Je třeba si uvědomit, že dnešní pandemická krize je v mnoha ohledech specifická. V první fázi "vypnutí" ekonomiky nedávalo smysl ji stimulovat - bylo důležité nabídnout postiženým firmám a domácnostem dočasné likviditní záplaty tak, aby nedošlo k masivnímu propouštění - převažovaly zde zajištěné úvěry a odklady splátek daní. Nejen v Česku však platí, že mamutí záchranné programy nakonec zůstávají za očekáváním - v Česku v rámci programu COVID III bylo po více než měsíci fungování požádáno zatím "pouze" o 13,4 miliardy korun. Částečně kvůli tomu, že je program nastaven pouze pro malé a střední podniky, současně proto, že řada podniků před jeho spuštěním využila jiných "záplat" - zejména možnosti odložit splátky úvěrů (hodnota úvěrů se blíží 300 miliardám korun) nebo odložit splátky daní, popřípadě načerpat příspěvky na zaměstnance skrze programy antivirus.
Volání po dalším "New dealu" a "proinvestování se z krize" ale spadá až do druhé fáze krize, do které vstupujeme v tuto chvíli. V té půjde o to, udržet v chodu poptávku otřesenou "koňskou" dávkou nejistoty. A tady jsou představené programy na rozdíl od první fáze (spoléhající na dočasné záplaty) daleko skromnější. Boris Johnson otevřeně mluví o britském "New deal" programu, i když se jedná o jednoduché urychlení vybraných oprav nemocnic a silnic v celkovém objemu okolo 5 miliard liber - to je půl procenta britského HDP. Pro srovnání Rooseveltův New Deal měl celkový objem pohybující se v desítkách procent HDP. Ani Německo na tom není o mnoho lépe. Plány na zaručené úvěry a odklady splátek daní pro první fázi krize sice přesahovaly 50 % HDP, ale pravděpodobně ambiciózních cílů nebude dosaženo a stimulační balík pro druhou fázi krize dosahuje "jen" zhruba 2,5 % HDP. A nejinak je tomu v Česku, kde se zatím nedaří přesunout pozornost od dočasných výpadků likvidity k "rozumné a chytré" stimulaci poptávky...