Faktografii k Hitlerově projevu lze čerpat z úvodního slova Lukáše Beera z vydání souboru Hitlerových projevů brněnským nakladatelstvím Guidemedia z roku 2012.

Americká veřejnost posléze s velkým napětím vyčkávala reakci Adolfa Hitlera a její očekávání bylo spíše optimistického charakteru. Tamější veřejné sdělovací prostředky komentovaly a americká politická místa interpretovala totiž blížící se svolání zasedání Říšského sněmu, před kterým měl vystoupit Adolf Hitler, v tom smyslu, že německý Vůdce přece na tuto výzvu nemůže odpovědět jednoznačně odmítavě.

Co k tomu dodat? Kdyby to všechno nebyla předehra k nejstrašnější válce světových dějin, jevil by se projev jen chorobným výplodem šílence. Dnes už dávno víme, že hrubé podcenění Hitlera bylo jednou z fatálních chyb, které umožnily způsobit vše následující.

Čechy a Morava

Když se v průběhu stěhování národů začaly, z příčin nám nevysvětlitelných, stěhovat německé kmeny z dnešního česko-moravského prostoru, vsunul se do tohoto prostoru mezi ně a mezi Němce, kteří ještě zbyli, cizí slovanský národ.

Jeho životní prostor je od té doby ve formě podkovy obklíčen německým národem. Hospodářsky je trvale nemyslitelná samostatná existence těchto zemí, kromě v souvislosti s německým národem a s jeho hospodářstvím.

Národní zničovací politika, zahájená pod tlakem české většiny zvláště po versailleském diktátu, z části však také hospodářské podmínky a vzrůstající nouze vedly k vystěhovalectví tohoto německého elementu, takže počet Němců, kteří tam zbyli, poklesl asi na 3,7 milionu. Území je na svém okraji uzavřeně osídleno Němci, má však také uvnitř velké německé jazykové ostrovy.

Český národ je nám svým původem cizí. Avšak v tisíciletém společenství byla jeho kultura formována a vytvořena podstatně pod německým vlivem. Jeho hospodářství je výsledkem příslušnosti k velkému německému hospodářství.

Hlavní město této země bylo na čas německým císařským městem, je v něm nejstarší německá univerzita. Četné domy, radnice, šlechtické a měšťanské paláce jsou svědky německého kulturního vlivu. Český národ sám vytvořil svůj poměr k národu německému ve staletích tu těsněji, tu volněji.

Každé těsnější přimknutí vedlo k rozkvětu německého a českého národa, každé rozdělení ke katastrofě.

Skutečně byla období, v nichž respektování vzájemných národních skutečností bylo něčím samozřejmým. Demokratičtí mírotvorci z Versailles se mohou dovolávat zásluhy, že tomuto českému národu přiřkli zvláštní úlohu brabanta, kterého je možné nasadit proti Německu.

Neboť tento stát, jehož takzvaný státní národ byl v menšině, mohl být zachován jedině brutálním znásilňováním národnostní většiny.

Úloha mnohonárodnostního Československa

Toto znásilňování bylo však opět myslitelné jedině za poskytnutí ochrany a pomoci ze strany evropských demokracií. Tato pomoc se však dala samozřejmě očekávat jedině tehdy, jestliže tento stát věrně převezme a bude ochoten hrát úlohu, která mu byla přidělena při jeho zrození.

Čím více chtěl tento stát plnit tuto svou úlohu, tím větší byl odpor národnostních menšin, které se tomu vzpíraly.

Původně mělo Německo v podstatě jenom jeden zájem, a sice vysvobodit tyto téměř 4 miliony Němců v této zemi z jejich nesnesitelné situace a umožnit jim návrat do jejich vlasti a tím i k tisícileté Říši.

Nikdy jsem nezanechával pochybností o tomto svém stanovisku.

Zajisté, dokud bylo Německo samo bezmocné a bezbranné, mohlo se toto znásilňování téměř 4 milionů Němců provádět bez praktického odporu Říše.

Jakmile však po vítězství nacionálního socialismu museli tito vlastizrádci přeložit svůj domicil tam, odkud také přijímali své peněžité podpory, bylo řešení tohoto problému již jenom otázkou času. A šlo přitom výlučně jen o otázku tím postižených národností, nikoliv o otázku západní Evropy. Bylo zajisté pochopitelné, že se západní Evropa zajímala o umělý stát, vytvořený v jejím vlastním zájmu.

Ale také finanční podporování tohoto státu sledovalo jenom jedinou vůdčí myšlenku: Vytvořit vojensky vysoce vyzbrojený stát s úkolem, být baštou vnikající do Říše, baštou, která – buď jako východisko vojenských podniků ve spojení se západním vpádem do Říše nebo jenom jako opěrný bod pro letadla – slibovala cenu, o níž nelze pochybovat.

Je proto pochopitelné, že se vedení německého státu ze své strany rovněž rozhodlo zničit toto bombardovací letiště. Neučinilo toto usnesení snad z nenávisti k českému národu. Právě naopak.

