Obě data jsou správná, protože mnichovská dohoda byla podepsána 29. září o půlnoci. Tedy v okamžiku přechodu z 29. na 30. září 1938.

Čeští Němci osudově doplatili na to, že kaprál Adolf Hitler zaměstnaný jako říšský kancléř v Německu si vzal v roce 1938 jako rukojmí české tzv. sudetské Němce. Podpis Mnichovské dohody spojenci Československa  (Francií a Velkou Británií) byl vyvrcholením nátlaku s pomocí tzv. utlačovaných sudetských Němců vůči  Československu.

Dnes je notoricky známo, že šlo o dlouhodobou propagandistickou masáž nacistů. Nejsmutnější je, že v tom byli čeští Němci více méně nevinně. Zní to sice kacířsky, ale čeští Němci se vlastně chovali normálně.

Duši českého Němce té doby jsem se pokusil analyzovat v knize „Ústecké kádrování“ (Aos publishing 2016) na základě dokumentů z let 1945 – 1947 na severu Čech v oblasti Ústecka. V knize uvádím, že obyčejný český Němec (jako každý jiný člověk) měl v sobě fotbalového fanouška a zároveň druhou skeptickou (pragmatickou) osobu.

Jen část německého (a později i v ČSR sudeto-německého) obyvatelstva nepodléhala fotbalovému fenoménu. Po omezení nezaměstnanosti v Německu a obsazení Rakouska bylo nadšení českých Němců z Hitlera a jeho pseudofotbalového nacistického týmu pochopitelné.

Ale nacionalistická vlna fotbalového typu nebyla typická jenom pro Německo. Projevovala se vůči Československu územními nároky i v Maďarsku a Polsku.

Nelze se proto divit, že většina Němců fandila velkoněmeckému válečnému klubu, když byl na vzestupu. Jako sportovní kluby mají své roztleskávačky, prapory, emblémy, dresy čili uniformy, též nacisté měli obdobný maškarní arzenál.

Devět z deseti českých Němců nebyli agresivní nacisté. Lze je označit za obyčejné Němce ochotně přijímající vidinu velké (vítězné) Hitlerovy říše.

Od května 1945 byli čeští Němci pro změnu ochotni žít pod vládou kohokoliv, kdo ve válce zvítězil. Prostě Hitlerův experiment se nepodařil, takže jedeme dál jako předtím.

V knize Karneval vítězství (Aos publishing 2018) letos píši o konci 1. světové války, kdy byla katastrofální zásobovací situace. V knize uvádím: „…Ze zkušeností 1. světové války vyplývá, že základem civilizace nejsou velké myšlenky, instituce plné géniů, vznosné stavby a dokonalé komunikace, ale žrádlo. Flákota masa, bochník chleba ve skříni, vařící se brambory v hrnci, sádlo (dnes je spíše v módě olej) něco másla a sardinek, samozřejmě sůl. Neměla by chybět ani cibule a cukr. To je základ civilizace. Žrádlo!

Jenže, v roce 1945 žili čeští Němci v souvislostech daleko krutějších. Již nic nebylo „jako předtím“ – čekal je odsun, až na malé procento odborníků a antifašistů.

Při hodnocení konce 2. světové války se vyskytují názory o odpudivé hysterické nacistické zarputilosti na konci války. Jak jinak si vysvětlit, že téměř až do konce války bylo možné sledovat (zvláště na východní frontě) účinný dlouhodobý odpor německých vojsk?

Mnozí Němci i v květnu 1945 byli plní bezmoci a mnozí i vzteku. Ale byl to důkaz německého nacistického fanatismu? Zdaleka ne.

Vzteklí fanoušci, když prohraje jejich klub, na stadionu reagují mnohdy agresivně. Podobné byly pocity fanoušků - Němců i v roce 1945. Proto nacisté ještě v květnu 1945 na řadě míst masakrovali české obyvatelstvo ze vzteku (projev fotbalového fanouška FC Hitler především v řadách SS) nad budoucností zítřejšího dne.