V analýze Aleše Chmelaře, ekonoma evropské sekce Úřadu vlády je to dvakrát tolik než před 10 lety, uvedly Hospodářské noviny (HN). Pokud by se tyto peníze opět reinvestovaly v Česku, šlo by o částku odpovídající zhruba osmi procentům HDP. Jinými slovy se původní investice zhodnocuje a v koloběhu kapitalismu se konečně sklízí úroda. Má to však svůj nikoli háček, ale pořádný hák, či spíše úder K.O., který pociťují zaměstnanci v Česku – slabé příjmy. Firmy zisky neinvestují a nemají zájem zvyšovat mzdy.

A teď přijde ta pecka na bradu: Příjmy se podle Chmelaře a ekonoma Petra Zahradníka za posledních 20 let přiblížily průměru vyspělých zemí EU o pouhou desetinu procenta! Na Slovensku naopak o celých 11 procent (opět HN).

Není se co divit, že prakticky všechny vlády po roce 2000 přestaly ve svých programových prohlášeních hovořit o zvyšování životní úrovně obyvatel. Vrcholem byla vláda Petra Nečase, podle nějž měl kabinet právo vládnout, protože má důvěru trhu – přeloženo ratingových podvodníků a finančních spekulantů. Nějaký lid, chcete-li obyvatelstvo, přehlédl jako pole vojtěšky.

Prezident Miloš Zeman má jistě pravdu, že k růstu se nemůžeme proškrtat, nýbrž proinvestovat. Ale poněkud zúžená představa, že půjdeme cestou megastaveb plavebních kanálů a sítí dálnic (když nemáme na opravy ani těch stávajících) a jakkoliv bohulibého sociálního bydlení, změnu v příjmech asi nenastolí. Může přispět k vyšší  zaměstnanosti. A dál? Amazon?

Inu, ekonomové doporučují vymknout se z pozice „montoven“ (ovšem výrazně se na vývozu zisků podílí finanční sektor – jen čtyři banky Komerční banka, ČSOB, Česká spořitelna a UniCredit – loni svým zahraničním majitelům vyplatily přibližně 30 miliard korun, což je deset procent celkového vývozu zisků z Česka!) a levné pracovní síly.

Všichni se pohybují v kruhu liberální či spíše neoliberální ekonomiky, v níž se příjmové rokliny stávají Velkým kaňonem v Arizoně. A když jsme zmínili tento obrovský příkop přírodního charakteru připomeňme ten lidský: Například hospodářské oživení v USA roku 2010 poskytlo přírůstek příjmů ve výši 288 miliard dolarů. Přepočítávat to na průměrný příjem však nemá smysl, protože jedno procento nejlépe placených osob shráblo neuvěřitelných 93 procent z této částky!  Nepřekvapí, že miliardář Warren Buffet má nižší daňovou sazbu než jeho sekretářka  (Zbyněk Fiala). Ostatně nemusíme chodit tak daleko – v Česku mají lidé s příjmy nad 3 miliony korun procentuálně nižší daňové odvody než průměrný zaměstnanec. A kdyby nebylo sedmiprocentní „solidární daně“ , která solidární není v žádném případě, byl by procentuální rozdíl ještě výraznější v podobě daňové degrese.

Tlak na vyšší mzdy se vždy setkává s jekotem, který se blíží vřískotu bojovného houfu paviánů. Dokonce se starostlivě tváří jako sociální obhájci (Jan Skopeček, ODS), když vypálí, že chabý návrh na zvýšení minimální mzdy jen o 500 korun „ohrozí 50 tisíc zaměstnanců“, ovšem bez jakéhokoliv relevantního průzkumu. Svého času to tvrdil i nejlepší ministr financí, než přiznal, že se nemá ve svých odmítavých tvrzeních o co opřít, než o vlastní dojmologii. Je netrápí, že 2 miliony obyvatel jsou ohroženy chudobou a už vůbec, že vzniká nová vrstva pracujících-chudých. Tak se vytváří sociálně děděná obruč omezených zdrojů na vyšší vzdělání a následně i možnost práce s vyšší přidanou hodnotou, která by měla nahradit levnou pracovní konkurenci.

Ekonomové rovněž potvrzují, že produktivita práce neustále roste, ale příjmy se potácí jako amatér po 70 kilometrech pochodu Praha – Prčice.

Kolikrát jsme od roku 1989 slyšeli, kterak budeme dohánět západní Evropu, pindy o středoevropském tygru a podobné slátaniny od protagonistů, kteří obvykle nyní pracují ve službách velkokapitálu. Výsledkem jejich dosavadní činnosti je (kromě toho, že oni již na lepší příjmy dosáhli), a pokud to tak bude pokračovat, že ve mzdách doženeme vyspělé země Evropy v řádu tisíců let. Jen snížit rozdíl o jedno procento by nám takto mohlo trvat 200 let. Evropské příjmy nám radši nikdo neslibuje, to by vyvolávalo asi stejné záchvaty nadšení jako slibovaný komunismus za totáče. Ale ten nebyl zřejmě tak daleko.

Psáno pro Prvnizpravy.cz

Jiří Kouda