Neboť v průběhu tisíciletého soužití byla mezi německým a českým národem často staletí období nejtěsnější spolupráce a mezi nimi ovšem jenom krátká období napětí.

Já sám jsem také v těchto letech boje nevystupoval vůči českému národu nikdy jinak, nežli jako ochránce nejen jednostranného národního a říšského zájmu, nýbrž také jako muž, jenž má český národ v úctě.

Nikoliv: český národ by pravděpodobně, podle své velikosti a své polohy, musel nést následky mnohem strašlivější, ano, jak jsem přesvědčen, následky katastrofální. Jsem šťasten, že se, byť i k hněvu demokratických interesentů, podařilo odvrátit zásluhou naší vlastní umírněnosti, avšak také zásluhou prozíravosti českého národa tuto středoevropskou katastrofu.

Nacionálněsocialistické Německo nepomýšlí na to, někdy popírat rasové zásady, které jsou naší hrdostí. Prospějí nejen německému, nýbrž také českému národu.

Co však požadujeme, je respektování historické nezbytnosti a situace, hospodářsky vnucené, v níž se všichni nalézáme.

Pro cizinu byli Češi jenom prostředkem k cíli

Když jsem dne 2. února 1938 ohlásil v Říšském sněmu řešení tohoto problému, byl jsem přesvědčen, že jsem poslušen středoevropské nezbytnosti. Neboť ještě v březnu 1938 jsem věřil, že by se mohlo podařit vyřešit menšinovou otázku v tomto státě cestou pomalého vývoje a dříve nebo později zabezpečit smluvní spoluprací onu společnou platformu, která by nejen politicky, nýbrž především také hospodářsky mohla být prospěšná pro zájmy nás všech.

Neboť tehdejší lež o německé mobilizaci byla zřejmě inspirována z ciziny a předložena Čechům, aby Německé říši byla způsobena taková prestižní porážka.

Já sám za sebe jsem byl rozhodně ochoten pokusit se s trpělivostí, a bude-li to nutné, na dlouhá léta o takový mírumilovný vývoj. Avšak právě toto mírumilovné řešení bylo štváčům z demokracií trnem v oku. Oni nenávidějí nás Němce a nejraději by nás vyhubili.

Čím jsou však pro ně Češi?

Těmto západoevropským mírovým štváčům nešlo o to, vybudovat mír, nýbrž nechat prolévat krev, aby se jim tímto krveproléváním podařilo rozeštvat národy a potom nechat prolévat krev ještě více.

Podle jejich mínění zbyly pro Německo již jen dvě možnosti: Buď přijmout tuto českou mobilizaci a tím spolknout zahanbující porážku, nebo mít konflikt s Československem, krvavou válku a tím snad i možnost zmobilizovat národy západní Evropy na těchto věcech vůbec nezainteresované, dostat je rovněž do potřebného smrtícího rauše a utopit pak lidstvo v nové katastrofě, při které mají jedni tu čest přijít o život a ti druzí to potěšení provozovat své válečné kšefty.

Vy znáte, moji poslanci, mé rozhodnutí, které jsem tehdy ihned učinil:
1. Vyřešit tuto otázku, a to ještě v roce 1938, nejpozději 2. října.
2. Připravovat toto řešení všemi oněmi prostředky, které nemohou zanechávat pochybnosti o tom, že každý pokus vměšovat se by byl odražen nyní sjednocenou silou národa.

Tehdy jsem nařídil a rozkázal vybudovat naše západní opevnění.

Je v podstatě dokončeno a nyní doplňováno mnou později nařízenými liniemi před Aachenem a Saarbrückenem. Také tyto linie jsou již ve velké míře schopny obrany. Za stavu, v němž se dnes nalézá toto nejmohutnější opevnění všech dob, se může německý národ oddávat uklidňujícímu přesvědčení, že se žádné moci na světě nepodaří tuto frontu někdy prorazit.

Mnichovské mírové řešení

Když pak provokační pokus s českou mobilizací ještě nevedl k žádoucímu výsledku, začalo druhé období, v němž docela neskrytě vystupovala tendence pro tuto věc, která se týkala výlučně jen střední Evropy.

Nebylo ostatně vůbec nutné konat mnichovskou konferenci, neboť tato konference se konala jenom proto, že státy zprvu poštvané k odporu za každou cenu si později, když problém naléhal na řešení tak nebo onak, musely se formou více méně slušnou pokusit umožnit si ústup. Neboť bez Mnichova, totiž bez vměšování těchto západoevropských států, by bylo řešení celého problému – kdyby vůbec bývalo došlo k takovému přiostření – pravděpodobně hravě snadné.

