zprávy zněly, že odchází kvůli tomu, že její plat a benefity jsou mnohem menší než ty, které měl její (mužský) předchůdce.  Vydavatel Artur Sulzberger, který  odchod Abramson ohlásil, instaloval na její místo  Deana Baqueta, jehož povýšení novináři New York Timesů přivítali.

Německá hackerská organizace   Chaos Computer Club (CCC), nabízí čestné členství bývalému analytikovi amerických zpravodajských služeb a rektorovi univerzity v Glasgow Edwardu Snowdenovi a Chelsea Manning,  která se ještě před poměrně krátkou dobou jmenovala Bradley. Manning stála za únikem diplomatických depeší,  zveřejněných WikiLeaks. Minulou neděli si to odhlasovali členové klubu.   Rovněž hodlají podpořit Snowdena, který nyní žije v Rusku, finančně. Pravda, při současné politické situaci je vrcholně nepravděpodobné, že by byl do Spojených států vydán.

V těchto dnech se v Cannes v té ohavné stavbě festivalového paláce, koná – jak jinak – filmový festival.  Letošní je zajímavý filmem „Grace of Monaco“,  volně pojímajícím život monacké kněžny.  Proti filmu se vzedmula vlna odporu ze strany vládnoucího monackého rodu Grimaldiů, který vyzval k jeho bojkotu.  Podle kritiků to sice může filmu napomoci ke kontroverznosti a tím i k větším výdělkům, ale rozhodně nejde o „oscarový materiál“.   Dokonce se hovoří o tom, že film bude přestříhán. Ani tak prý se na slavnou sošku nepodívá ani z dálky.  Potlesk po premiérovém promítání – jeho francouzské verzi (verzí existuje víc) bylo prý lze nejspíše označit za zdvořilý a krátký.

A další rok už možná budou Oscary udělovat v Pekingu. Brutálně se rozvíjející čínská ekonomika totiž začala vyrábět filmy v takovém rozsahu, že Hollywood válcuje.  Už nyní američtí filmoví tvůrci považují Peking za svou diváckou základnu, ale pravděpodobně jim brzo zamrzne úsměv. Zánovní čínský prezident Si Ťin-pching totiž nedisponuje jen manželkou, která se vloni ocitla na seznamu nejlépe oblékaných žen světa,  ale rovněž hodlá povzbuzovat čínské filmaře k práci. Již nyní jich Čína ročně vyrobí filmů asi pět tisíc.
Zdá se, že karty se rozdávají znovu.