Lze se o nich nanejvýše zmínit   jako  o nezdařeném pokusu vyjádřit se k některému problému a divit  se, že někomu stálo za to  si s takovou knihou dát práci. Tento komentář  v žádném případě  neaspiruje na to být recenzí  jedné z takových knih. Jde spíše  o úvahu nad smyslem   psaní, jehož produktem nejsou nové poznatky  či aspoň  hypotézy k dané problematice.   Řeč je o knížce menšího formátu (ale s 315 stranami) od Macieje  Górneho „Mezi Marxem a Palackým“, která před pár týdny –  s podporou Ministerstva kultury - vyšla v nakladatelství Volvox globator . Zaujala slibným podtitulem  „Historiografie v komunistickém  Československu“.  Téma  samotné bylo zatím v domácí i cizí literatuře (s výjimkou v knize citovaných  knih např. od J. Hanzala či  F. Kutnara s J. Markem) rozpracováno jen okrajově (např. u J.  Connelyho a u V. Sommera ve studii z r. 2011 „Angažované dějepisectví…“ pojednávající  o  stranické historiografii  v letech 1950-70.

Dvaačtyřicetiletý  polský dějepisec    sepsal elaborát na téma, na které si dosud u nás  nikdo příliš netroufá. Bohužel   jde o text, v němž   chybí nějaké nové myšlenky a poznatky. Je to spíše jen  slohové cvičení. Po jejím prolistování (číst se to moc nedá)  brzy  zjistíte, že obsah   nemá s jejím názvem  a hlavně podtitulem  nic moc společného. Patří  spíše  do  aušusové literatury  postkomunistického ražení. Moc šancí na získání  pozornosti náročnějších čtenářů  nemá. Nikoliv proto, že by její čtení bylo zcela neužitečné. Našinec si třeba lépe uvědomí, co v jeho znalostech o českém dějepisu chybí. Možná to souvisí i  s tím, že evropské dějepisectví  nacházející se dlouhodobě  v  hluboké vnitřní krizi ohledně srovnávání dějin jednotlivých společností, nemá na to, aby se zabývalo společnými evropskými dějinami akceptovatelnými nejen  jedněmi, ale i druhými společnostmi. Už vůbec ne pak žijícími autoritami  v této oblasti. Nebo spíše koryfeji dějepisectví v jednotlivých zemí. O jejich ochotě  a schopnostech  spolupracovat na něčem takovém - určitě ne v zemích středovýchodní a východní Evropy - nemůže být  ani řeči.  Četné předsudky a stereotypy, které v nich  působí a brání vzniku nějakého konsensuálního pojetí evropských dějin (jak pro dobu starší, tak těch novověkých  či dokonce z  doby nedávné). V dohledné době asi nelze očekávat v tomto ohledu positivní změnu.   Týká se to jak celoevropských dějin, ale  funguje  to i ve srovnávacích  dějinách společností, které jsou nejen geograficky, ale i jazykově, někdy i kulturně  poměrně blízké.

Potvrzují to i četné nedodělky, někdy přímo nesmysly  dokladující, že naše jazyky jsou si sice blízké, ale  vnímání světa   v obou společnostech  bylo  nejen v minulosti, ale stále ještě je (a  velmi často)  zásadním způsobem odlišné. Nelze se  divit, že se to promítlo i   do   aktivit  dějepisců, kteří byli v době normalizace připravováni  „odborníky“ jako byl Haubelt, Křížek a jiní odchovanci stranického  dějepisectví, kteří se  nepřímo podíleli i na výchově  dnešních českých dějepisců. Nezvládnutelost Gorného úsilí je zřejmá tedy  nejen ze slabého  přehledu použité literatury, ale i z použité metodiky a také  z jeho chabých znalostí české minulosti. Prostě  si tzv.  ukousl příliš velké sousto.  Něco takového se ostatně dalo čekat.

