Zdroj jejich domněle zajištěné kariérní, a nezřídka s ní spjaté, pseudonábožensky laděné životní jistoty jim doslova taje před očima. Důvod krachu tzv. evropského projektu, tedy monnetovské verze evropské jednoty, ztělesněné Evropskou unií, je v jeho neslučitelnosti s povahou a podstatou Evropy.

Přesněji řečeno, Evropská unie je reálně existujícím výronem spojení myšlenkových tradic tří význačných úpadkových směrů evropské kontinentální politické teorie a praxe devatenáctého století, jak se ustavily po r. 1848: křesťansko demokratické, socialistické a kontinentálně (původně německo-belgicko-německé) liberální. Jejich společným, následné propojení umožňujícím jmenovatelem je víra v nadpolitické, ve skutečnosti antipolitické centrální řízení individuí a jejich celků, nejlépe jediného eurocelku, a to jedinou úřední mašinerií. Jen tak se prý přímo vzorově zabrání evropským válkám, a nikdy jinak.

Povaha a podstata Evropy je ale pro různorodost politických, ekonomických a vůbec kulturních tradic a z nich vzešlých evropských demokracií s takto diletantskou představou nespojitelná. Proto došlo zcela logicky k pohybu, kdy se nadnárodní a nadstátní centrum v takto vzniklé Evropské unii fakticky přesunulo do Německa jako nejmocnějšího evropského státu, který se navíc pro slabost svých autentických demokratických tradic s principem antipolitického řízení Evropy bez potíží ztotožnil. Je jen otázkou času, kdy se neudržitelnost takto neevropsky konstruovaného pojetí evropské jednoty nakonec projeví faktickým rozpadem dnešní Evropské unie.

Nejen v České republice právem zaznívá požadavek z Evropské unie vystoupit. Vyznavači EU houževnatě tvrdí a přes snadno dostupná fakta neustále opakují, že zastánci českého odchodu z EU nemají žádnou alternativu, tedy realizovatelnou představu, co potom.

Takové tvrzení je neudržitelné ze dvou důvodů. Jednak ignoruje existenci výrazné české tradice uvažování o demokraticky ukotvené evropské jednotě. Ta se vyvinula zejména do Masarykovy koncepce. Jejím vůdčím principem je naprostá rovnoprávnost evropských demokratických států bez ohledu na jejich velikost a moc. Masarykův koncept měl zabránit tomu, aby se vlády nad Evropou chopila jedna či jen několik málo evropských velmocí. Vliv Masarykovy koncepce se v meziválečném období promítl nejen v alespoň částečné realizaci uskupení států tzv. Malé Dohody, ale zprostředkovaně i v úsilí o Spojené státy evropské, vedeném francouzským premiérem Aristidem Briandem a po druhé světové válce v podobných aktivitách Winstona Churchilla. Do souvislosti českého pojetí demokratické evropské jednoty zřetelně patří i alternativní projekt k Evropské unii, zveřejněný v r. 2005 prezidentem České republiky Václavem Klausem a nazvaný Organizace evropských států.

Kritici požadavku na vystoupení z EU dále tvrdí, že vstup do Evropského sdružení volného obchodu, jež se jako alternativa místo Evropské unie nabízí, by se našeho státu nemohl týkat, protože jeho členové jsou prý pouze hospodářskými výhodami výjimečně obdařené země jako Švýcarsko a Norsko. Takový názor ale zcela opomíjí fakt, že toto uskupení mělo původně, tedy od r. 1958, mnohem více členů, jako např. tvůrce celého projektu Velkou Británii, Rakousko, Švédsko, Dánsko, Irsko a Portugalsko. Ti by se do nynějšího Sdružení volného obchodu mohli bez problémů vrátit, právě tak jako by do něj mohla vstoupit i Česká republika a další nynější členové Evropské unie. Evropské sdružení volného obchodu by takové rozhodnutí s potěšením uvítalo.

Souhrnně řečeno, obavy z vystoupení z EU jsou v zásadě obavami ze svobody na úkor domnělých životních jistot. Evropská unie se ale stále zřetelněji ukazuje jako jistota úpadku z prohlubující se nesvobody. To je bohužel i reálné jádro jejího, v dnešní zoufalé situaci znovu oprašovaného sloganu: „Více Evropy.“ Evropa by se měla naopak vrátit ke svým lepším tradicím. A ty nejsou vůbec v rozporu s tradičně českým uvažováním o demokraticky založené evropské jednotě.