Co to bylo „třídní revoluční vědomí“, to názorně předvedla ruská vládní instituce všeobecně známá pod zkratkou ČEKA. Byla určena k potírání politické opozice a odpůrců revoluce vůbec.  Příslušníci této tajné služby nazývané též „Andělem pomsty revoluce“ měli povolení střílet kontrarevolucionáře bez soudu. V Rusku došlo k jednomu z mála případů úplné právní diskontinuity s předchozím právním systémem. Jejím důsledkem byla samozřejmě anarchie, chaos, především však strádání člověka.

Stát, v němž není zachováno právo na spravedlivý proces a samozřejmě, kde neexistují zákony garantující důslednou ochranu života, zdraví, majetku a lidské důstojnosti, není právním státem.  Obsah tohoto pojmu výstižně charakterizuje jeho anglický ekvivalent „rule of law“, což doslova znamená "vláda práva/zákona". Jedná se tedy o takový stát, kde je výkon veřejné moci omezen zákonem. Orgány veřejné moci smějí činit jen to, co jim zákon výslovně dovoluje, zatímco občan smí činit vše, co zákon výslovně nezakazuje.

Princip legality výkonu veřejné moci vyjadřující podstatu právního státu předpokládá právní řád obsahující určitou a srozumitelnou terminologii. Jen tak lze totiž zabránit libovůli při výkladu těch pojmů, které sice napovrch znějí líbivě a efektně, možností své gumové interpretace  však dovolují jejich mnohdy hrubé  zneužití. Z naší právní historie je z tohoto hlediska příkladem pojem „zájem pracujícího lidu“.

„Právním“ pojmem „zájem pracujícího lidu“ se ještě oficiálně operovalo v trestním zákonu z roku 1950 (č. 86/1950 Sb.). V něm byl uvedený zájem výslovně zmiňován jako hodnota, která si zaslouží  trestně právní ochranu. Byl například používán při posuzování jednání v nutné obraně nebo krajní nouzi. Představme si například kauzu, kdy někdo někoho  v hospodě surově zmlátil a následně byl zbaven trestní odpovědnosti z důvodu obhajoby, že takto se bil za „zájmy pracujícího lidu“.  Mimochodem, tento „právní“ termín shledal problematickým i samotný československý socialistický zákonodárce. Zákon č. 140/1961 Sb., jímž byl trestní zákon z roku 1950 zrušen, již pojem „zájem pracujícího lidu“ ze svého znění vypustil. To však samozřejmě nezabránilo, aby s ním orgány činné v trestním řízení v hojné míře argumentovaly nadále.

Právní terminologie blížící se jazykově více politickým heslům a proklamacím, než výstižným pojmům umožnuje zpravidla vrchnostenskou zvůli. Dnes se do role vrchnostenského (mocenského) orgánu dostaly i instituce Evropské unie.  Umožnila to Lisabonská smlouva, jejíž obsah znamenal značné omezení suverenity členských států Unie. V návaznosti na to přestaly být orgány EU  oním obětavým koordinátorem společného zájmu zemí, jež se v Unii sdružily dobrovolně. Dnes stojí tyto orgány v nadřazené, arogantní  pozici s právem členské státy mocensky kárat a trestat.  


Výrazným příkladem, jak dnes unijní orgány využívají nabytých mocenských pák je jejich hrubý nátlak na členské státy v důsledku jejich plnění rozhodnutí Rady Evropské unie z roku 2015, jež stanovilo počty uprchlíků, které  jsou členské země povinny přijmout.  Instituce Evropské unie daly východním členům EU striktně najevo, že pro jejich neochotu přijímat imigranty pochopení nemají (to se týká i Česka). Pokud se jedná o žaloby podané v roce 2015 proti uprchlickým kvótám Slováky a Maďary, ty navrhl generální advokát Soudního dvora EU Ives Bot zamítnout.  Konstatoval, že neplnění rozhodnutí Rady EU je v rozporu "s principy solidarity a spravedlivého rozdělení zátěže".

U citovaných slov vypuštěných z úst zmíněného generálního advokáta ESD se zastavme. Lze říci, že s pojmy „princip solidarity“ nebo „spravedlivé rozdělení zátěže“ používanými politiky zejména ve smyslu regulace společenských vztahů neměli lidé vždy tu nejlepší historickou zkušenost. Často se jimi politici oháněli při prosazování opatření, jejichž důsledky se následně negativně dotkly jejich života. Ekonomicky, ale i jinak.

Ostražitost vůči líbivým slůvkům „solidarita“ a „spravedlivé rozdělování“ je namístě i dnes, kdy s jejich pomocí unijní instituce násilím nutí členské státy realizovat politiku infiltrace Evropy  muslimským obyvatelstvem.  Děje se tak zcela v duchu myšlenky  rakouského grófa Coudenhove-Kalergiho, takto československého občana a důsledného zastánce míchání ras.  Ve své knize PAN-EVROPA vydané v Praze roku 1926 Kalergi tvrdí, že v Evropě ostatně žádných čistých ras není. (Coudenhove-Kalergi je fakticky považován za otce myšlenky vytvoření „spojených států evropských“;  je podle něj ostatně nazváno vysoké vyznamenání udělované těm, kdo se zasloužili o rozvoj EU.)

Za někdejší imperiální hegemonie Sovětského svazu Moskva hesly o spravedlnosti a solidaritě (oficiálně s těmi, kdo bojovali za mír a proti kapitalistickému vykořisťování) kryla často  podporu ultralevicovým teroristickým bojůvkám jako byly například Rudé brigády i Itálii nebo německá RAF (skupina Baader-Meinhofová). Prostřednictvím hlásání týchž „hodnot“ o „solidaritě“ a „spravedlnosti“ týkajících se aktuálně důsledků nekontrolované muslimské imigrace přispívají vrcholní představitelé Evropské unie k  šíření chaosu a  vytváření podmínek k teroristickým akcím, v nichž  jsou vražděni obyvatelé Evropy.

Pro-imigrační politika Evropské unie nemůže mít nic společného se zájmy obyvatel Evropy. Poté, kdy byla přijetím Lisabonské smlouvy degradována svrchovanost členských zemí v právu rozhodovat o svém osudu, otevřela se institucím EU možnost nikoli nepodobná té, jaká byla v Rusku po VŘSR. Stejně jako tam mohou instituce EU ve své snaze o „revoluční proměnu Evropy“ uplatňovat systematicky své „unijní revoluční vědomí“.