Jakýmsi mostem mezi mým západním týmem a arménskými specialisty byl určen arménským ministerstvem financí Artur Harutyunyan. Tento mladý absolvent s MBA titulem (American University of Armenia) měl zkušenosti z práce v poradenské firmě AFSME (Armenian Foundation for Small and Medium Enterprises – EU projekt TACIS) a z práce v Německu. Tam působil jako nezávislý arménský expert na projektech německé vlády v Arménii. Spolupráce přerostla v hluboké přátelství, o kterém bude řeč v připravované knize – 77, a ničeho nelituji, s plánovaným prodejem 1. svazku před Vánocemi 2023.

Autorem pojmu genocidy je polský právník židovského původu Rafael Lemkin (1900 – 1959). Na právní koncepci genocidy začal pracovat již ve dvacátých letech minulého století v rámci studia případů masového násilí proti křesťanům v Osmanské říši během první světové války. První Lemkinův návrh právní koncepce postihování masového násilí zazněl v roce 1933 na konferenci v Madridu (tehdy pod pojmem barbarství), symbolicky ve stejném roce, kdy se Adolf Hitler v Německu chopil moci. Lemkin však mezi delegáty konference nenašel podporu. Až v roce 1948 se skupině právníků a aktivistů kolem Rafaela Lemkina podařilo prosadit přijetí mezinárodní Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy. Byla to první mezinárodní lidskoprávní úmluva vůbec. V následujících desetiletích tuto úmluvu ratifikovalo 152 zemí (k červenci 2019), které zahrnuly zločin genocidy do svých právních systémů.  

Zločin genocidy se stal součástí tzv. Římského statutu Mezinárodního trestního soudu, který vznikl v roce 2002. Jako stálý soudní dvůr se sídlem v Haagu stíhá pachatele genocidy, zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a od roku 2010 i zločinu agrese. Definice genocidy podle Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy a Římského statutu je výchozí i pro systematické zkoumání původu, příčin a důsledků genocidního jednání v rámci mezinárodního oboru studií genocid. Obor vznikl v 80. letech minulého století v anglosaském akademickém prostředí. V současné době je reprezentován Mezinárodní asociací odborníků na genocidu (International Association of Genocide Scholars). Jsou-li mezi nimi Češi, nevím.

Připomínám, že k předem uvedeným a všeobecně uznávaným zločinům řadím i kulturní genocidu ve smyslu knihy Cultural Genocide, autorky a právničky Tatevik Grigoriam (2014, ISBN 978-99941-2-817-4) a autogenocidu, spáchanou vlastní vládou či lidem.

Arménie a Ázerbájdžán vedou o toto území dlouholetý spor. V letech 1992–1994 probíhala o Náhorní Karabach, který tvoří v Ázerbájdžánu enklávu, oddělenou od Arménie takzvaným Lačinským koridorem, otevřená válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Válka zasáhla citelně i civilní obyvatelstvo. Od začátku roku 2013 se srážky na frontové linii zintenzivnily. K eskalaci konfliktu došlo 2. dubna 2016, kdy vypukly boje podél celé hranice s Náhorním Karabachem. Druhou válku o Náhorní Karabach představoval vojenský konflikt mezi Arménií, mezinárodně neuznanou Republikou Arcach a Ázerbájdžánem, vojensky podporovaným Tureckem. Konflikt trval od září do listopadu 2020 a byl ukončen podepsáním dohody. Oznámil ji 10. listopadu 2020 prezident Putin s tím, že na dodržování příměří budou dohlížet ruští pozorovatelé. V květnu 2023 Arménie vyjádřila ochotu uznat Karabach za součást Ázerbájdžánu.

Připomínám, že neuznaná Náhorní karabašská republika (NKR) se po prohrané druhé karabašské válce v roce 2020 ocitla ze všech stran obklopena nejen de iure, ale i de facto ázerbájdžánskými územími. Jediným spojením s Arménií byl takzvaný Lačinský koridor, který Ázerbájdžánci od prosince 2022 fakticky blokují.

Zpočátku tak zvaní ekologičtí aktivisté bránili nákladům v průjezdu. Od dubna je na silnici ázerbájdžánská blokáda. Ve skutečnosti jsou Arméni nuceni opustit Náhorní Karabach, nebo přijmout ázerbájdžánskou svrchovanost nad tímto územím. Skutečné středověké obléhání. Tak popsal před několika dny arménský ministr zahraničí Ararat Mirzojan stav, v němž se nyní nachází obyvatelstvo zbývající části Náhorního Karabachu mimo kontrolu Baku. Do Náhorního Karabachu nyní nejsou dodávány žádné potraviny, žádné léky, žádné palivo, nic, citovala Mirzojana agentura Sputnik Armenia.

