Jen namátkou: Kypr, Náhorní Karabach, Jižní Osetie, Podněstří, Kosovo, Makedonie, Donbas, Lybie, Sýrie. Kupodivu to zatím nikoho příliš nevzrušuje. Možná proto, že jsou většinou dost staré. Kypr byl rozdělen již od roku 1974, ostatní vznikly po rozpadu Sovětského svazu či Jugoslávie.

To, že se nám všechny dvacet a více let staré války velmi aktuálně připomínají, způsobila politika Spojených států, která se v posledních patnácti letech dosti cílevědomě soustředila na vyvolání nových ohnisek napětí a nových konfliktů, které vesměs nesou značku „Made in USA“. Kosovo, Gruzie, Irák, Lýbie, Sýrie, Ukrajina a naposledy Jemen. O doutnající Střední Asii (Afganistán, Kyrgystán) nemluvě. Absolutní většina těchto krizových bodů na mapě má (kromě výrazného angažmá Spojených Států a jejich spojenců) dva společné faktory – leží v Evropě (Kosovo, Makedonie, Podněstří, Kypr) či na jejích hranicích (Lýbie, Sýrie) nebo na hranici Ruské federace.

A všechny bez výjimky Evropu ohrožují. Buď přímo hrozbou války (Ukrajina), nekontrolovatelným přílivem imigrantů (Lýbie, Sýrie, Ukrajina, Kosovo) nebo nepřímo tím, že se třeba staly příčinou ekonomického kolapsu Řecka, které vydalo na zbrojení více než mohlo jeho hospodářství unést. A politici Evropské unie v lepším případě řeší jen jednotlivé následky, nikoli příčiny krizí, jak nám momentálně předvádějí kolem přílivu imigrantů z Afriky do Itálie. V tom horším pomáhají další nebezpečné konflikty úspěšně rozdmychávat a jako náměsíčníci vedou po sto letech Evropu znovu do války proti Rusku. Kromě soudnosti ztratili i zbytek pudu sebezáchovy.

Nová studená hybridní válka vede k tomu, že EU popírá postupně všechny principy, na nichž je založena – snahu o mír v Evropě, svobodu slova, politickou pluralitu, odmítání totalitarismu. Toleruje svým spojencům na Ukrajině vše: politicky motivované vraždy, výzvy ke genocidě i její praktické vykonávání (Oděsa, Donbas), nepohoršují je ani projevy neonacismu. Moří svůj vlastní průmysl protiruskými sankcemi a přitom velkoryse přehlížejí, že export USA do Ruské federace se v loňském roce zvýšil o 8%. Inu, v Římě se říkávalo Quod licet Iovi, non licet bovi. Evropští politici (včetně našich) sehrávají roli toho vola dobrovolně a zdá se, že docela rádi.

Cesta z krize je jedna – občané by svým představitelům měli důrazně vysvětlit, že na rozdíl od nich těmi poslušnými dobytčaty nejsou, a co nejdříve odstavit své politiky od žlabu.