Za poměrně krátkou dobu necelého století  bylo   konfliktů mezi Českem a Polskem trochu moc, ale jakoby jim nebyla  a stále není  věnována žádná pozornost.   O to  větší je to ale důvod k tomu, aby  se někdo  (kdo ale?) konečně  tím vším zabýval.  Možná je to proto, že si  stále ještě  nějak nerozumíme.  Z pohledu  mnoha Poláků  jsou Češi jasní rusofilové, a naopak podle  mnoha Čechů  to může  být  zapříčiněno  i tím, že dějiny Polska  - včetně těch nejnovějších  - jsou poznamenány jak jejich rusofóbií, tak (a to především)  deformovaným,  rigidním katolictvím.  Navíc   stále povzbuzovaném tamější církví, která  v rámci jakési internacionální pomoci tradičně  bezvěreckému českému národu provádí ve spolupráci  s domácí církví rozsáhlou  misionářskou činnost na našem území.  Farností obsazovaných polskými  kněžími na českém a zvláště na moravském území, jsou už stovky.  

Na druhé straně ale došlo i k rozsáhlé tabuizaci společné minulosti promítající se  do výkladů  dějin  na obou stranách. V Polsku  se  to  konkrétně týkalo  už  zmíněného podílu polské armády na okupaci Československa v srpnu 1968 nebo spojenectví jejich předválečných politiků s nacistickým Německem  před 1. zářím 1939  vůči Československu.   Reliktů  špatné, různým způsobem deformované  minulosti  bylo a je v česko-polských dějinách  prostě mnoho.   Není se  tedy co divit, že Češi i Poláci si nějak stále moc nerozumí. Dnes se to promítá    třeba i do sporů  kolem   produkce hovězího  masa, vajíček, soli a jiných potravinářských komodit, což na druhé straně ale  může mít   i své dobré stránky povede-li to  na obou stranách  k lepší ochraně spotřebitelů, včetně lepšího testování u nás  stále  se  zdražujícího domácího  piva. Třeba si  zdejší pivovarníci a jejich řezníci dají lepší pozor na kvalitu  toho, co  v obchodech i v hospodách nabízejí. 

Na druhé straně text této knihy dokladuje, jak   slabé  jsou znalosti jednoho o druhém. Při stavu českého dějepisectví  by toto nemuselo udivovat, ale trochu mě to překvapuje  na polské straně. Jedna strana druhé jakoby neměla co vyčítat.  Povrchnost a jakoby snaha o revitalizaci starých bolševických výkladů  dějin místo aplikace kritického myšlení (významná část textu knihu se opírá o  výplody skalních  stalinistů a pseudomarxistů jako byl Z. Nejedlý,  I. I. Udalcov,  J. Fučík, J. Dolanský, F. Graus,  J. Křížek,  V. Husa, J. Kočí, J. Macek, J. Purš a  dalších ryze ideologických vykladačů  české minulosti  z 20. století).   Tedy  „dějepisců“   nemajících s výkladem dějin v duchu některých Marxových  či Engelsových děl nic moc  společného, nanejvýše s jejich vulgarizací.  Kdysi vlivní dogmatici  jsou nicméně v Górneho knize stále  vnímáni jako   legitimní dějepisci.  České čtenáře to možná nezmýlí. Polští čtenáři  této knihy nejspíše ale mohou mít s touto záměnou  problém.

Autor jakoby  svým čtenářům  chtěl vnutit svoji    utkvělou představu, že   jsme v tomhle ohledu  (ve vnímání své minulosti) pitomci. Že jsme schopni a ochotni jen poslušně  opakovat staré bludy z dob stalinismu či normalizace  o své vlastní minulosti. O  krizovém  stavu tehdejšího i dnešního českého dějepisectví není v v knize ani zmínka, natož že by mohlo jít jen  o  novodobou  obdobu  těch, kteří kdysi (jako Balbín, Bačkovský, Kořínek a jiní flanďáci) jako falšovatelé z doby Temna či  jako jejich pokračovatelé z doby poměrně nedávné vnucovali české společnosti jimi přepisovanou minulost. 

Výše zmínění stalinisté ani normalizátoři  nikdy nepatřili ani k následníkům Palackého či jeho skutečných žáků (jako byl  třeba i A.   Jirásek), i když se k nim hlásili.  Tyhle  dějezpytce totiž nikdy nezajímala minulost, která se doopravdy stala, stejně jako  nezajímala  jejich lokaje v době, kdy vedoucí úlohu ve společnosti si nárokovala Strana  (pozn.: těmito  mafiány a plagiátory  i jejich  obdivovateli  -  M. Kovář, Pánek, Kvaček -   je dnešní české dějepisectví  ovšem stále silně  ovlivňované).