Arménský premiér Nikol Pašinjan v rozhovoru pro list La Repubblica předevčírem prohlásil: Mír mezi Arménií a Ázerbájdžánem je možný pouze po vzájemném uznání územní celistvosti na základě Alma-Atské deklarace z roku 1991. Poznamenal, že jinak nikdy nebude mír, zdůraznil, že práva a bezpečnost karabašských Arménů musí být zajištěna a garantována a připustil, že v současné době je velmi obtížné posoudit, jak blízko jsou strany k podpisu mírové dohody.

Německá ministryně zahraničí Annalena Berbocková 31. srpna prohlásila, že cesta z Arménie do Náhorního Karabachu by měla být volná pro humanitární pomoc. Berbocková uvedla, že situace v neuznané republice je na programu zasedání ministrů zahraničí EU 31. srpna ve Španělsku. Téhož dne také ázerbájdžánské ministerstvo zahraničí předalo francouzské velvyslankyni v Baku Anne Boyonové protestní nótu. Důvodem bylo vyslání vozidel pod záminkou humanitární pomoci (a prý) provokativní prohlášení doprovodu, včetně starostky Paříže Anne Hidalgo proti Ázerbájdžánu na kontrolním stanovišti Lačin.  

Vzniká tak dojem, že role Moskvy jako mírotvorce a garanta status quo není viditelná. Arménii zřejmě morálně podporují západní partneři, a Ázerbájdžán se spoléhá na podporu Turecka. Kromě toho se mi jeví, že: 

Cílem zostření situace v Karabachu je zřejmě přimět Moskvu, která trvala na odložení otázky statusu Náhorního Karabachu do budoucna, aby ustoupila a umožnila karabašskou otázku definitivně uzavřít. Tomuto cíli napomohla krátkozraká, někdy až proradná politika arménských úřadů a vláda premiéra Pašinjana. Jím praktikovaná politika dovoluje Baku prosazovat vně dohody de facto i de iure svou svrchovanost nad Karabachem. Arméni se tomu ale brání. Otázku bez odpovědi představuje proto skutečné konání premiéra Pašinjana a skutečnost odeslání humanitární pomoci z Baku, kterou ale Arménie nechtěla přijmout.

S tím ale nesouhlasí Moskva, která se domnívá, že mírové síly s tím nemají nic společného. Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharovová prohlásila: Současná situace v Lačinském koridoru byla důsledkem arménského uznání Náhorního Karabachu jako součásti ázerbájdžánského území. Kromě toho mluvčí ruského ministerstva zahraničí připomněla: Uznání bylo zaznamenáno ve výsledcích summitů za účasti vedoucích představitelů obou zemí pod záštitou EU v říjnu 2022 a květnu 2023. Stačí seznámit se s prohlášením ministerstva zahraničí RF z 15. července v souvislosti se situací kolem Náhorního Karabachu. Proto zdůraznila Zacharová: Považujeme za nevhodné, nesprávné a neoprávněné přenášet v této souvislosti odpovědnost na ruský mírový kontingent, a dodala, že Moskva vidí úkol kontingentu v tom, aby na místě poskytl veškerou možnou pomoc při zajištění práv a bezpečnosti karabašských Arménů v nových podmínkách, které vznikly v důsledku uznání příslušnosti Náhorního Karabachu k Ázerbájdžánu ze strany Jerevanu a arménských úřadů.

Z uvedeného vyplývá, že Rusko je nuceno pohybovat se v extrémně úzkém rámci nových podmínek, o nichž mluvila Zacharovová. Co se skrývá pod pojmem nové podmínky?

1. Jsou to staro-nové nejasnosti mírového mandátu. 
2. Zaneprázdněnost Ruska Ukrajinou a kolektivním Západem. 
3. Snaha Ruska udržovat dobré vztahy s Baku a Jerevanem. 
4. Povinnost Ruska jako zprostředkovatele v konfliktu v historicky strategicky důležitém regionu. 
5. Uznání Karabachu jako ázerbájdžánského území všemi oficiálními aktéry.

Kromě uvedeného připomínám: a) notorickou pasivitu současného arménského vedení, které si v tandemu se Západem vytklo za cíl vytlačit Rusko z jižního Kavkazu, b) mlčení Moskvy, které vyvolává nedorozumění u Arménů, kteří složité ruské a geopolitické hře nerozumějí, a c) mluvení a intervence jiných států a společenství v Arménii, v tomto případě Francouzů a EU.

