Samozřejmě, každý bude v současnosti vypouštět mlhu slov o rozpočtové odpovědnosti (všichni jsou odpovědní a někteří zodpovědní). Každý, zleva zprava, vykládá o tom, že je třeba šetřit, efektivně využívat prostředky a hlavně nezadlužovat zemi.

Vládní koalice ODS, TOP 09 a skupina LIDEM se v návrhu ústavního zákona – k němuž je zapotřebí nejméně 120 poslanců a tři pětin přítomných senátorů - zavázala, že vládní výdaje nesmí překročit určitou hranic HDP ročně. V opačném případě nastoupí drastické škrty.

Něco podobného mají země eurozóny, tedy fiskální pakt, který ale současná pravicová vláda odmítá. Ačkoli by signatáře, kteří euro nemají v měnovém provozu, toto neštěstí postihlo až v okamžiku eura. Což tak nějak vyplývá z toho, že se asi milým konzervativním způsobem nechtějí zbavit Karla, Boženy, Bedřicha, Ámose, Františka a TGM, podobně jako Britové své královny. Až na to, že naše bankovky nemají tradici ani jedné generace. Jinými slovy chtějí o měnové politice jakoby rozhodovat na ostrůvku sami. A kavkovským protikladem dle stejného mustru je právě finanční ústava.

Ani eurozóně se s finančním paktem EU nedá počítat, že bude dodržován stoprocentně. Velké země unie, od Francie počínaje, už své výhrady daly najevo. V čem je problém. Prostě v tom, že každá země je na tom ekonomicky jinak a také na ně dopadají důsledky krize jinak. Ukazuje se, že země nemohou vybřednout z krize pouhým šetřením. Přesto je to neotřesitelný kánon konzervativní a neoliberální pravice.

Otřesným příkladem je samotné Řecko, kde byly nastartovány  experimenty na potlačení sociálního státu ultimatem triumvirátu EU, Evropské centrální banky (ECB) a Mezinárodního měnového fondu (MMF). Na základě jejich půjček požadoval takové škrty, že se řecká  ekonomika proměnila na příklad děsivého propadu šesti let v kuse a kraj rygolu není na dohled. Teprve před několika dny přiznala tato trojka, že „došlo k chybám“ při uplatnění této politiky vůči balkánské zemi, protože jaksi nedošlo k efektivitě, ale brutálními škrty jen k prohloubení řecké hospodářské krize. A ta má svoji lidskou podobu, třeba v tom, že 50 procent mladých nemůže sehnat práci.

Takzvaná finanční ústava kalouskovskonečasovské vlády je to samé, jen lokalizované. Paradoxně navrhuje omezení pro budoucí vlády, ačkoliv předpokládá i navýšení státního dluhu. Ve skutečnosti omezuje příštím kabinetům jakýkoliv manévrovací prostor pro další impulsy k povzbuzení ekonomického růstu. Podvazuje navíc – politici si oblíbili i ekonomický pojem multiplikační – efekt investic státu do oblastí, které pravice nyní programově ořezávala, v oblasti průmyslu, infrastruktury, vzděláváni, zdravotnictví a celkově veřejných službách.

Právě přijetím vládního návrhu by se v krátkém budoucnu lidé v problémech ocitli jako nazí v trní. Pravice, která veřejné služby směřuje k jejich privatizaci, by jim zajistila jen placené služby. Za státní výpomoc by se nedalo žít, člověk bez přijmu anebo s nízkým platem by neudržel ani střechu nad hlavou, neboť sociální bydlení neexistuje, zpoplatněná zdravotní péče mu pak znepřístupní jak prevenci, tak i kvalitní léčbu. Rodiny s dětmi by musely v měkčí podobě Sofiiny volby rozhodovat, kterému dítěti vyšší vzdělání umožní a na které už peníze nebudou mít.

Finanční ústava by se surově dotkla všech obyvatel a těch nepříliš movitý zvláště. Vzhledem k tomu, že v  by budoucí vláda za čtyři roky měla hospodařit s vyrovnaným rozpočtem (podle plánu pravice) - jakkoliv ministr financí Kalousek tvrdí, že jde o škrcení  "jen" půl procenta HDP ročně, musela by někde uškudlit 100 miliard korun. A to by byl sekec.

Je zřejmé, že opozice na finanční ústavu kabinetu přistoupit nesmí. A zvláště ta, která se hlásí k levici, sociálnímu prostředí a tvrdí, že hájí zájmy obyčejných lidí. I když návrh zákona teprve prošel druhým čtením, předpokládám, že je de facto mrtvým. Nicméně je třeba sledovat myšlení vládních škrtačů a i donedávna ochotu opoziční sociální demokracie poněkud vstřícně sledovat tento vládní nápad. Tato vstřícnost skončila teprve před čtrnácti dny. Najednou. Což je tak nebo tak dobře. Uvidíme na jak dlouho.

Jen si nejsem zcela jistý, jestli přilnavost ČSSD k evropské fiskální smlouvě není jen úkrok z tuzemského bláta do evropské louže.

Psáno pro Prvnizpravy.cz
Jiří Kouda