Protože EU má 27 separátních fiskálních jednotek. Kdyby něco podobného měli v Japonsku nebo USA, řešili by problémy mnohem větší než my v Evropě - jejich bankrotů by bylo mnohem více.

Představme si, že by se řecká krize nekonala. Klid bychom ale neměli. Je tu ještě Španělsko, Portugalsko, a vlastně celá naše západní civilizace k řešení. Tak nějak záhadně se podařilo z původně americké finanční krize dluhové udělat krizi, za kterou může euro, a teď máme pocit, že se rozpadem eura krize vyřeší. Škoda že podobně nemohlo svou krizi "vyřešit" Maďarsko. K němu mě napadá parafráze poměrně známého vtipu, jak doktor říká pacientovi: "To je škoda, že nekouříte, protože by určitě pomohlo vám to zakázat." Jinými slovy je škoda, že Maďarsko nepoužívá euro, protože dle mnohých rychlorad by mu určitě pomohlo, kdyby opustilo eurozónu.

Devalvace zadarmo
Mimochodem, bylo by také super, kdyby euro mohla opustit Amerika, kde krize, bez asistence eura(!), celá začala, podobně by si mohla pomoci Velká Británie nebo, proč chodit tak daleko, Česká republika. Depreciujme! Nakopneme růst a nebude nás to fiskálně stát ani korunu! U jiných zemí jsme chytří, ale o devalvaci koruny nikdo nahlas neuvažuje. Že to není tak snadné? No právě! Není...

Mimochodem, proč uprostřed krize udělalo Švýcarsko přesný opak - zafixovalo frank na euro? A Dánsko už tak funguje léta. Devalvace řešením není, a pokud, nese s sebou legii problémů, které pochopitelně nejsou zadarmo. A propos, jeden z důvodů, proč bylo celé euro zavedeno, bylo právě to, aby se nedalo devalvovat. Devalvuje se totiž vždy na úkor někoho jiného, konkrétně vašich obchodních partnerů.

Přitom se nejedná o málo. Pokud toto přežijeme, přežijeme už snad všechno, pokud se nyní preventivně rozpadneme, společný projekt se nemusí podařit dát už nikdy dohromady. Euro samo o sobě je na tom dobře: není ani moc slabé, ani moc silné, netrpí výraznou inflací a je respektovanou měnou jak v Evropě, tak ve světě. To bych se spíše bál, spolu s Nasimem Talebem, o osud dolaru. A koneckonců Japonsko je na tom, co se stability týče, mnohem hůř než Evropa. V čem je tedy problém Evropy, když jinde, včetně USA, je dluh větší? Protože EU má 27 separátních fiskálních jednotek. Kdyby něco podobného měli v Japonsku nebo USA, řešili by problémy mnohem větší než my v Evropě - jejich bankrotů by bylo mnohem více.

Kdo by se federálu bál

The Economist ve svém minulém čísle měl editorial a grafiku na obálce v tomto smyslu: Evropa je na rozcestí, buď se dá dohromady, nebo se rozpadne (článek se přiklání k první variantě). Přitom federální uvažování Evropy vůbec nemusí znamenat extrémní centralizaci.

Některé věci je lépe řešit na úrovni centrální, jiné naopak v regionech. Například rozpočtové pravidlo by mělo být šito na úrovni regionů - bohaté regiony by pomáhaly těm v potížích stejně, jako si pomáhají dnes v rámci státu, nebo tak, jak to už století funguje v USA. Tam již pěkně dlouho mají transferovou unii, jenže to tolik není vidět, pro vysokou míru jejich integrace, jako v Evropě.

Evropa by jen vytvořila pravidlo, na kterém bychom se dohodli. Podobně jako fiskální kompakt, kdy injekce dluhové pomoci bude na příděl jen v době extrémní krize, jinak by politici museli hospodařit tak, jak se má: vyrovnaně. A investovat se dá i s vyrovnaným rozpočtem.

Strach z přehnané centralizace tedy nemusí být na místě, role národního státu se vytrácí (trend trvající již delší dobu), ale vytrácí se dvěma směry - nahoru a dolů. Což je mimochodem též dlouhodobý trend v unii. EU není postavena jen na solidaritě, ale též na subsidiaritě. To znamená řešit, co se dá, na nejnižší úrovni - a když už to jinak nejde, řešit věci společně. Je pouze na nás, abychom si určili, kudy tato hranice povede.

Tomáš Sedláček
Psáno pro HN