Francouzi se dnes s humanitární pomocí staví do role hlavních obránců obyčejných Arménů. Cesta delegace vedené pařížskou starostkou Anne Hidalgovou na arménsko-ázerbájdžánskou hranici to indikuje podobně jako výroky člena delegace, senátora Bruno Rataio (předseda frakce Republikánů Nicolase Sarkozyho v horní komoře parlamentu): To, co se dnes děje v Arcach (arménský název pro Náhorní Karabach), vede k etnickým čistkám a genocidě. Prvním důvodem, proč jsme zde, je to, že se odehrává tragédie. To, co se dnes děje, mění Arcach v koncentrační tábor pod širým nebem. Tento pokus o etnickou čistku a genocidu je namířen proti 120 tisícům lidí, z nichž 30 tisíc jsou děti.

Francouzští politici, podobně jako velká většina západních politiků, chápou nálady obyvatelstva, v tomto případě arménského, a chtějí mu proto prodat vzduch v barevném rétorickém obalu, aby poštvali Armény proti mlčící Moskvě. Osobně nevylučuji, že arménská společnost ztrácí důvěru v Rusko jako spolehlivého spojence, který může chránit nejen spojenecké, ale dokonce i vlastní zájmy v regionu. Jaké zájmy Ruska mám na mysli?

Nerozhodnost Moskvy, jak USA vychovávají politické kádry v Arménii a jak převychovávají mladou generaci na protiruskou, umožňuje Ázerbájdžánu (vládě v Baku) chovat se čím dál drzeji vůči formálnímu spojenci, Rusku. Drze, a to nejen v regionálních otázkách, ale také co se týče podpory pozice Kyjeva, zatím prezentované prezidentem Zelenským. Dokazují to výroky ázerbájdžánského velvyslance na Ukrajině Seymura Mardalijeva během nedávného setkání s náměstkem šéfa ukrajinského ministerstva zahraničí. Velvyslanec Mardalijev vyjádřil obdiv k odvaze a nezlomnosti při odrážení ruské agrese, slíbil zvýšit objem balíku pomoci Ukrajině, a to i v otázce odminování, a deklaroval politické závazky týkající se pomoci.

Z uvedeného a zde neuvedeného vyplývá, že okamžik pro podpis arménsko-ázerbájdžánské smlouvy byl promeškán. Moskva má velmi omezené možnosti. Jaké možnosti má Moskva?

1. Demonstrativní.  Rusko musí ukázat a dokázat, že je připraveno tvrdě hájit své zájmy v regionu. Například tím, že Moskva bolestivě nakročí proti Baku, s cílem vytlačit ázerbájdžánské jednotky ze zóny odpovědnosti ruských mírových sil a současně otevřeně oznámí trest za protiruské a protiarménské kroky vlády Nikoli Pašinjana a jemu osobně.
2. Vzdát se v kontextu následujícího příkladu: Moskva není připravena nutit strany k řešení této otázky, protože udržování kontaktů s Baku i Jerevanem se jeví toho času jako správné. Pokud ruská strana podpoří separatismus, odstrčí Baku a ještě více ho přiblíží Turecku. Pokud donutí Jerevan ke kapitulaci, Arménie poběží do náruče EU, poté do NATO.
3. Dohoda prostřednictvím ruského zprostředkování. Moskva (na rozdíl od USA, Francie, EU a Turecka) nezaujímá pro-arménský ani pro-ázerbájdžánský postoj, přihlédnu-li k záměru arménských orgánů vzdát se Karabachu. Tato pozice má ale své nevýhody. Jaké?
   

Moskva dohodou nezíská zpět své pozice v Ázerbájdžánu, kde vsadila na Turecko. Obraz Ruska nejen u arménských úřadů, ale i v arménské společnosti a v proruském Náhorním Karabachu, jehož obyvatelé byli z celé arménské populace nejvíce proruští, bude zničen na dlouhá desetiletí. Rusko zvýší napětí s arménskou diasporou doma u sebe a v zahraničí a tím oslabí svoji diplomatickou a vyjednávací sílu a možnosti působení na mezinárodní scéně.

S ohledem na stále větší a sofistikovanější provokace kolektivního tzv. Západu na ukrajinském a černomořském bojišti, a pokud si Rusko chce udržet kontrolu nad regionem Kavkazu, bude muset dříve či později dokázat tvrdou akcí a ne slovy, kdo je na území Ukrajiny, Černém moři a jižním Kavkaze pánem. Takový důkaz nevěští nic dobrého EU. Genocida proto bude pokračovat v té či jiné a nové formě. Souhlasu netřeba.