Mnichovské rozhodnutí pak vedlo k tomuto výsledku:
1. Navrácení nejpodstatnějších částí německého okrajového osídlení v Čechách a na Moravě Říši.
2. Nedořešení ostatních problémů tohoto státu, to jest navrácení, popřípadě vyloučení tam zbývajících maďarských a slovenských menšin.
3. Otevřená zůstala ještě otázka záruk. Záruky pro tento stát, v případě Německa a Itálie, byly předem podmíněny souhlasem všech s tímto státem sousedících interesentů a tím tedy skutečným řešením otevřených otázek, které se těchto interesentů týkají. Tyto otázky zůstaly otevřené:
Zaprvé: Vrácení maďarských částí Maďarsku,
zadruhé: vrácení polských částí Polsku,
zatřetí: řešení slovenské otázky a začtvrté: řešení ukrajinské otázky.

Jak je vám známo, ihned, sotva započalo vyjednávání mezi Maďarskem a Československem, se obrátili jak českoslovenští, tak i maďarští zmocněnci na Německo a na Itálii, stojící po našem boku, s prosbou, aby jako rozhodčí soudcové provedli stanovení hranic mezi Slovenskem, Karpatskou Ukrajinou a Maďarskem. Tím tedy tito interesenti sami nevyužili možnosti apelovat na čtyři mocnosti, nýbrž výslovně se jí zřekli, respektive ji odmítli.

Rozhodčí výrok Itálie a Německa vůbec neuspokojil – jak je tomu vždy v takových případech – ani jednu ze stran.

Bylo jasné, že za takových okolností je také zbývající část státu tohoto dřívějšího versailleského porodu odsouzena k smrti.

Zmiňuji se o tom kvůli ilustraci pocitu ohrožování Německem, kterým prý podle názoru amerických jasnovidců trpí rumunská vláda.

Nastal tedy onen okamžik, kdy jsem se rozhodl prohlásit jménem říšské vlády, že nepomýšlíme na to a nechceme se dále nechat zatěžovat záštiplnými předsudky, že si snad udržujeme otevřenou cestu k německému pochodu do Rumunska a že se tedy nestavíme na odpor proti přání Polska a Maďarska po společné hranici. Poněvadž se kromě toho česká vláda vrátila ke svým starým metodám a také Slovensko projevilo své přání po samostatnosti, nemohlo již být řeči o dalším zachování statutu. Versailleská konstrukce Československa se přežila sama.

Německo proto také několik dnů před rozkladem tohoto státu odmítlo dotaz, který přišel z Anglie a Francie, ohledně záruk, neboť pro to již chyběly všechny, kdysi v Mnichově ustanovené, předpoklady. Právě naopak. Když se konečně německá říšská vláda – již poté, co se tento útvar (ČSR – pozn. vyd.) začínal rozkládat a prakticky se již rozložil – rozhodla nyní rovněž zakročit ze své strany, stalo se to jen jako výkon samozřejmé povinnosti. Nutno ještě podotknout toto:

Já sám jsem tehdy ubezpečil pana ministra Chvalkovského, že s předpokladem loajálního zacházení s velkými německými menšinami, které zůstaly v českých zemích, a za předpokladu uklidnění celého státu, se může spolehnout na loajální stanovisko Německa a že z naší strany nechceme činit tomuto státu nijaké překážky.

Připomněl jsem tehdy také, že zachování tak mohutného vojenského arzenálu ve střední Evropě nemá smysl ani účel a že by muselo být považováno jen za ohnisko nebezpečí.

Ustavičně vzrůstající šeptaná propaganda, jakož i postupný návrat českých časopisů k dřívějšímu způsobu psaní musely ukázat i nejpošetilejším lidem docela jasně, že již v krátké době budou obnoveny staré poměry.
Nebezpečí vojenského konfliktu bylo pak o to větší, jelikož se vždy muselo počítat s tím, že nějací šílenci by se mohli zmocnit tam nahromaděného obrovského množství válečného materiálu.

V tom bylo nebezpečí výbuchů dohledného rozměru. Na důkaz toho vám chci, moji poslanci, poskytnout pohled na přímo obrovské číslice tohoto středoevropského mezinárodního skladiště třaskavin. Po obsazení tohoto území bylo zabaveno a zajištěno:

• Letectvo:

Letadla 1582
Protiletadlová děla 501

• Armáda:

Děla (lehká a těžká) 2175
Vrhače min 785
Tanky 469
Kulomety 43 876
Pistole 114 000
Pušky 1 090 000
Střelivo:
Střelivo pro pěchotu – více než jedna miliarda střel.
Střelivo pro děla a střelivo plynové – přes tři miliony střel.
Ostatní válečný materiál všeho druhu, jako
• pro výstavbu mostů,
• rádiová technika,
• světlomety,
• měřící přístroje,
• motorová vozidla a zvláštní motorová vozidla v těch největších množstvích.

Jsem přesvědčen, že je štěstím, že se mi podařilo zásluhou odpovědných mužů na druhé straně, projevivších se v poslední minutě, zabránit takovému výbuchu a nalézt řešení, které podle mého přesvědčení definitivně odstraňuje ze světa tento problém jakožto ohniska středoevropského nebezpečí